Malarkey

Kde je jim dnes konec...?

Chemie, jak ve filmu :-) Jen mi je líto těch hloupých keců v bulváru...to si nezaslouží.

Při psaní nadpisu k tomuto příspěvku měly moje ruce neustále nutkání psát rok 2049. Nejdřív nevím proč, ale pak mi došlo, že už je to zase rok, co si tady sepisuji myšlenky k dalšímu ceremoniálu Oskarů a opět se tu setkávám s celou řadou momentů a situací, které ony Oskary představují spíše v ne úplně lichotivém světle. No, než se naděju, bude rok 2049 a já si tady budu v důchodu psát další pocity z Oskarů...možná...no, teď radši k tématu.

Loni, ale vlastně i každý předešlý rok (až na jeden ročník, kde Chris Rock setřel bílou tvář z celého světa), jsem se neustále rozčiloval nad tím, jak v Americe, až moc okatě podporují černošské filmy, které jsou ve skutečnosti poměrně dost průměrné, až to završil film Moonlight oceněním nejvyšším. Letošní rok je ale přeci jen trochu smírnější. Černošské filmy jsou, ale konečně mám pocit, že jsou ve většiny pro masovou většinu a ne jen pro černošskou menšinu. Útisk černošské populace ale nebude chybět v žádném z těchto filmů...což mě vlastně už ani nepřekvapuje.

Nicméně letošní Oskary už zažili solidní humbuk tím, že nanominovali do nejlepších režisérů Bryana Singera, aby nakonec zjistili, že se před několika lety pelešil s chlapečky a rázem mu ocenění sebrali. Nevím, kde je skutečnost, ale mám pocit, že tady to nezůstane během ceremoniálu bez povšimnutí. Pak se, podle mě překvapivě, dostal do nominace o nejlepší film a nejlepší zahraniční film jeden film - Roma. Osobně mám pocit, že se z filmu dělá víc, než opravdu je. Ano, z filmařského hlediska je to pozoruhodný zážitek, ale jinak? Nuda. Co mě naopak překvapilo nejvíc a asi mě i nejvíc uráží, tak je nominace na Black Panthera. Vážně?

Také byl velkým tématem moderátor. Nejdřív mluvili o Kevinovi Hartovi. Ten na sociálních sítích vyprávěl o tom, jak je to jeho velký sen. Pak ale zjistili, že asi před drahnou lety napsal na oněch sociálních sítích něco ne úplně lichotivýho o teplouších a komise ho sejmula. Že prej pokud se neomluví, tak má smolíka. Ten se vzpouzel, nakonec jsem někde četl, že se omluvil, ale komise už se stejně rozhodla...letošní rok prostě bez moderátorů...

No prostě letos ještě ceremoniál ani nebyl a už si připsal několik slušných zářezů...ostatně jako vždycky.

Letošní rok ale přinesl řadu moc pěkných filmů, které jsem si vysloveně užil. Mezi ně se rozhodně řadí herecky a filmařsky vytříbené komediální drama Green Book, kde, jak herečtí bohové, září Mahershala Ali a Viggo Mortensen. Pak je tu samozřejmě životopisný snímek kapely Queen a Freddieho s názvem Bohemian Rhapsody, který ani netřeba představovat, protože ho u nás v kině navštívilo zřejmě největší počet lidí od pádu železné opony vůbec. Dále je z loňského roku třeba zmínit i Zrodila se hvězda. Film, o kterém jsem všude poslouchal, že je spíš pro dámskou část populace, ale ve skutečnosti je v něm řada moc hezkých písniček a hereckých výkonů, ve kterých Lady Gaga dokázala, že je paní umělkyně a Bradley Cooper ukázal, že umí i filmovat. Nakonec jsem byl ale mile překvapen i filmem BlackKklansman, který má divnej název, ale skrývá se v něm nejabsurdnější příběh ze světa Ameriky, kterak Američani neměli rádi černochy...čímž si zasloužili políčko nejhloupějšího národa na hodně dlouhou dobu. Ostatně podobné scény se objeví i v Green Book.

O zbytku už netřeba mluvit, sem tam nějaké herecké překvapení, ale nic, co by vysloveně vytanulo na mysl. Nakonec bych si předání sošek přál následovně...ale je mi jasné, že to ve skutečnosti bude úplně jinak:

Nejlepší film - Green Book

Nejlepší režie - Spike Lee

Herec hlavní role - Viggo Mortensen

Herečka hlavní role - Lady Gaga

Herec vedlejší role - Sam Elliott

Herečka vedlejší role - Emma Stone

Hudba - Alexandre Desplat

Ponuré zimní období žádá ponurou žánrovou hudbu. Třeba rovnou z Islandu a třeba rovnou v rámci žánru post-metal. Slušná severská jízda s názvem Sólstafir tu získává rok, co rok čím dál tím více fanoušků a ono se vlastně ani není moc čemu divit. Kapela, která začínala na black metalu se proměnila a stala se z ní melodicky atmosferická nálož, která si z Islandu čerpá přesně to, co potřebujete slyšet, pokud islandskou muziku máte trošku naposlouchanou a víte, co se Vám na ní líbí. No a jejich muzika samozřejmě není jen skladba Fjara, jak to tak u mnohých kapel bývá, nicméně je jejich aktuálně nejznámějším počinem. Také je ale vstupenkou do světa islandské rozbouřené divočiny, která nabízí melodie, o kterých se Vám ani nezdálo.

