Malarkey

Když Henry Cavill na internetu zjistí, že před dvěma dny umřel...:-D

Nominace na Oskary jsou letošní rok vysloveně špatný. Průměrný, nezáživný a promítla v nich hromada průserů, které si v HOllywoodu za poslední léta stihla vytvořit. Co konkrétně?

Tak především jde o genderovou vyváženost. Takže je tu zase banda černejch, kteří potřebují mít nominaci a pravděpodobně potřebují i vyhrát, jako jsem jim to povedlo posledně s neskutečně průměrným firmem Moonlight. Pak jde o politickou vyváženost a tak se tu objeví i nějakej ten politickej a naprosto zbytečnej vstup. To jsou vlastně dva naprosto klasické argumenty, které zmiňuju každý rok, když se na oskarové nominace podívám a nestačím se divit. Jenže v letošním roce se přeci jen promítlo daleko více průserů, které aktuálně Hollywood řeší. Třeba problém Kevina Spaceye, ze kterého americký bulvár udělal sexuální mašinu a to ho stálo nejen nominaci na Oskara, ale vlastně i celou kariéru v USA. No a na popud Kevina se zničehonic ozvala celá řada hereček, které v branži v minulosti byly také obtěžované a vznikla z toho šílenost #metoo. No a na závěr nemůžu nezmínit, že ti, co nominace vytvářeli, zase, jako již klasicky, zapomněli na filmy jako jsou například Wind River nebo Velká hra, což mě vlastně nepřekvapuje, ale při sledování nominací je to spíš k nasrání. Tak a teď si říkáte, že jsem se asi už rozčílil víc než dost, tak se pojďme podívat na ty nesmyslný nominace, kde se mi hodně těžko hledá favorit.

Obecně vzato mi jako nejlepší film vychází Tři billboardy kousek za Ebbingem. Tak dobrý film jsem dokonce neviděl opravdu hodně dlouho a i když bych mu nominace přál, tak tomu moc nevěřím. V tuhle chvíli jsem totiž ve stádiu, kdy mám pocit, že možné je opravdu všechno. Nicméně kdyby šošku za nejlepší film dostal, vůbec bych se nezlobil. Dunkerk je sice taky super, ale v nominacích je podle mě jenom ze slušnosti k Nolanovi. To ze slušnosti je i film Uteč plný černých tváří, který by mě za jiných okolností rozčiloval, ale tady ho kvituju. Film je to totiž super, jenže super je jen coby stylová jednohubka a ne jako film, který má oskarovou nominaci. Nicméně budiž...čekat se to dalo. A možná, že to ze slušnosti i vyhraje...Všechno ostatní už je ale těžký průměr. Spielberg se samolibě ztratil v politice a natočil jeden z nejprůměrnějších filmů v jeho kariéře - Akta Pentagon. Pak je tam nějaká italská Zkrocená hora s názvem Dej mi své jméno, následně indie dramedie Lady Bird, u které nominace třeba nechápu vůbec nebo Nejtemnější hodina, která byla zjevně natočena jen pro Oskara. Zbylé dvě nominace si pro sebe uzurpuje nejhorší film Guillerma del Tora - Tvář vody a vysloveně průměrný film Nit z přízraků s vysloveně skvělým Danielem Day-Lewisem ve své, údajně, poslední roli.

Moje tipy jsem si v tuhle chvíli vlastně už vypsal, ale je stejně úplně jedno, co si myslím, protože věřím, že to nakonec stejně dopadne úplně jinak. Takže kdybych řekl, že by si režisér zasloužil Christopher Nolan, tak jí stejně dostane Guillermo del Toro. A přitom si ji podle mě vůbec nezaslouží. Herecky bych to nicméně docela přál Gary Oldmanovi, ale má tu velkou konkurenci v podobě Daniel Day-Lewise, jehož role je zároveň i derniérou. Herečky každopádně doufám, že vybere Frances McDormand, nicméně Margot Robbie je vysloveně jedno z mála pozitivních překvapení, které jsem se v letošních nominací dočkal. Její role v Já, Tonya je totiž tak živelná, škaredá a reálně hnusná, že tu pro Frances vytváří hodně slušnou konkurenci. Jako jediná.

Následně zbývají už jen vedlejší herec a vedlejší herečka, kde u herce předpokládám, že sošku odnese Sam Rockwell, nicméně mě těší už to, že právě Billboardy tam mají nominace dvě..a naprosto oprávněně. Vůbec bych se ale nedivil, kdyby sošku převzal Christopher Plummer a zadělal by akorát o infarkt Kevinu Spaceymu, kterému roli, pro mě nepochopitelně, přetočil před zeleným plátnem během několika hodin. Bejt Kevin, koukat na přímý přenos Oskarů z oblíbeného gauče a vidět, jak Plummer přebírá sošku, tak si to asi hodím. A o kontroverzi nebude nouzi...

No...co Vám budu povídat. Letošní Oskary mě zatím moc nepotěšily, tak snad to v přímém přenosu bude o trošku lepší. Je totiž pravda, že i kvalita přenosu rok co rok chřadne, takže se necháme překvapit a uvidíme. Při nejhorším to zase vykasírujou černoši a nutno dodat, že na rozdíl od loňského roku, bych se letos vlastně ani moc nezlobil.

Moje přání pro plešouna:
Nejlepší film - Tři billboardy kousek za Ebbingem
Nejlepší režie - Christopher Nolan, Dunkerk
Nejlepší scénář - Aaron Sorkin, Velká hra
Herec hlavní role - Gary Oldman, Nejtemnější hodina
Herečka hlavní role - Frances McDormand, Tři billboardy kousek za Ebbingem
Herec vedlejší role - Sam Rockwell, Tři billboardy kousek za Ebbingem
Herečka vedlejší role - Allison Janney , Já, Tonya
Hudba - Hans Zimmer, Dunkerk

10. února 2018

- To si takhle jedete kousek za Prahu směrem na jih a rázem se dostanete k mostu u Remagenu, jehož příběh tu Amíci zfilmovali v době, kdy nás okupovali sovětská vojska. 

- Představte si, že je rok 1968. Na jedné straně řeky stojí německá vojska, na straně druhé americká vojska a z týla do bitvy vstoupí sovětská vojska, která si myslí, že nás okupují Amíci. Absurdistán nejtěžšího ražení. Ještě, že si to nakonec řekli, protože to mohl být slušnej masakr.

- O to více absurdní je, že Amíci následně tlačili na Československo a hrozilo velkými sankcemi, pokud si film nebudou v oblasti Davle moci dotočit. Přitom my už tu dávno řešili daleko jiné nepříjemnosti - sovětské tanky na Václavském náměstí!

- Amíci se tu holt předvedli jako klasičtí ignoranti, což jim vlastně zůstalo až do dneška.