Loňská předem domluvená návštěva Českého rozhlasu byla poměrně hezkým zážitkem, kde nám paní z rozhlasu ukázala jak historické jádro, muzeum rádií, tak i konkrétní studia, kde se zrovna konal rozhovor například s Wabi Ryvolou. Je hezké, z historického hlediska, jakou záslužnou činnost Český rozhlas měl a jak moc informačně působí i v dnešní době. V době plné komerčních rádií, které se neustále předhání o procentuální poslechovost na danou oblast. Přitom Český rozhlas z informačního hlediska, podle mě, vysloveně vládne. Nejenom, že přenáší živé vstupy ze zajímavých akcí nebo uvádí poměrně zajímavé reportáže o zajímavých lidech, také každou chvílí zvou do studia zajímavé osobnosti současné společnosti a mezi nimi se skrývají i celé řady herců, hereček, režisérů…no prostě postav aktuálního českého filmu.

Zrovna nedávno, a musím se přiznat, že poměrně pozdě, jsem zjistil, že Český rozhlas tyto rozhovory nahrává i na youtube, kde je možné si je libovolně poslechnout. Za poslední dobu jsem se tak něco dozvěděl o Martinovi Hofmannovi, Honzovi Budařovi, Jirkovi Mádlovi nebo Honzovi Prušinovském. A pokaždé to byly super konkrétní rozhovory, díky kterým jsem se dozvěděl nejen o něčem aktuálním, co zrovna natočili, ale i o tom, jací jsou.

Popravdě právě s tímto mám v české kinematografii trošku problém. Přijde mi, že čeští tvůrci obecně točí filmy, divák na ně rád kouká…ale tak nějak právě divákovi chybí interakce s tvůrci. Když se s nimi pak někde setkám a vidím je z bezprostřední blízkosti, okamžitě ten projekt na mě působí jinak…líp…osobněji. Po shlédnutí řady rozhovorů z Českého rozhlasu to cítím obdobně. Stejně, jako když jsem si užíval diskuze v domě České televize na festivale v Karlových Varech. Ihned mi byla ta česká kinematografie tak jako taková bližší…bližší a osobnější.

No...bůhví, kde bychom dnes se slovem byli, kdyby naši předci před rozhlasem několikrát nebojovali za svobodu...

Odkaz na rozhovory na Radiožurnále.

Musím se přiznat, že letošní filmová výzva byla velice pěknou vstupenkou do filmového světa v letošním roce. Enšpígl vymyslel skvělý a velice jednoduchý nápad, který se skládá v podstatě jen a pouze výměny tří filmů, které ten druhý neviděl. Dostala se mi tak do pozornosti celá řada kousků, ke kterým bych se za jiných okolností třeba ani nedostal. Tím tedy všem děkuji za možnost se k takovým filmům dostat. A kde to na mě zanechalo největšího stínu?

Z dokumentů jsem moc rád, že jsem konečně viděl Pásky z Nagána. Od premiéry dokonce už dvakrát. Je to prostě zážitek, který by se pro nějaké veřejné české blaho měl sledovat snad i z povinnosti. No a co se týče sousedů, tak tam jsem si nejvíce zážitků užil s Poláky. Volyň, Nejlepší a Dozvuky byly obrovským zážitkem. No a jelikož jsme u, v této chvíli, převážně válečné tématiky, tak bych určitě moc rád zmínil i německý film Kapitán, který měl atmosféru z válečných zaručeně nejvypiplanější.

Po dlouhé době jsem se ale také potěšil Jižní Koreou, která mě lidsky sejmula filmem Maraton. Oni prostě umí...jen na ně mít více času a sem tam i chuti. Zážitků by, věřím, bylo bezpočet. Na druhou stranu to ale zachraňovali Amíci se svými neotřelými kousky jako jsou Večerní slunce nebo jeden z tisíce a jednoho filmu, které musíte vidět, než umřete - Hazardní hráč. Ten mi dokonce i připomněl, jaké to bylo, když jsem ve svých osmnácti roztáčel koule v hospodě a myslel si, jakej že to jsem hráč. Paul Newman mě přesvědčil, že jsem byl ale jenom velká kulatá nula. No ale z těch starých amerických skvostů nesmím nicméně opomenout ani atomové drámo Selhání vyloučeno. To teda byla síla! Nevím, jestli jsem na téma studené války viděl něco vostřejšího, než je právě tenhle film!

Na závěr dodám i pár slušných kousků, mezi které se rozhodně řadí i horolezecký Nordwand, norský Elling, Pixarovský Coco, Fincherovský kousek Úkryt, španělská ždímačka Camino nebo až hollywoodský thriller Tělo, indická západní filmařina Raazi, litevský akčňáček Litva, do toho!, ruské kousky Žiť a Svoji nebo životopisná dramata Květ pouště a Gejša. Všechno to bylo super, s čímž vlastně nesmím zapomenout ani na skvělé herecké výkony Jacka Nicholsona v Malých životních etudách a Philipa Seymoura Hoffmana v Milovat Lizu.

Děkuji všem a s výzvou třeba zase za rok...:-)

Enšpígl - 14*

Equilita, Dzeyna - 13*

Emma53. fimler, IceQueen, Djkoma, Lesumir, - 12*

Nikar, Sochoking, Rázlik - 10*

kilobyte - 9*

Ghoulman - 8*

cmenda - 7*

Říkal jsem si, že jsem dlouho na ČSFD nerozjel nějakou tu filmovou výzvu, na kterou bych se těšil, abych se pak v průběhu vztekal, do čeho jsem se to zase dal. Uživatel Enšpígl ale vymyslel takovou poměrně jednoduchou, kde si vzájemně můžeme dát tři libovolné filmy, které jsme neviděli, a na které bychom moc rádi znali názor toho druhého. Takže jsem si říkal...no proč ne :-)

Když budete chtít, klidně mi napište do pošty a nějak to vymyslíme. Moc rád uvidím nějaké oblíbené kousky doporučené od Vás a jsem zvědavý, kdo s hodnocením nejvíc vyhraje...:-)

Vybráno jsem tedy dostal následovně...v průběhu zde budu doplňovat i hodnocení:

Enšpígl:

Pásky z Nagana - 5*

Litva, do toho! - 4*

Volyň - 5*

Emma53:

Večerní slunce - 5*

MIlovat Lizu - 4*

Malé životní etudy - 3* 

kilobyte:

Kámoš - 3*

Ptačí klec - 2*

Konec starých časů - 4*

IceQueen:

Svoji - 4*

Žiť - 4*

Tělo - 4*

Equilita:

Dozvuky - 4*

Nordwand - 4*

Kapitán - 5*

Ghoulman:

Záhada Silver Lake - 2*

Zvětšenina - 3*

Tři barvy: Bílá - 3*

Lesumir:

Studená válka - 3*

Hazardní hráč - 5*

Občan Kane - 4*

Nikar: 

Marathon - 5*

Victoria - 3*

The Florida Project - 2*

Dzeyna:

Camino - 4*

Raazi - 4*

Nejlepší - 5*

Sochoking:

Caffeine- 2*

Zimní spánek - 4*

Elling - 4*

Djkoma:

Za všechno může láska - 3*

Selhání vyloučeno - 5*

Sanjuro - 4*

cmenda:

Kvílení - 2*

Přežili jsme invazi - 3*

Navěky silný - 2*

Rázlik:

Coco - 4*

Vaiana - 3*

Awake - 3*

fimler:

Úkryt - 4*

Květ pouště - 4*

Gejša - 4*

Jedná se o poslední víkend Kevina Spaceye, než předstoupí před porotu a bude obhajovat to, o čem se celý minulý rok mluvilo. O takzvaném hnutí metoo, kvůli kterému byl obviněn ze sexuálního zneužívání, které se údajně stalo někdy před desítkami let a dnes je pro někoho asi pořád aktuální. Spíš si ale myslím, že dnes se hodí (ať už cokoliv) pro toho, který za celý život nic nedokázal a potřebuje si vylejt vztek. 

Kevin Spacey je skvělý herec. O tom není pochyb. To, jaký je člověk, o tom můžeme pochybovat, osobně ho neznáme. Nicméně to, co se za hysterii kolem jeho osoby (a následně i dalších) v Americe událo, to hraničí až s davovým šílenstvím, které má za cíl záměrně zničit pár vlivných lidí Hollywoodu, aby se na ono pomyslné výsluní dostali jiní...

Kevin na Štědrý den nicméně vydal video, takové poměrně zásadní prohlášení, které si sám připravil, a které silně naráží na Netflix a fakt, že ho dost nevybíravým způsobem vyhnali z House of Cards. Seriálu, který rostl a padal na jeho osobě. A myslím si, že Netflix to poslední sérií bez Kevina dost pocítil. Seriál jsem dosud neviděl, ale až si ho jednou pustím, bude to kvůli právě Kevinova herectví. Nicméně to, že je geniální herec, prokazuje i v samotnému videu Let Me Be Frank.

Osobně doufám, že Kevina brzo uvidíme v nějakém filmu nebo seriálu. Absence jeho herectví je škoda. A navždy pro mě vrchol Hollywoodské ubohosti bude moment, když jsem se dozvěděl, že Ridley Scott nechal přetočit všechny scény z filmu Všechny prachy světa (ono se mu to vrátilo v průměrných recenzích z celého světa)...to aby ho náhodou Hollywood neodsoudil za to, že má ve svém filmu herce, který údajně obtěžoval před třiceti lety mladé herce...

Tak...a pomalu je za námi další rok, který byl zase o nějakou tu miliontinu sekundy delší, zažili jsme v něm menší množství vydatných dešťů, nežli dříve, i ta tráva nebyla tak zelená, než tomu bylo v dřívějších letech, ale pořád v něm vyšlo zajímavé množství nových, nápaditých a vytříbených filmů, které stálo za to vidět, a které si hrdě s hlavou vztyčenou mohou podepsat pod rokem 2018. Co jsem tedy v tomto roce zažil tak dobrého ze světa filmů?

Tuzemská filmařina

Začnu s českými filmy, ale i seriály. Letošní rok byl totiž ve znamení České televize více, nežli je zvykem. Ta mě totiž potěšila nejen po seriálové stránce, ale i po filmové. V rámci seriálů v první půlce roku rozjela skvělý thriller Vzteklina, který mistrně využívá prostředí ponuré Šumavy, Sudet a mistrně napsaného příběhu. Stejně tak se ale ukázal i seriál Dabing Street z pera Dejvického divadla, které mě i přes pár slabších dílů vysloveně bavil a donutil mě se těšit týden, co týden na premiéru dalšího dílu. No a nemluvě ani o třetí sérii seriálu Labyrint, kde Jirka Strach dokázal, že tento seriál je o námětu a zlepšil si tak jméno po slabší druhé sérii. No a filmově? Tam Česká televize nachystala výborné televizní filmy Můj strýček Archimédes, Dukla 61 a Metanol, kde druhý a třetí se aktuálně perou i na post toho filmově nejlepšího, co jsem v letošním roce z naší kotliny viděl. Škoda, že závěrečná pohádka na Štědrý den se příliš nepovedla a museli to zachránit Slováci s pohádkou O zakletém králi a odvážném Martinovi, která mi, velice překvapivě, dokázala, že se stále dají natočit opravdu milé pohádky s pořádnou pohádkovou atmosférou.

V české kotlině se ale natočila i celá řada skvělých filmů. Třeba taková Chata na prodej mi dělala radost v již pár let opraveném letním kině ve Staré Boleslavi. Stejně tak i film Chvilky byl hodně zajímavý a o to větší zážitek to byl, když jsem se osobně mohl setkat s Jenovéfou Bokovou a zjistit, jaká ve skutečnosti je. Miss Hanoi konečně využila vietnamské kultury v naší zemičce, Prezident Blaník si udělal legraci z prezidentských voleb, na které si na příště zase moc rád vzpomenu. Stejní tvůrci pak natočili lehce politicky angažovanou pohádku Čertí brko, které také byla velice milá a nakonec to u mě zakončil film Toman, který odvyprávěl historický příběh do té doby pro mě absolutně neznámé postavy.