- Oblast Davle a soutoku Sázavy s Vltavou je mimochodem nádherným místem, které moc rád navštívím i za lepšího počasí. 

- Díky Enšpíglovi za seznámení s tímto mostem, ale i s okolím Sázavy!

Chcete nějakou pořádně ponurou severskou detektivku? Tak zkuste nejdražší islandský filmařský projekt, který se dočkal realizace – V pasti!

Příběh se odehrává v nejmenované vesničce. Zřejmě proto, aby si ji tvůrci mohli upravit k obrazu svému. Fakticky se děj odehrává na severovýchodě Islandu, ale lokacemi pomohla rybářská vesnice na severu Islandu – Siglufjörður. No a v této rybářské vesničce čítající pár stovek přeživších se objeví v přístavišti mrtvola a rozjede se série vyšetřování, která jsou daleko komplexnější, než na první pohled vypadají.

Úžasné na tom všem je, že Islanďani pojali příběh velice originálně a vypráví jej v nejnehostinnější době – v zimě a ještě za přítomnosti nekonečně dlouhé fujavice. Zima a vichr je tak cítit ze všech koutů obrazovky a neustane ani na jejím konci.

Tvůrci, mezi které se řadí i světový režisér Baltasar Kormákur, do seriálu nainvestovali 6,5 milionu EUR, což by na místní poměry mohla klidně být hodnota nějaké místní banky. Oni tvůrci ale nenechali nic náhodě a ještě před dokončením jej prodali do Anglie, Francie, Německa, čímž si zajistili poměrně solidní návratnost.

Také herecký ansámbl je výběrem těch nejlepších islandských herců a hereček – Ólafur Darri Ólafsson, Ingvar Eggert Sigurðsson nebo Ilmur Kristjánsdóttir jsou jen hrubým výčtem těch, kteří stojí za pozornost.

Pokud tedy máte Island rádi, ale jejich kinematografii nemáte úplně nakoukanou, tak doporučuji právě seriál V pasti. Je v kostce tím nejlepším, co si z tohoto ostrovního státu můžete vzít. Příběh, atmosféru, prostředí, herce…prostě všechno je tady na úrovni a tak se pro mě stal zřejmě nejlepším severským seriálem, co jsem doposud měl možnost vidět. A že konkurence je veliká…

Zima je většinou dlouhá a krutá. Poslední dobou už není tak krutá, jako dřív, ale dlouhá je pořád stejně. Proto je také zaslíbená filmům. No a my jsme se s Enšpíglem dohodli, že po hodně dlouhé době rozjedeme nějakou tu výzvu. Výzva to ale není nucená, ani násilná...prostě jsme se domluvili na třiceti zemích, ke kterým jsme si vybrali třicet filmů, které jsme neviděli. Vzájemná diskuze tak bude mít okamžitý výsledek ihned po shlédnutém filmu. A co je nejlepší...tak není omezená časově. Uděláme si to prostě tak, jak budeme chtít. Pokud by se někdo chtěl přidat, tak ať klidně napíše...filmy máme vybrané níže:

1. Česko - Saturnin
2. Slovensko - Čára
3. Československo - Báječní muži s klikou
4. USA - Akta Pentagon: Skrytá válka
5. Dánsko - Ten den přijde
6. Norsko - Vzpoura v Kautokeinu
7. Švédsko - Tak jako v nebi
8. Finsko - Pod ochrannými křídly
9. Island - Děti přírody
10. Maďarsko - O těle a duši
11. Polsko - Vinci
12. Rusko - Vremja pěrvych
13. Německo - Nejkrásnější den
14. Francie - Prorok
15. Itálie - Naprostí cizinci
16. Španělsko - Pozdě na hněv
17. Velká Británie - Operace Entebbe
18. Irsko - Sing Street
19. Rumunsko - Pozice dítěte
20. Jugoslávie - Klamné léto '68
21. Izrael - Gett
22. Japonsko - Zuřivost
23. Čína - Drogová válka
24. Jižní Korea - Sowon
25. Austrálie - Piknik na Hanging Rock
26. Nový Zéland - Braindead - Živí mrtví
27. Kanada - Polytechnika
28. Holandsko - Admirál
29. Afrika - Malá prodavačka slunce
30. Jižní Amerika - Motocyklové deníky

Když jsem nedávno narazil na článek o nejhezčím oskarovém momentu v roce 1997, tak jsem se zarazil a s radostí si ho přečetl a zároveň s ještě větší chutí se podíval na video. Úplně jsem se zasekl, když jsem viděl, jak v té době byl na ceremoniál pozván třeba Dennis Rodman, jak se Tom Cruise drží za ruku s Nicole Kidman nebo jak Will Smith začíná objevovat svět slávy. Je to ale i rok, kdy Cuba Gooding Jr. dostal Oskara za vedlejší roli ve filmu Jerry Maguire...a že si poděkování opravdu užil!

Přemýšlel jsem, co se s hercem asi tak může stát, když dostane Oskara. Asi zažije obrovský vzestup jeho jména v Hollywoodu a vlastně i díky němu já jsem Cubu objevil. Následovaly filmy jako Jak přicházejí sny, Radio, ale i Milionový závod, Plnou parou vzad nebo Sněžní psi. Cuba je skvělý herec, ale přes dobré role v dobrých filmech se dostal do komedií, u kterých si myslel, že si vydělá nějaký peníze, až k průměrným a průměrně špatným filmům. No a dneska už o něm skoro nikdo neví...

Je to škoda, ale věřím, že ten moment v roce 1997 se mu z hlavy nikdy nevytratí. Kdyby se herci takhle dokázali z výhry radovat i dneska...

Už je to tu zase. Opět se blíží konec roku a já si začínám dávat dohromady, co všechno jsem v letošním roce zažil ve filmovém světě. Naštěstí se z ranního deště před oknem stal dopolední mokrý sníh a tak mám alespoň trošku pocit, že letošní ponurá zima bude alespoň trošku zasněžená. Alespoň trošku, když doteď nebyla takřka vůbec. To filmově už to bylo jiné kafe, ostatně jako každý rok.

Asi letos začnu Hollywoodem. Ten totiž vytvořil pár opravdu povedených zážitků, na které budu dlouhodobě opravdu hodně rád vzpomínat. Třeba takový Thor: Ragnarok se pro mě stal naprostým kultem a rozhodně nejzábavnější komiksovou adaptací, kterou jsem dosud viděl. Taika Waititi dokázal, že improvizací dokáže velké věci a já jsem rád, že se mu to povedlo. Větší nadšení pro daný film jsem letos snad ani neměl. Nicméně Amíci letos nezaháleli. Třeba na jaře jsem na Febiofestu zažil obrovský zážitek v podobě filmu Úkryt v Zoo, který si ještě k tomu točil u nás v Praze. Nevěřil jsem, že by mě ještě nějaký příběh z druhé světové války mohl dostat do kolen. Tento to dokázal a já doteď nemám slov. Dobře Dunkerk byla také velká pecka, ale v něm šlo spíš o vizuálno, než o emotivní výcuc z lidského diváka. Stejně ale i Wind River dokázal, že v Americe jsou stále autoři, kteří dokážou natočit kvalitní mysteriózní thriller se vším všudy. No a pokud jde o Brawl in Cell Block 99, které jsem viděl na sklonku roku, tak tam by bylo slušné zmínit, že Vince Vaughn vytvořil pro mě nejpřekvapivější mužskou roli v letošním roce. Nečekali byste nic jiného, když byste ho znali jen z komedií a ještě na něj měli pivku z před lety, když svojí postavou zkazil celou druhou sérii Temného případu. Tady prostě šokoval a já byl nadšen. Stejně tak jako z Jessicy Chastain v Úkrytu v Zoo, která mě svým herectvím za poslední léta neuvěřitelně baví. Na konci roku to vlastně i potvrdila filmem Velká hra, kde si opět perfektně střihla roli silné ženy, což jí opravdu jde nejlíp.

Dobře, z těch slušnějších filmařin je záhodno určitě zmínit ještě Baby Driver, kde se Edgar Wright vizuálně opět solidně vyřádil. Taky John Wick 2 dokázal, že tupá akčňárna nevymírá. Naopak. A když se jí chopíte dobře, tak i druhý díl může být stejně tak nekompromisní, jako ten první. To u amerických komedií jsem se zasekl u filmu Pěkně blbě. A když jsem na konci filmu zjistil, že je příběh podle pravdy, bylo mi tak jako docela hezky u srdce. Stejně tak to bylo u filmu Psí poslání, který za letošní rok předvedl asi nejzvláštnější odvyprávění příběhu. Zde v podobě psa, který se neustále reinakrnuje do jiných psů.

Pokud jde o remake, tak takové To dokázalo, že i remake je možné natočit líp, jak původní film. Líp s obrovským nádechem osmdesátých let, které jsou čím dál tím populárnější. V rámci sci-fi pak 7 životů přišlo s nejlepším a nejzajímavějším nápadem. Nutno dodat, že Noomi Rapace tu po Jessice předvedla další zapamatování hodnou postavu (respektive sedm postav), které si budu držet v mysli hodně dlouho. Z psychologického hlediska pak nejlépe dopadl film Uteč, kde si tvůrci trošku vystřelili z rasismu a zároveň to nebylo vůbec blbý. No a u pokračováních nejlépe dopadly filmy Strážci galaxie vol. 2, Star Wars: Poslední z Jediů a Piráti z Karibiku: Salazarova pomsta. Ani jeden z těchto tří dílů víceméně nezklamal a stali se hodnověrným pokračováním jejich předchůdců.

V Evropě se nicméně taktéž zrodila řada zajímavých kousků, které jsem letos měl to štěstí opět vidět v Karlových Varech, kam jsem si původně myslel, že se ani nepodívám. Jenže štěstí s náhodou se potkalo a já si užil filmy jako byla ruská Arytmie, italská Fortunata, turecké Ještě víc a balkánské Chlapi nepláčou. Televize ale taktéž nezahálela a překvapila třeba se slovenským filmem Únos.

Z českých zážitků pak jasně hovoří seriál Svět pod hlavou, který mě z kraje roku těšil každé pondělí na České televizi. Opravdu! Nevím, jestli jsem někdy viděl tak dobrý český seriál, na který jsem se těšil týden co týden. Opravdu ještě nikdy se mi totiž nestalo, aby se o českém seriálu v práci mluvilo tolik, jako právě o tomhle! Filmově to ale letos bylo daleko slabší. Za pozornost stojí ještě dokument Svět podle Daliborka, ale zbytek, co jsem viděl, byl spíš zklamání. Letošní rok českým filmům opravdu moc nepřál.

No a na závěr seriály. Těch jsem si letos taktéž pár užil. Takovou druhou sérii Stranger Things jsem hltal ze všech nejvíc. U nových seriálů jsem se ale dokázal zaseknout třeba ještě u kousku Šerifská hvězda, který má hlavní roli dost nekompromisní, ale zároveň na straně zákona. Údajně. Dalšími kousky, které stojí za pozornost, jsou rozhodně Sedmilhářky a Příběh služebnice. Mimochodem všecky tři seriály k nám distribuovalo HBO. A tyto dva seriály ještě k tomu aspirují na ocenění zlatých Glóbů. A pokračování taktéž nenechá na sebe prý dlouho čekat....tak uvidíme.

Letošní rok se tak opět v určitých úhlech pohledů povedl. Opět se v něm našla řada filmů, příběhů,seriálů a postav, ke kterým se budu moc rád vracet. Z pohledu českých filmů je tenhle rok sice o dva stupně slabší, ale to zase vynahrazuje předešlé silné ročníky. Uvidíme, co si pro nás připraví v roce 2018. Už teď na České televizi vídám ukázky na nový seriál Dabing Street, tak se necháme překvapit...třeba půjde rok 2018 opět do plnejch...

Každý rok nám to všem způsobuje značný stres. Stres v obchodech, při čekání na dodání dárků od nekonečně rychlých a včasných dopravních společností nebo při smažení řízků, ryb a klobás. No jasně, řeč je o Vánocích. Ale Vánoce nejsou jenom o stresu, ač to v posledních letech vypadá jinak, Vánoce jsou i o odpočinku, o filmových zážitcích, o momentech, které moc dobře znáte, protože se na ně každý rok těšíte. V televizi Vám vyhrkne řada filmových zážitků, které mají jedinečnou atmosféru opravdu jenom na Vánoce. A jakožto filmový fanoušek byste si je určitě velice nerad nechal ujít. I já mám totiž řadu filmů, na které o Vánocích hrozně rád koukám. Sice bych Vám tu mohl vyprávět, jak jsem si na Štědrý den pustil maraton Bratrstva neohrožených a pak u Štědré večeře seděl jak po lobotomii mozku, ale to bych asi radši nechal na jiný text. Níže bych totiž rád sepsal sérii filmů, které mě obecně dělají o Vánocích radost. Prostě filmy, které můžu vidět milionkrát a stejně je budu mít rád. Samozřejmě sledovaných o Vánocích, jinak by to nemělo smysl:

1. Dařbuján a Pandrhola - Začněme pohádkou, proč také ne. Tou nejepičtější z pohádek. Když jsem totiž v cizině komukoliv vyprávěl, že máme pohádku, ve které pivo teče potokem a jitrnice rostou na stromech, tak mi to nikdo nevěřil. Pak jsem jim pustil pár záběrů z této pohádky a každý mi dal za pravdu, že náš národ je nejúžasnějším národem na světě.