Netflix, Amíci a tak dále...

Co je ale pro mě velké překvapení, tak je to samotná platforma Netflix. Ta v letošním roce vydala řadu seriálů a filmů, které se můžou měřit s těmi nejlepšími z celého světa. Rozjela v roce 2016 synth-wave filmovou vlnu se Stranger Things, kteří si na přelomu roku 2017/2018 odbylo premiéru druhé série a na základě toho mohl vzniknout například i hodně dobrý, podobně laděný film, Summer of 84. Netflix se ale zasloužil i o další filmařské zážitky. Konkrétně apokalyptický thriller Bird Box (výborná Sandra Bullock), skotské historické drama Outlaw King (skvělej Chris Pine) nebo skvostně tichá filmařina Roma. Ve všech případech je skryt dobrý námět a režiséři, kteří si podobné projekty prostě zaslouží.

Letos mě popravdě mile překvapil i žánr, který to u mě příliš neumí - horor. Jednak se to povedlo u historického atmosférického duchařského hororu Sestra a jednak u brutálního kousku Ghostland. Oba se skvělou atmosférou, která by se dala doslova krájet.

Amíci ale v letošním roce nevynechali ani komiksové hrdiny. Novinkou na trhu je Venom, který nebyl zlý, ale co si budeme povídat...kdyby nebyl Tom Hardy, tak je hodně špatný. Nicméně asi nejvíce mě potěšil Deadpool 2, který se uvedl, v pro mě neznalého originálních komiksů, docela zajímavým směrem. A bavil víc, jak první díl. No a co bych to byl za fanouška filmů, kdybych neuvedl i první část Avengers: Infinity War, kteří konečně dostali nepřítele, co jim opravdu nedá nic zadarmo. Ano, pokud budeme mluvit o oné komiksové epičnosti, tak tento film je jeho absolutní esencí.

Abych ale ještě u Amíků zůstal, tak letošní rok udeřili i slušnými komediemi. Jednak je to asi nejlepší komedie s gay tématikou, co jsem kdy viděl - Já, Simon. Upřímnější a zábavnější to už opravdu být nemůže. Pak tu jsou ale komedie jako Kazišuci, Manžel na zkoušku, Máš ji nebo Noční hra, ve kterých mě hodně komediálně pobavili herci John Cena (mladší kopie Arnolda), Jake Johnson, Ed Helms, Jason Bateman a Eugenio Derbez. Snad s nimi do budoucna bude ještě legrace. No a abych nebyl úplně šovinista, tak musím říct, že i Isla Fisher a Leslie Mann nezůstaly pozadu!

V rámci amerických dramat a blockbusterů to bezesporu vyhrál film Bohemian Rhapsody. Na příběh ze světa legendární hudební formace Queen jsem čekal hodně dlouho. Rami Malek mi v traileru neseděl, ale ve filmu pak dokázal, že nikdo jiný, než on nemohl být Freddiem. Nádhera! Stejně tak mě mile překvapil další životopisný, i když o dost menší film, Má večeře s Hervém, kde se setkali skvělí herci a malý, přesto významný námět ze světa filmu. Stejně tak i fiktivní drama Zrodila se hvězda dokázalo, že Lady Gaga je úžasná zpěvačka a stejně tak i úžasná herečka. Radost koukat. Dokonce bych i řekl, že tento film má nejlepší hudbu v letošním roce, co jsem viděl. No a akce? Liam Neeson si zase zahrál pořádnýho akčního borce ve filmu Cizinec ve vlaku. Na jeho léta bomba, nemyslíte? Stejně tak i Tom Cruise představil novou epizodu ze série Mission Impossible: Fallout. Zklamání? Kdeže. To nebylo ani v novince od Spielberga s názvem Ready Player One: Hra začíná, která vzorově taktéž odkazuje na onu synth-wave vlnu, o které jsem mluvil už v předchozích odstavcích.

Evropa a Asie?

V loňském roce v Mladé Boleslavi otevřeli malé (opravdu malé), kino pro fanoušky filmu a tak jsem se v letošním roce byl několikrát podívat na něco, co bych v okolí těžko sehnal. Zažil jsem tak příjemnou japonskou jídelní slast s filmem Bistro Ramen, na které se moc hezky koukalo. Také jsem ale zažil šok v podobě precizní minimalistické filmařiny ze Skandinávie s názvem Tísňové volání. Tento minimalismus použili letos ještě jednou Norové se svojí rekonstrukcí toho, co hrozného se událo na ostrově Utoya, 22, července. Na závěr bych určitě hrozně rád i zmínil, že překvapivě Austrálie natočila vzorový cyber-punk s názvem Upgrade. Chytré sci-fi, které tu dlouho nebylo a s příběhovými šoky, které jsem dlouho rozdejchával.

No a seriály na závěr?

Světových seriálů na závěr taktéž bylo opravdu požehnaně. Dánové se Švédy zakončili seriál Most svojí čtvrtou sérií. Angláni se rozhoupali poměrně neortodoxními mini-seriály Patrick Melrose a Skandál po Anglicku. Amíci si pohráli s nájemným vrahem Barrym a užili si s ním plno legrace stejně tak, jako Jim Carrey, který se spustil v seriálu K smíchu, a u kterého mám pořád nesmělý pocit, že je tak trošku i o něm. No a Netflix? Na ten samozřejmě nesmím zapomenout, protože v seriálové sféře připravil esenci toho nejlepšího, co dnes skrývá duchařský horor a vložil jej do takřka dokonalé filmařiny o deseti dílech s názvem The Haunting of Hill House.