2. Byl jednou jeden král - Když už jsme u těch českých pohádek, tak tu mám ještě jednu klasiku. Werich a Burian proti sobě, ale přitom spolu. K tomu boj o sůl a jedna vzdorovitá panímáma, která královi Já I. udělá krůpěje potu na čele. Radost na ně koukat. Stejně i na to, jak se rozhodnou v královské kuchyni vyvářet...o Vánocích fakt k nezaplacení. Pokaždé si u štědrovečerní večeře uvědomím, jak ten řízek a salát není úplně jednoduché uvařit. Jako nic, že jo...:-)

3. Hvězdný prach - Sice je to novější film, ale ta pohádková osudovost je v ní prostě znamenitá. Hudba k tomu nádherná, příběh neuvěřitelně laskavý, vtipný a jakmile přijde na scénu Robert De Niro, tak jdu do kolen. Nevím ani, proč mi tenhle film připomíná Vánoce, asi že jsem ho o Vánocích viděl poprvé, podruhé, potřetí...

4. Sám doma - No jasně, bez toho nemůžou bejt Vánoce. Kevin rok co rok šmejdí sám v baráku jako hangár a z tehdejšího Chicaga cejtím a vidím tolik zimy, kolik jsem za poslední zimy u nás nezažil.

5. Vánoční prázdniny - Táta Griswold a jeho snaha o poklidné prožití vánočních svátků, které se mu zvrhne už v prvních minutách filmu. Když by se nějaké Vánoce v jakémkoliv roce nepovedli, tak pokaždé si vzpomenu na tento film, protože vždycky...opravdu vždycky....může být hůř...daleko hůř!

6. Láska nebeská - Už jsem tenhle film viděl tolikrát, až mám pocit, jak kdybych všecky ty postavy ve filmu znal nazpaměť. A že jich tam není úplně málo. Jakmile se série postaviček prolne a k závěru filmu spojí v jednu ucelenou radost, tak pravidelně rozteču blahem jak vánoční svíčka na štědrovečerním stole.

7. S čerty nejsou žerty - Další česká pohádka, která mi tvoří kouzlo Vánoc. Je to o těch hodných čertech, ale i o těch zlých. Celkově je to ale o tom, že bychom si z nich neměli dělat žerty nebo by si nás mohli odnést do pekla. Stejně jako Dorotu Máchalovou.

8. Anděl páně - Vznikl poměrně nedávno, ale už za tu krátkou dobu se u mě doma stál stálicí. Jednička a stejně tak i dvojka. No a možná se jednou dočkáme i trojky...a pokud tomu tak bude, tak se zřejmě bude jednat o nejoblíbenější pohádkovou sérii, kterou kdy u nás kdo natočil. A naprosto oprávněně, protože takové příběhy...ty k Vánocům prostě patří.

9. Noc plná zázraků - Vlastně mi to nedá a rád bych ve svém seznamu představil i jeden evropský počin, který se mi naprosto nečekaně dostal pod srdeční aortu. Je to film z Polska a vězte, že inspiraci hledal v anglické Lásce nebeské. Tehdy jsem ho náhodou o jedněch Vánocích viděl v televizi a od té doby věřím, že každý rok v televizi narazím na řadu dalších vánočních skvostů jako je tento. Pokaždé ale marně a tento film tak zůstává jedinečným zážitkem.

10. Vánoční koleda - Asi by byla veliká škoda, kdybych zapomněl na tenhle krásný animák....a alespoň jeden animák by v tomhle výčtu přeci jen měl být. Ebenezer Vydřigroš a jeho přerod z morouse v dobráka je tak vzorovým pohádkovým příběhem, že úsměv na rtech musí vykouzlit úplně každému...

11. Poslední bod jsem si nechal pro české a slovenské pohádky obecně, které pravidelně běží od 24. do 26. prosince kolem sedmé a osmé hodiny na prvním kanále České televize. Pokaždé se tam totiž dočkám nových pohádek a pokaždé jsem napjatý jak struna u kytary, jestli budou krásné a nebo strašné. Výsledek je všelijaký, ale lepší nadšení pro využití koncesionářských poplatků v době vánočního míru opravdu jen tak neseženete.    

Že je Charlotte Gainsbourg i zpěvačka jsem věděl. Hodně jsem jí ale viděl v těch tématicky starých šanzónech, které sice baví, ale nic nového nepřináší. To ale evidentně chtěla změnit s albem Rest, na kterém spolupracovala s francouzským producentem skrývajícím se pod projektem SebastiAn. A jelikož ten se prezentuje francouzským elektrem (hudební styl french electro), tak jsem docela zpozorněl a nakonec byl hodně příjemně překvapený. Na albu je cítit jak Mr. Oizo, se kterým SebastiAn spolupracuje, tak i Daft Punk, z nějž půlka, konkrétně Guy-Manuel de Homem-Christo, na albu taktéž spolupracoval. No a teď něco k samotné skladbě Deadly Valentine. Ta je druhým singlem z alba, které Charlotte aktuálně prezentuje a já musím konstatovat, že je to hodně vydařená, decentní elektronika s hodně tajemným hlasem Šarloty, který mi nikdy nepřišel tak sexy, jako nyní. 

Je to vlastně stejný příběh jako se Schimanskim. Na první pohled se totiž Big Ben tvářil jako průměrná německá kriminálka, kterých po českých televizích běžela tuna. Takže jsem to vnímal tak, že by bylo velkým překvapením, kdyby mě právě taková postavička přirostla k srdci stejně tak, jako jakákoliv jiná z jakékoliv jiné německé kriminálky. A světe div se. Stalo se to s Horstem Schimanskim a o pár měsíců později se to na popud přítelkyně stalo i s Benem Berghammerem, který nám tu s perfektním dabingem namluvili čeští mistři dabingu a pojmenovali ho tématicky – Big Ben.

Ottfried Fischer představil postavu Big Bena jako postavičku, která si ráda dá pivo (sem tam se vožere), ráda se nají (taky je tlustej jak to prase) a ještě k tomu umí vyšetřovat. Do toho Ben žije sám v penzionu, který vlastní jeho máma Rézi. Ta si obecně hraje na Sherlocka Holmese, protože se ve většině případů stane jeho součástí, nebo minimálně svědkem skoro každé vraždy. Zároveň celý příběh krásně doplňuje svým cynickým humorem, který má s Benem srovnatelný. Akorát s tím rozdílem, že ona je stará, vdova a vychcaná jak mraky, zatímco Ben je tlustej. A to vlastně stačí.

Ben tu ale nevyšetřuje sám. Z Berlína mu do malebného městečka Bad Tölzu přivezou mladou a perspektivní vyšetřovatelku Sabinu, která má v sobě daleko více německého, než kdokoliv v Bad Tölzu. Na celém seriálu je totiž neuvěřitelně sympatické to, že většina bavorských postaviček jako kdyby z oka vypadly z jakékoliv pošumavské vesničky. Ne nadarmo si myslím, že jestli náš národ je někomu opravdu hodně podobný, tak to budou právě Bavoři, kteří se obecně od Němců vymykají chováním, obžerstvím a nezřízeným pitím piva. Jediný rozdíl oproti nám je ten, že na jihu jim zem lemuje nádherná podalpská krajina, zatímco nám hranice lemuje malebné podhůří sem tam přesahující vrcholky tisíc metrů nad mořem.

K Benovi a Sabině nicméně neodmyslitelně patří ještě strážmistr Fajfr, který zkazí na co přijde a zároveň si ze služebny dělá hospodu. Legendární jsou scény, když čerstvě načepované kvasnicové schovává před Benem do šuplíku nebo když se mu na Valpuržinu noc nakvartýrují na policejní stanici místní nadějná mládež nalitá úplně pod obraz, proti kterým stojí ženská jejíž dům tato mládež kompletně zechcala. A Fajfr stojí na obou stranách a snaží utvořit pořádek.

Seriál ale nabízí pořád daleko více, než jen pár těchto postaviček. Také je tu legendární Prelát Hinter, který tu prezentuje církev, ale zároveň se snaží okrást každého, na koho přijde. Seriál si obecně dost utahuje z církve a já se popravdě sem tam dost divil, jak mu to v jinak silně katolickém Německu mohlo projít. Kotel tu ale nedostává jenom církev, ale i kapitalističtí podnikatelé a tak nám tu tvůrci sem tam přifaří Benova kamaráda Toniho Rambolda – místního velkopodnikatele, kolem kterého se protočilo tolik vražd, že by to zpětně ani nedokázal spočítat. Stejně tak tu ale tvůrci nešetří ani s politiky a nakládají tu jak starostovi Bad Tölzu tak státnímu radovi, na kterého si pokaždé vzpomenu, když někde náhodou zahlédnu bičík i latex.

Proč, tak to si budete muset zjistit sami, když se do tohoto seriálu pustíte. Osobně můžu říct, že ne každý díl je tak vydařený, jako jeho nejlepší kusy, ale i tak to pokaždé stojí za to. Některé náměty jsou mimochodem opravdu povedené. Témata se sice sem tam opakují, ale ve většině případů Vás tvůrci překvapí stále novými a neokoukanými prostředími…až to místy působí, že v Bad Tölzu existuje kultura na úrovni Prahy. Každý díl je ale příjemný relax, který, když si na postavy zvyknete, budete rádi sledovat pokaždé, když Vám ho televize nabídne. Já to jednou zkusil a už se nemůžu odtrhnout. Big Ben je suprová oddechovka, u které obzvlášť na tomto portále nesmíte koukat na hodnocení. Většina hodnotících totiž jednotlivé díly ani neviděla. Stačí se podívat na pár epizod a zjistíte, že každé komentáře mají úplně stejný text nebo hodnocení je pokaždé stejné. Prostě některé díly zkuste a posuďte sami, zdali Vám tenhle relax v dnešní uspěchané době za to stojí nebo ne. Třeba si Big Bena oblíbíte a jednou vyrazíte i do Bad Tölzu, kde jsou na něj tak hrdí, že tu mají i jeho muzeum. A to nemá každá filmová postavička v tomto světě…

TOP 6:

Smrt v pivovaru – skoro každý díl má v názvu smrt, ale smrt v pivovaře, to příběh umocňuje

Selská svatba – Bavorskej Absurdistán

Smrt v krajkách – Úplatky, politika, děvky…

Smrt o masopustu – Nejožralejší díl ze všech

Policista v lázních – Ben jede do lázní a dostává petrák ze všech stran

Ruka ruku myje - Jistě pane ministře v bavorském provedení

Dánská kinematografie se sice naučila za posledních několik let jezdit natáčet výpravné historické snímky k nám do republiky, ale to, podle mě, asi hlavně proto, že u nich je oproti nám všechno cirka třikrát dražší. Hlavní město Kodaň je totiž tak krásným historickým městem, že by byla hrozná škoda, kdyby se ve filmech neobjevilo. A hlavně by se podle mě svojí jedinečností zaměnit ani nedalo.

Naštěstí existuje řada produkcí, které Kodaň ze svého objektivu nevypustilo. Samozřejmě musí být řeč o předních dánských dramatech, které jsou obecně považované za to nejlepší, co ze Skandinávie průběžně vychází. Za zmínku určitě stojí dramata Vzdálené světy, Můj miláček ráže 6,65, Submarino nebo historický výpravný kousek Plamen a Citron.

Nechvalně Kodaň do filmového světa uvedla i trilogie Dealer, která z města udělala drogový doupě. To ale není úplně daleko od pravdy v porovnání se současností, protože v centru se nachází samozvaná země Christiania, kterou si z bývalých kasáren anektovala banda hipízáků v sedmdesátých letech a dnes se tam vesele a veřejně obchoduje s drogami, což působí na vlastní oči až neuvěřitelné. Hvězdná dánská pěchota do tohoto slumu před dvěma lety sice vlítla, ale po solidní přestřelce se všichni překupníci rozutekli do centra, ve kterém se také houfně střílelo. Nakonec se dánská vláda dohodla s představiteli samozvané země, místní obyvatelé se vrátili do svých doupat a směle obchodují s drogami dál a nic víc s tím nikdo neudělá. Zajímavé, jak se tento sociální experiment a benevolence dánské vlády ze sedmdesátých let zvrhla v neuvěřitelný průser evropského rozměru…

Nicméně pokud chcete Kodaň vidět i z toho dobrého světla, zamiřte se na velice příjemný a pohodový cestovatelský filmík s názvem Kodaň, který toto hlavní město představuje v daleko hezčím světle. Ukazuje krásu historických přístavních uliček, legendární ulici Nyhavn, kde dlouhá léta žil Hans Christian Andersen, ale i sochu Malé mořské víly, místní královské zámky nebo nádherné kostely. Prostě je natočen tak, aby se atmosféra města dostala až k Vám do domu.

Jelikož jsou ale Dánové poměrně uzavření a tišší, mají ve velkém rádi kriminální příběhy a knihy. Když tedy neutrácí statisíce za piva v tamních hospodách, tak pravděpodobně budou sedět v nějakém typicky dánském útulném pokoji, popř. kavárně a budou si užívat příběh plný vražd, vyšetřování a atypických postaviček. Po stránce kriminální by tedy byla obrovská škoda nezmínit sérii případů Oddělení Q, kterou píše spisovatel Jussi Adler-Olsen. Zfilmované byly už tři díly (Žena v kleci, Zabijáci, Vzkaz v lahvi) a vypadá to, že dánská produkci nehodlá přestat. Také bych nerad zapomněl na serály, které se slávou prolítly i naší Českou televizí – Most, Zločin nebo Vláda.