No...nějak si nemohu pomoct, ale mám pocit, že letošní rok byl docela úspěšný na novinky. A to se ještě nezveřejnily oskarové nominace. Už teď mám ale pocit, že Zlý časy v El Royale budou jedním z filmů, který bude bojovat o ty nejcennější sošky. Kombinace ponurých amerických krimithrillerů z devadesátých let a Tarantinovské ukecanosti mi hodně sedla. Víc, než by mě popravdě napadlo. A tak jsem na sklonku roku opět dostal jeden z největších filmových zážitků letošního roku. Ostatně stejně jako v loňském roce. Takže hodně štěstí filme...doufám, že nám příští rok připravíš opět celou řadu skvělých filmových zážitků. Nemohu se už teď dočkat...

Tak si takhle o letošních Vánocích koukám na rodinku Griswoldovic a najednou mě napadlo, co se vlastně stalo se strejdou Eddiem, potažmo Randy Quaidem. V devadesátých letech byl docela vidět a pak se po něm zničehonic shlehla zem. No tak koukám, koukám a najednou jsem tak jako zaregistroval, že sice Instagram má, ale že vypadá a dokonce se i chová, jako klasickej pivní píč z Libně let sedmdesátých. Dost mě to překvapilo...

Přitom tenhle starší brácha Dennise Quaida měl docela zaděláno na úspěšnou kariéru. Vždyť ještě v Goyových přízracích ho Miloš Forman obsadil do jedné z rolí, pár let na to se objevil v Karlových Varech, coby jeden ze stěžejních hostů tehdejšího ročníku. Jenže pak přišel rok 2009 a Randyho s manželkou zatkli za to, že utekli z hotelu bez zaplacení. Vlastně by to nic extra nebylo, kdyby tam nenechali nezaplacenou stvrzenku na deset tisíc dolarů...Rok na to je pak zatkli znova, když nepovolaně vnikli do domu, ve kterém dřív žili.

Jelikož ale vše policie vyšetřovala tak, že je nechala na svobodě, oni utekli do Kanady. Randy následně začal být silně anti-politický a tvrdil, že po něm jde nějaká Hollywoodská filmová mafie, která v těch letech údajně sejmula například i Heath Ledgera, Chrise Penna nebo Davida Carradina. Natočil kolem toho i dokument Star Whacker, kterým pojmenovali i onu mafii.

Nevím čemu věřit, ale musím říct, že Randy je dneska vysloveně k nepoznání. Možnosti jsou dvě. Buď se z něj stal motorkář a nebo se na dobro zbláznil. Nějak mám ale pocit, že motorkář nebude...

 Dnes jsem vyrazil do práce a kolem mě všichni škrábali docela slušnou vrstvu námrazy na čelních oknech. V tu ránu jsem si vzpomněl na jeden letošní letní večer, během kterého jsem se vrátil do již několik let zrekonstruovaného letního kina ve Staré Boleslavi, kde jsem v dětství zažil nejeden filmový zážitek.

Na velkém plátně jsem tenkrát jako dítě poprvé viděl Angelinu Jolie coby Laru Croft. Nikdy třeba nezapomenu, jak za mnou seděl táta s ještě menším klukem, než jsem byl já a celý ten film mu četl titulky. V té době jsem to vydržel. Koukal jsem na Angelinu. Zfilmovali mi počítačovou hru a to mi v tu chvíli stačilo. Do letňáku jsem ale nechodíval sám, ale většinou s dědou. Viděl jsem s ním Dr. Dolittela, Matrix nebo první díl Pána prstenů. Rád na to dodnes vzpomínám.

Letňák u nás v Boleslavi pro mě vždycky bylo takové zvláštní místo. Dřív jsem si to možná neuvědomoval, ale později mi to došlo. Pohoda, klídek, příjemné chladivé letní teplo, sedíte pod širákem, promítač promítá film pro Vás, kolem Vás sedí další množství lidí, kteří tam jsou ze stejného důvodu jako Vy. Romantika. Pivo v kelímku. Klobása v ruce. Co víc chtít? Stačí nezapomenout stříkadlo na komáry a vstupujete do malého filmového nebe…

Letos se mi ještě k tomu povedlo zajít na český film a nahoře pozorovat zatmění měsíce. Jo…občas se to povede…

Snad jen doufám, že taková návštěva, jaká byla v létě, bývá u nás i pravidelně a tento filmový fenomén nikdy nezanikne. Fanoušek filmu by přišel o stupeň povýšenou cestu do kina na dobrý film…

Už je to pár let, kdy jsem Ryana Goslinga viděl poprvé. Bylo to ve filmu Lars a jeho vážná známost a už tam byl dost v pohodě. Pro holky hezounek, pro chlapy pohodovej drsňák, herecky skvělej. Co víc chtít od Hollywoodu, než právě takovou postavu nadcházející herecké dekády. U něj to prostě sedlo dokonale. Pak už stačilo třeba něco jako film Drive s výbornou atmosférou a parádním soundtrackem, a bylo o nezapomenutelnou tvář zaděláno. Pak už to všechno jelo ráz na ráz a i když od té doby nehraje ve filmech jak na běžícím páse, pokaždé vždycky je v každém nadcházejícím filmu vidět a vždy se o něm v superlativech mluví. No a zrovna nedávno tento kanadskej sympaťák udělal rozhovor s renomovaným americkým plátkem The Interview People a já bych tu rád vypsal pár momentů, kterými mě zaujal:

"Blade Runner jsem poprvé viděl, když mi bylo dvanáct na videokazetě u nás doma v Ontariu. Ten film ve mně zůstal. Vymykal se totiž všemu, co jsem v té době viděl. Hrdina je jednou padouch, pak naopak. Říkal jsem si, co vůbec znamená být člověkem? Blade Runner se tak pro mě stal romantickou, melancholickou i děsouplnou vizí budoucnosti. Pro dvanáctiletého kluka celkem síla."