Na závěr bych nerad zapomněl na největší evropskou produkci Dánská dívka, kterou před lety Kodaň výrazně zviditelnilo a proslavilo.

Je tedy vidět, že Kodaň je město filmům zaslíbené. Kousek od bývalého královského paláce stojí budova dánského filmového institutu, ve kterém pravidelně probíhá řada filmových festivalů, takže pokud budete mít cestu, navštivte i tento kout filmům zaslíbený. Kodaň je opravdu krásné město, ale i přes nesporné historické krásy a řadu uliček ne nepodobných Amsterdamu, pořád skrývá temná zákoutí, na které by nejraději zapomnělo.

17. - 18. listopadu 2017

Prý se mu líbila děkovačka, ale i fotbal samotný. K tomu se mu prý líbí i Praha samotná. Orlando Bloom totiž v Praze natáčí už něco přes dva měsíce fantasy seriál Carnival Row. No a u toho, podle mě poměrně překvapivě, poznává Prahu tak, jak by kdekoho nenapadlo. Takže je možné, že ho ještě někde potkáme. Zatím to u nás vymetá jako nikdo druhej. A nutno dodat, že je hrozně fajn vidět herce, kterého máte rádi, jak si to u nás umí užít! :-)

Tak třeba na Slavii příště přijde i s dresem. Vždyť jeho oblíbený Manchester United není barvami odlišný...:-))

V dnešní době je poměrně populární se jak po hudební, tak po filmové stránce odkazovat do starých dobrých osmdesátých let. U filmů to vlastně bylo vždycky takové, jen poslední dobou je to čím dál tím víc sledované, zjevné a oblibou zavánějící.

Je tomu pár let, kdy jsem začal sledovat slibně se rozjíždějící hudební scénu navazující na synth popové legendy let osmdesátých, kterým tenkrát kraloval Giorgio Moroder. Přitom po filmařské stránce tuto vlnu načal už zřejmě jasný vizionář J. J. Abrams zhruba ve stejné době, který na ni odkazoval svým filmovým dobrodružstvím Super 8. To se připomnělo nejen příběhem, mimozemšťany, atmosférou, dětskou partou, ale i samotnou kamerou zvanou Super 8. No a dnes je z toho vlna, která začíná mít obrovský úspěch. Posuďte sami. Nejdříve se na scéně objevil seriál Stranger Things, jehož fanoušci aktuálně horlivě očekávají druhou sérii a zároveň to není zase tak dávno, kdy se v kinech otáčela nová verze Kingova bestselleru To, které se nese v naprosto podobném, ne-li přímo stejném, duchu. Však, co všechno mají tyto příběhy společné?

Především je v hlavní roli parta kluků. Jeden je černej, druhej je intoš, třetí je vlasatej, čtvrtej je tlustej a tak dále. No a mezi tím je samozřejmě středobod – nějaká holka, kolem které se to často točí. Konec konců, kolem které holky se svět nás, kluků, netočí, že? Nicméně tahle parta vpadne do nějakýho průseru, který je většinou tajuplný a má něco společného s mimozemšťany. Pokud ne s mimozemšťany, tak určitě s nadpřirozenem. To vlastně spíš, takže to označujme radši takto. No a aby se docílila dokonalá atmosféra tehdejší doby, celé je to zahalené suprovou muzikou, kterou začala celá řada hudebníků skládat právě zhruba ve stejné době, kdy se v kinech po Americe objevil domnělý Super 8.

No a jelikož právě druhá série Stranger Things brzo vstoupí do obýváků každého, kterého ovlivnila série první, bylo by fajn zmínit alespoň ty autory, kteří si tu pozornost určitě zaslouží a jejichž muziku v nové sérii pravděpodobně uslyšíme. Tedy v případě, že jsme jí neslyšeli už v sérii první.

1. Com Truise – autor, jehož muzika hodně odkazuje na legendární soundtrack k Blade Runnerovi, který tenkrát zkomponovala tehdejší legenda – Vangelis. Jeho album Iteration letos vyšplhalo na pěkné sedmé místo v americké hitparádě elektronické hudby v prodejnosti.
https://www.youtube.com/watch?v=3uI9Hh26OTs

2. Electric Youth – kapela, která už v roce 2011 zažila slušný úspěch se svojí skladbou A Real Hero, když se objevila ve filmu Drive. Zde samozřejmě zářila i po boku skladby Nightcall od projektu Kavinsky, který má co dočinění s Daft Punk a se skutečností, že komerčně dost rozšířil samotný hudební směr. Electric Youth nicméně pracovali dlouhé tři roky na svém debutovém albu Innerworld, na kterém spolupracovali například s Erasure nebo s Depeche Mode.

https://www.youtube.com/watch?v=kOWM9ao38lM

3. Empathy Test – pojmenovaná po metodě identifikování robotů v příběhu Blade Runner od Phillipa K. Dicka.
https://www.youtube.com/watch?v=YeVuEu9NWGU

4. FM-84 – v Californii aktuálně nesmírně úspěšný skladatel, jehož hudba letos zazářila i na několika koncertech. Zatím ale jen na západě USA.
https://www.youtube.com/watch?v=TvZskcqdYcE

5. Futurecop! – mohlo by působit, že tato hudební a filmařská vlna pohltila především USA, nicméně i v Evropě je pár autorů, kteří stojí za pozornost. Toto duo je třeba z Manchesteru.
https://www.youtube.com/watch?v=SlGVDRH_qgo

6. Gunship – trošku drsnější, vesmírnější, prostě vostřejší verze synth-popu. Například skladba níže s názvem Tech Noir odkazuje na ultra drsný filmy Johna Carpentera.
https://www.youtube.com/watch?v=-nC5TBv3sfU

7. iamamiwhoami – Švédi jsou obecně hodně hudební a s podobnou elektronickou muzikou koketují již hodně dlouho. Tohle je jeden z těch nekompormisně chladných, které Vás zaujmou.
https://www.youtube.com/watch?v=SJxXYHQIF40

8. M83 – co vyprávět o této francouzské kapele, která toho má za sebou již poměrně dost. Například složila hudbu pro sci-fi Oblivion a nebo byste jí také mohli znát díky jejich nejznámější skladbě Midnight City z roku 2011. Anthony Gonzalez je skladatel jak se patří a se svojí hudbou odkazuje na osmdesátky celou tvůrčí kapelou, která klade důraz hlavně na atmosféru.
https://www.youtube.com/watch?v=sWsUNbdc5IM

9. Perturbator – skladatel, jehož hudba je ambientní, nostalgická, ale především dost nekompromisní a přímočará. Určitě další z autorů, kterého byste neměli přehlédnout.
https://www.youtube.com/watch?v=oTN6cGmH2yM

10. Timecop1983 – na závěr producent z Holandska, jehož název zásadně odkazuje na osmdesátá léta, zároveň se proslavil LPčkem Reflection, které je v dnešní době považováno za top v oboru.
https://www.youtube.com/watch?v=VOj-USZaz4Q

Pokud by Vám ani tento výběr nestačil, tak zkuste ještě autory Anna Of The North, Carpenter Brut, Chronica, Femmepop, FM Attack, Mitch Murder, Robert Parker, Sol Flare, Tei Shi, Trevor Something nebo TR/ST. Je toho opravdu požehnaně.

19. srpna 2017

- Hrad Kost je asi nejmalebnější hrad v Českém ráji. I díky tomu se u něj nebo v něm točila celá řada zajímavých filmů. 

- Třeba místo, kde jsem stál a fotil tuto fotku před nějakou dobu udělalo prostor natáčení mini-seriálu České televize - Jan Hus. Tvůrci z hradu Kost udělali hrad Krakovec :-))

- Pro to jsem ale ke Kosti nejel. Šel jsem pohádkovým údolím Plakánek, abych na konci údolí viděl chatu herce Josefa Dvořáka. To jsem ale ještě netušil, že kousek od jeho chaty, u mlýna, kde se točilo S čerty nejsou žerty, budu lovit kešku a u toho hledání se s ním hodím do řeči. :-)

- Když pak projdete údolí druhou stranou, vyjdete v architektonicky velice významné vesničce Vesec, kde má rodný dům Jára Cimrman, ležící spící

- Na tak malou oblast docela dost zajímavých míst, což? :-))

Existuje řada životopisných filmů. Řada z nich je špatných, řada z nich je dobrých a pár z nich je takových, že na jeho vyprávění jen tak nezapomenete. Něco podobného se mi totiž stalo u filmu Dítě džungle, který jsem vůbec neznal, dokud mi o něm neřekl uživatel Enšpígl. Téma působilo zajímavě a duch pravdivého dobrodružného příběhu dokonal ono nadšení, že by se o špatný film jednat vůbec nemuselo.

Po shlédnutí jsem byl v šoku. Z příběhu, ze zpracování, ze skutečnosti, že se jedná o opravdový příběh Sabine Kuegler, která o něm napsala knihu a o její rodině, která se sžila s jedním kmenem v Nové Guineue. Z nádherné hudby, z poznání něčeho nového, neznámého, jedinečného.

Dítě džungle je totiž opravdu nádherný film plný zajímavých a jedinečných myšlenek lidí, kteří se spojili s tamní přírodou v jedno a dokázali být na určitou dobu opravdu šťastní. Je to příběh lidí, kteří odešli ze světa konzumu, aby našli štěstí v naprosté divočině. Kdo by to z nás dokázal?

Více info zde: https://www.magazinuni.cz/ruzne/sabine-kuegler-prales-divosi-a-jedna-divka/

„V deseti jsem byla schopná v pralese přežít, ale uprostřed německého velkoměsta bych zahynula." – Sabine Kuegler

5. srpna 2017

- kdo by neznal zámek Moritzburg ležící necelých 15 kilometrů na sever od Drážďan. Točila se zde totiž jedna z nejslavnějších českých pohádek - Tři oříšky pro popelku, kterou zároveň milují i Němci. A je to znát. Zámek je výraznou atrakcí v okolí a procházka kolem rybníku, který obepíná celý zámek ležící na ostrově, je učiněnou terapií klidu a pohody. 

- u pokladny nás mimochodem zaujaly i oříškové tyčinky, které měly na obalu zvěčněnou Libušku Šafránkovou coby Popelku. No nekupte to za 3,5 euro :-))

7. července 2017
- točil se zde například Akumulátor 1 nebo Svatební cesta do Jiljí, která si dělá legraci z celé republiky a střídá Krkonoše s Polabskou nížinou tak, jako by byla za rohem. 

- pokud by Vás zajímalo, proč na fotce není ani jeden člověk, tak je to proto, že minutu před focením této fotky přes oblast prošla slušná dvouhodinová bouřka s vydatným deštěm a krupobitím. Ale za tu fotku bez lidí to za to stálo :-))

Když Vám řeknu, že ještě týden před zahájením festivalu jsme s přítelkyní neměli koupené ubytování, tak mi to neuvěříte. Letošní rok se totiž nesl v duchu toho, že na festival do Varů vůbec nepojedeme. Nějak si to datum nesedlo s naší prací a tak to vypadalo, že i kdybychom jeli, tak určitě ne na zahájení. Pak se ale naskytlo ubytování v centru města, která se neodmítá a jeho naprosto blesku rychlé zarezervování. Týden před zahájením jsem tak přestal smutnit a zoufat, a začal se neuvěřitelně těšit. Ožil jsem a se mnou ožilo i filmové plánování spojené s nejistotou. Obě předchozí návštěvy jsme totiž vždy jeli o den dřív, abychom včas a v klidu všechny lístky nakoupili tak, jak jsme chtěli. Plus k tomu udělali ještě ten den před zahájením nějaký výlet po okolí. Letošní cesta tak nabízela ihned první novinku v podobě faktu, že na festival přijedeme až jeho druhý den a po koupi festivalového pasu třeba ani nic moc neuvidíme :-D

Očekávání teda byla všelijaká a jakmile jsme ráno v šest vstali, okamžitě jsme se vydali na 2,5 hodinovou cestu, abychom přijeli do Varů a zjistili, že kasy jsou už v podstatě bez lidí. Koupit pasy byl tedy ten nejmenší a časově nejkratší problém. Problém ale bylo hlavně to, že na daný den byly bezkonkurenčně vyprodaný i veškerý promítání a na druhý den to také nijak slavné nebylo, leč pořád se ještě nějaké paběrky sehnat daly.

Zařídili jsme si tedy pasy, vyřídili hotel a vypravili se na první projekci - dokument Jmenuji se Heath Ledger, na který jsme zkusili dorazit 25 minut před začátkem. A světe div se, do Velkého sálu hotelu Thermal jsme se dostali docela v pohodě. A takhle to vlastně šlo skoro každou frontu. Bál jsem se, že vystát si filmy bude problém, ale nakonec to ani takový problém nebyl. Sice je u každého filmu ideální tak hodina čekání, ale když si takhle dvakrát vystojíte něco, co vidět vysloveně chcete, tak Vás to čekání vyjde stejně tak na dlouho, jako když si každé ráno budete chtít vystát průměrně dvou hodinovou frontu na lístky na další promítací den.