"Běžně si myslím, že existuje tisíce způsobů, jak zahrát určitou scénu. Pokud ale pracuju s Harrisonem Fordem, zjistím, že existuje jen jeden skvělý způsob, jak ji zahrát. A on na něj přišel přede mnou."

"Pocházím z kanadského městečka, kde všichni muži z rodiny odjakživa pracovali v místní papírně, což byla pro malého kluka trošku nuda. Jednoho dne se k nám ale nastěhoval strýc v bílé kombinéze s obřím orlem na zádech a začal skvěle kopírovat Elvise. Byl prvním excelentním hercem, kterého jsem v životě potkal."

"Když s tím strejda seknul, říkal jsem si, že v tom se sestrou chceme pokračovat. Čas na to byl. Já trpěl poruchou pozornosti a neměl moc kamarádů. Za dvacet babek jsme pak objížděli svatby, pohřby, prostě co se dalo a se sestrou zpívali. já většinou romantický cajdáky, sestra něco z Malé mořské víly."

"V první třídě jsem viděl v televizi Ramba. To m natolik zasáhlo, že jsem do školy donesl sadu nožů, které jsme měli doma na steaky."

"Později jsem začal i tančit, takže jsem byl opravdu považován za toho divného. Matka mě pak raději učila doma, což bylo skvělé. Ráno jsem se díval na Planetu opic, pak kreslil a po obědě jsme se učili o historických bitvách."

"V La La Landu jsme při natáčení obsadili skutečná místa, kde jsme taneční scény museli odtančit v dlouhých záběrech bez jediného střihu."

"Nejsem nijak výjimečný. Měl jsem opravdu velké štěstí. Je spousta stejně talentovaných lidí, kteří ale šanci nikdy nedostanou, i když si ji zaslouží..."

Znáte ten pocit, když si naplánujete nějaký výlet přes noc. Přijedete tam, užíváte si ho, je Vám fajn, dáte si nějaké pivko, dobré jídlo a pak se jdete projít po okolí a něco Vás naprosto nečekaně a mile překvapí, že v tu ránu má celý výlet úplně jiný rozměr? Mně se tohle totiž stalo posledně.

Výlet do Poděbrad, půldenní koupačka v jezeře kousek od zámku a v podvečer vycházka na promenádu. Najednou překvapení. Na kraji promenády se někdo rozezpíval na rychle postaveném pódiu. Ten někdo byla paní Radka Fišarová svým skvostným hlasem, která sama uvedla, že za dvě hodiny se na onom místě bude konat její koncert společně se symfonickým orchestrem z Hradce Králové na téma česko-francouzské přátelství. Neváhali jsme, vyrazili jsme do pivovaru na jídlo a okoštovat tamní pivo, které tu vaří již přes rok a následně se opět po solidní pivní koštovačce vrátili na promenádu. Akorát včas, protože koncert zrovna začínal.

Během samotného začátku na místě bylo už poměrně dost návštěvníků, ale v průběhu jich ještě docela dost přibylo. Z hudebního česko-francouzského přátelství s názvem Madamme de Paris se nakonec vyklubal velice příjemný koncert, ve kterém Radka Fišarová zazpívala celou řadu skladeb od Edith Piaf, ale abych dodal i to filmově zásadní…symfonický orchestr z Hradce Králové tu zahrál famózním způsobem pár filmových melodií, u kterých se mi rozskočilo srdce blahem. Melodie z filmů jako například Piti Piti Pa, Četníci, Attila Marcel, Zvíře, Policajt nebo rošťák na promenádě zněli tak slavnostně, že byla radost je poslouchat. Osobně jsem je na živo ještě neslyšel a tak mě překvapilo, jak i takové veselé melodie například od Četníků dokáží mít takovou sílu a jak působí i v dnešní době na lidi. Padesát let od vzniku. Pro mě osobně se tedy jednalo o obrovský zážitek a určitě jeden z momentů, na který se jen tak nezapomíná. Však kolik člověk může mít za život podobných momentů, kdy jej něco naprosto nečekaně překvapí a zároveň naprosto uhrane?

Nikdy by mě nenapadlo, že si v televizi oblíbím německou kriminálku. Německá kinematografie obecně měla období, kdy schytávala jednu kritiku za druhou. Komediemi nebo nekonečnými kriminálkami…ale najít opravdu slušný film na přelomu tisíciletí v Německu byl pro tehdejší distributory docela oříšek. Nicméně v té době se v Německu rozjížděla série kriminálek z prostředí podalpského městečka Bad Tölz, kde hlavní roli měl asi třísetkilovej vyšetřovatel se svojí máti a jejím penziónem. V té době jsem o této sérii neměl ani potuchy. Akorát jsem věděl, že něco takového běží v televizi a dál to nesledoval. To, že se ale vlastně jedná o docela zábavnou a odpočinkovou sérii mi řekla až přítelkyně a díky ní jsem se na Big Bena začal koukat. Od té doby jsem viděl celou řadu dílů, u kterých už teď vím, že se na ně zrovna klidně rád podívám. Taková Vražda v pivovaru je třeba naprosto exkluzivní záležitost. Vůbec by mě ale nenapadlo, že zrovna kvůli Benovi jednou pojedu na výlet právě do městečka Bad Tölz, kde se všechno odehrává.