Tento jev mě tedy příjemně překvapil. Tři z osmi promítání jsme si vystáli a vždy nám to vyšlo. Nevím, jestli je to náhoda nebo ne, ale vyšlo to. A to i přesto, že jsem se místy docela obával, že nás do sálu ani nevpustí. Nicméně kdyby někdo měl jiné zkušenosti, ať mi klidně dá vědět. Rád si je vyslechnu. Říkal jsem si totiž, že hodinu čekat na film a pak se ho nedočkat, by byl docela vopruz.

Celkově vzato mě hodně překvapila i hlavní soutěž, ze které jsme viděli tři filmy a pokaždé se jednalo o hodně slušné kousky. Nejdřív ruskou Arytmii, následně balkánský film Chlapi nepláčou a na závěr turecký kousek Ještě víc. Ve všech ohledech se jednalo o vzorová evropská dramata, která naprosto precizně prezentovala danou zemi, ze kterých pocházela. K tomu jsme se dočkali i dvou dokumentů. Nejdříve již výše zmíněný Jmenuji se Heath Ledger na přidané projekci a následně český kousek Svět podle Daliborka. Zbytek jsme doplnili indickým filmem Juze, který byl ze všech nejslabší, italským dramatem Fortunata, které mě velice mile překvapilo a britské drama Sladkých šestnáct let, před jehož začátkem Ken Loach a Paul Laverty dostali Křišťálový globus za celoživotní dílo. Zážitků, nejen filmových, tedy bylo opět nepřeberné množství.

Když už mluvíme o zážitcích, tak kromě Heatha Ledgera jsme na každé projekci zažili předmluvu v podobě režiséra nebo herce, kteří film velice pěkně doplnili. Režiséra Víta Klusáka z dokumentu Svět podle Daliborka jsem například potkal hned několikrát. Příjemné také bylo setkání s Markem Taclíkem nebo diskuze s hudebním skladatelem Jamesem Newtonem Howardem, který například popisoval, jak těžké bylo složit melodii do úvodních titulků Fantastických zvířat. No a samozřejmě nesmím zapomenout ani na Umu Thurman, kterou jsme viděli Na plovárně s Markem Ebenem. Škoda, že se zrovna dvakrát nepředvedla. Nejenom, že působila dost protivně a nepříjemně, také v té diskuzi Markovi Ebenovi moc nepomohla. Místy strohé odpovědi a negativní reakce vytvářely pocit, že letošní plovárna skončí dřív, než její vymezený cirka půl hodinový prostor. Ještě, že jsme nakonec nešli ani do letního kina, protože jít tam za ní v tom nočním chladu a poslechnout si, jak je čeština divnej jazyk, bych s radostí vynechal. Nicméně na druhou stranu jsem moc rád, že do Varů na noc konečně přijel kamarád Enšpígl, čímž ho tímto zdravím. Konečně jsem se dočkal a dotáhl ho do Varů! :-))

Myslím si, že po filmařské stránce jsme si to letos všichni moc užili. Za těch osm projekcí jsem se nesetkal s výslovným průserem. Také jsem z filmů, co jsou v hlavní soutěži, neměl takovou radost, jako letos. Stejně tak mě i potěšilo zjištění, že přijet na festival druhý den jeho konání není úplně handicap. Naopak. Kolikrát jste sami překvapeni tím, kam Vás festivalový pas zanese a kam se s ním podíváte. Letošní Karlovy Vary tak byly opět nezapomenutelným zážitkem a já doufám, že rozhodně ne posledním.

Dva dědkové na riviéře a Kid. Tak nějak se nemůžu zbavit dojmu, že Arnold pořád nepatří do starýho železa, ačkoliv teda poslední dobou dělá všecko proto, aby mě o tom přesvědčil. Sly je pak klasik a jsem rád, že mu to pořád tak vehementně šlape. Alespoň někomu z té staré akční americké skvadry...

Zrovna jsem přišel z kina, kde jsem byl na druhém díle Strážců galaxie, na které jsem se tři roky vysloveně těšil. Takřka před třemi lety to u mě totiž s Marvelem bylo hodně slušně nahnuté. V tom bezbřehém a nekonečném světě průměrných superhrdinských filmů jako jsou Avengers, Iron Man, Captain America nebo nekonečně obnovovaný svět Spider-Mana to alespoň trošku zachraňoval Thor, který jediný byl alespoň vtipný, upřímný a dělal si legraci především ze sebe. Tím se totiž odlišoval od ostatních mnohdy vážných superhrdinských filmů, od kterých bych vážnost očekával maximálně tak ještě na přelomu tisíciletí v době prvního Spider-Mana nebo prvních X-Menů, kteří tenkrát celý tento svět v podstatě rozjeli a vážnost jim dodávala patřičnou kvalitu. Jenže to se hodně rychle přejí a Strážci galaxie pro mě byli poslední kapkou na komiksové filmařské poušti, od které jsem nic neočekával (snad jen fatamorgánu) a chtěl se nechat vysloveně překvapit. Před těmi třemi lety jsem ale v kině viděl něco, co zřejmě nikdy nezapomenu. Partu, kde každá postava je naprosto boží. A to i přesto, že jedna z postav za celou tu dobu neřekne nic jiného, než "I am Groot". I taková věta totiž stačí k charismatu tak velkému, že i celý Iron Man by měl co dělat, aby si ho u mě další trilogií vybojoval. Partu, která má vtip...konečně! A k tomu ji podkresluje boží osmdesátková muzika (a i atmosféra), která je v dnešní době opět in vlivem synth-popových producentů po celém světě. No a co si myslíte o druhém dílu? Podle mě nezklamal. Opět přinesl něco, na co jsem se celé tři roky těšil, a o co se Marvel v průběhu posledních tří let tak snažil. Deadpool, Ant-Man a Doctor Strange jsou toho jasným důkazem. Neříkám, že to jsou špatné kousky, ale žádný nedosahuje kvality a pohody Strážců galaxie, kteří u mě v Marvelu prostě vládnou. A doufám, že budou vládnout i za pár let, až je uvidím po boku Avengers. Trošku se toho spojení bojím, ale třeba příjemně překvapí. Starlord, Gamora, Groot, Rocket a Drax určitě jiní nebudou. Díky tomu jací jsou totiž zachránili v mých očích celý Marvel. Uvidíme, jak dlouho jim to vydrží.

P. S. Když budete mít náladu, tak si můžete trošku prohledat youtube, kde se skrývá celá řada scének a záběrů jak z natáčení, tak v rámci promo videí k samotným Strážcům galaxie vol. 2. Vážně to stojí za to! :-))