Cíl cesty totiž byl jasný. Muzeum Big Bena, které stojí na kraji historické části přímo u řeky Isar. Nádherně vystavené místnosti v prvním patře historického domu, které dokazují, že majitel je velký fanoušek. A také, že ano. Okamžitě za námi přiběhl, začal se vyptávat, povídat si. Hrozně ho zajímalo, jak oblíbený je Big Ben v České Republice. Pořád úplně nedokáže pochopit, jak je možné, že k němu jezdí Němci, Rakušáci, sem tam Švýcaři a hlavně Češi. Dokonce už přemýšlí, jak by popisky přepsal i do češtiny a zároveň se nám podivoval nad svačinovým prkýnkem, které se v bavorském, rakouském a švýcarském dialektu říká pokaždé jinak. Dokonce bylo i znát, jak se s námi snaží mluvit dobrou němčinou. Když se totiž německy domluvíte, klidně se Vám může stát, že u originálního znění jakéhokoliv dílu Big Bena budete překvapeni bavorštinou, která je asi nejhorší němčinou. Ale v dobrém slova smyslu...samozřejmě :-)

Nicméně muzeum měl vystavěné tak, že se můžete vyfotit jak na policejní stanici tak u dveří penzionu Rézi. Na té policejní stanici jsem zrovna chtěl vyndat ze šupliku čerstvě načepovaný kvasnicový jako strážmistr Pfeiffer v jednom dílu, ale zrovna nebylo žádné po ruce. Škoda.

I samotné město je moc hezkým místem pro odpočinek. V kriminálce to sice vypadá, že je v něm úplně všechno ale ve skutečnosti jsou tu dobří akorát tak v hokeji (na Německo je to s podivem) a dokonce tu nefunguje jedinej pivovar. A to je ještě s větším podivem, protože v minulosti tu bylo pivovarů hned několik. Při procházce hlavní promenádou to dokonce vypadá, že v 17. století tu byl pivovar snad v každém domu. Dnes už to jsou sice pivnice, ale pivovar žádný...škoda. Alespoň, že pod městem protéká alpská řeka Isar. Člověka svádí ke koupání, ale je docela rychlá a taky ne úplně teplá, čemuž se vlastně ani není čemu divit. No a pokud si chcete užít alespoň menší panorámata, tak stačí vyšlápnout kopeček nad městem, na kterém se nachází poutní kostel a při dobrém výhledu uvidíte i slušné alpské dvoutisícovky.

Návštěva Bad Tölzu opět stála po stránce filmové opravdu zato. Opět mi dokázala, že to, co je ve filmu policejní stanicí, je ve skutečnosti krámem se šminkami a městským muzeem. Nebo když v jednom dílu těží z pivovarnictví v Bavorsku a chvástají se pivovarem ve městě, tak že v něm vlastně žádný není. Co naplat...i jiné pšeničné nebyly špatné. Stejně tak, jako nebyly špatné bavorská jídla. Jsou nám v jídle a pití daleko podobnější, než by nás vůbec napadlo a tak jsem se tu chvíli cítil i jako doma. Jen ten typickej bavorskej knedlík je trošku víc gumovější, než by nutně musel být. No a vlastně možná i proto je tu série kriminálek s Big Benem tak populární. Někdy je zkuste. Neočekávejte zázrak, ale jako popracovní relax fungují slušně a  kolikrát se u nich od srdce zasměju.

Novozélandský režisér Taika Waititi, který se proslavil třetím dílem Thora s podtitulem Ragnarok, a já osobně ho poznal geniální komedií Co děláme v temnotách, aktuálně v Praze dotáčí svojí nejnovější komedii s názvem Jojo Rabbit, která se bude vracet do doby druhé světové války. Když má ale chvíli volna, tak se zamýšlí nad asymetrií některých pražských střech, jako třeba na tweetu níže:

"If you're obsessed with symmetry, how annoying is this roof?"

Druhé největší město světa, staré více jak 3000 let a s 20ti miliony hladovými krky. To je hlavní město Číny – Peking. Město, které uchvátí jak moderním, čistým prostředím (myšleno bez odpadků, ne bez smogu :-)), enormními parky, výbornou kuchyní, ale i historií, která evropského návštěvníka nenechá bez údivu. Zakázané město, Náměstí Nebeského klidu, řada chrámů obepnutých neméně nádhernými parky a jezery, mezi kterými jsou ty výraznější například Chrám nebes, Lámův chrám (mimochodem jediný oficiální buddhistický chrám v Pekingu, kam se místní chodí modlit) nebo oblast Letního paláce v severozápadní části města jsou jen hrubý výčet toho, co zde můžete navštívit. A těch míst je opravdu hodně.

No a jelikož je Peking dynamické město, ve kterém naleznete jak historická zákoutí, tak moderní stavby, vyřádila se tu taktéž celá řada, především čínských, filmařů. Mezi ty známé americké produkce nicméně patří například Karate Kid, který se tu natočil skoro celý. Včetně scén z amerického Detroitu. Jackie Chan zřejmě zaúřadoval a tak v tomto filmu uvidíte jak moderní část Pekingu, Ptačí hnízdo (stadion postavený k olympiádě v Pekingu), tak i Zakázané město. Zakázané město navíc odehrálo zásadní roli i ve filmu Poslední císař. Mimochodem film Poslední císař je první film, který se oficiálně v Zakázaném městě vůbec natáčel. Ještě aby ne, kdyby Bernardo Bertolucci natáčel kdekoliv jinde, nikdy by film neměl takový ohlas, jaký ve skutečnosti tenkrát měl.

V rámci čínských produkcí je Peking daleko častější místo k návštěvě. Sice se pár desítek kilometrů za městem nachází největší čínské filmové studio, ale některé místa v Pekingu kulisy prostě nezachráníte. Mezi ty výraznější filmařské kousky prý patří filmy jako jsou Sbohem, má konkubíno, Dong gong xi gong, Čínská lázeň, Kolo v Pekingu nebo Svět.

Peking je neuvěřitelně zajímavé místo. Pro Evropana dokonce místem, které má kupodivu i řád…a to i přesto, že v něm žije tolik lidí, jako dvě naše republiky. No a když se tedy oprostíte od momentů, kdy občas udeří smogová vlna, která se odráží od hor ze severu a nemá problém se vrátit s dvakrát tak větší silou zpět do města, tak si užijete kombinaci moderny a historie, která opravdu nemá obdoby. Peking je prostě pojem, osmé nejlidnatější město na světě. Město, které ani ve filmech nepřehlédnete.

Polemizování o tom, zdali je nebo není, Velká čínská zeď vidět z vesmíru, je častým tématem různých nadšenců čínské historie. Kde ale Velkou čínskou zeď vidět opravdu můžete, je celá řada nejen amerických filmů, kteří zrovna tuto boční část Velké čínské zdi v oblasti Mutianyu mají ze všeho nejraději. Důvodů je rovnou několik.

Jeden z mnoha je určitě ten, že se nachází kousek od hlavního města Číny – Pekingu. Dorazíte sem totiž po zhruba hodině a půl cesty a převýšení cirka 650 metrů. Dalším plusem je ale také skutečnost, že jakmile sem dorazíte, tak budete překvapeni relativně malým množstvím návštěvníků. Tato oblast je totiž daleko méně navštěvovaná, než například obecně hodně známá oblast Badaling. Schválně si dejte do googlu vyhledat body „great wall, china, golden week“. Tolik vidí na tak úzkém pruhu asi jen tak neuvidíte…Realita je ale v této oblasti trošku jiná a i proto zde velice rádi točí různí filmaři…

Jedním z filmů je například novodobý Karate Kid, kde Jackie Chan učí mladého Jadena Smithe čínskému bojovému umění na vrcholu strážné věže a v pozadí se skví množství nádherných kopečků, mezi kterými prochází ona čínská zeď. To, že na zdi není jedinej člověk není nic neobvyklého. Opravdu se s tím dá zde setkat   Jackie Chan holt moc dobře věděl, kam americké producenty poslat…

Američané se tu ale objevili víckrát. Například Robert Downey Jr. tu machroval se svým jet-packem, když tu v Iron Man 3 nad zdí poletoval jak pometlo. Stejně tak se tato část zdi objevila v americké-čínské koprodukci Velká čínská zeď, která kombinuje historické období stavby této největší zdi na světě s fantasy představami tehdejších lidových vypravěčů, na základě kterých vznikla samotná čínská mytologie.

A ani čínská kinematografie nemohla tuto nádhernou oblast opomenout, když se zde například natočilo pokračování v Číně známé a oblíbené romantické komedie Fei Cheng Wu Rao, na což upozorňují i samotné ukazatele přímo na zdi.

26. května 2018

- Kdo by neznal ikonické místo Českého krasu, který skoro odnikud není vidět (a z vlaku jenom na pár vteřin) a podle kterého je pojmenovaný i legendární muzikál Noc na Karlštejně

- Foceno je dokonce z místa, kde se odehrával film Co je doma, to se počítá, pánové, a kde se rodina Bartáčků procházela jak na promenádě

- Zajímavé je, že kudy jsem šel, tak jsem hrad Karlštejn prostě neviděl. Nejenom, že je monumentální, stavebně jedinečný a komerčně nejprofláklejší, ale také je zřejmě jedním z nejšikovněji postavených hradů v české kotlině. 

28. dubna 2018

- Úštěk je historicky významné městečko na severu Čech, na staré kupecké cestě mezi Litoměřicemi a Českou Lípou. A tak, jak je historická část města nádherná, tak se tu objevila celá řada tvůrců, kteří zde natočili své příběhy. 

- Například tudy utíkali tři vojenští zběhové ve filmu Rebelové a stejně tak tu na náměstí pozorovala jedna z postav příjezd ruských tanků do Čech.

- Také si tu ale zázemí našli samotní Svěráci, kteří zde natočili Kolju. 

Není tomu ani tak dávno, kdy v Praze běžel Febiofest a na něm se nakonec s obrovskou pompou objevila i francouzská legenda - Catherine Deneuve. Ano, tvrdím s obrovskou pompou, protože se jednalo o největší hvězdu festivalu, která návštěvu zahájení festivalu bohužel musela zrušit, protože onemocněla, aby se nakonec na konec přeci jen přijela podívat. Kdo by také odolal Praze, že?

Když jsem tedy na DV.TV viděl rozhovor, který si pro své diváky s touto hereckou legendou připravili, neváhal jsem a okamžitě se do něj pustil. DV.TV je v republice známá platforma, která umí být informačně velice zajímavá, ale zároveň k návštěvníkům často i dost nekompromisní. Nenapadlo mě ale, že nekompromisní budou i u Catherine. Osobně si myslím, že takový přístup si zrovna ona nezaslouží. Naopak. A to i přesto, že v rozhovoru to moderátorce svým přístupem také moc neusnadňovala...

Nechci z ní dělat nějakou nedostižitelnou hvězdu, na kterou by se nemělo šahat, ale myslím si, že tvůrce otázek přeci jen mohlo napadnout, že Catherine sem přijela kvůli filmům a ne proto, aby v DV.TV odpovídala na politické otázky. Jak má jako Catherine vědět jestli Gérard Depardieu platí daně v Rusku a nebo ve Francii? Vždyť jí to může být úplně jedno. Mně je to třeba šumák. Já se těšil na to, jak poví něco o sobě a naopak jsem se dočkal nevraživých poznámek na Makaróna a speciálně i na hnutí #metoo, které mě ve filmovém světě už přestalo bavit. Emma Smetana má sice naprosto luxusní francouzštinu, ale myslím si, že v náladě Catherine měla pochopit asi tunu nevraživostí, že se o politice prostě bavit nechce. A já se jí nedivím. Já jsem sice obyčejnej člověk, ale když jdu do hospody, tak se o politice taky bavit nechci. Taky někoho podporuju, taky mám nějaký názory, ale když jdu do hospody a zrovna neprobíhá nějaká volba prezidenta nebo premiéra, tak nutně na politiky myslet nechci. Oni na mě taky nemyslí, i když se hodně krát tváří, že jo.

Vrcholem všeho pak byla klasická tipovačka DV.TV, kde návštěvě dávají na výběr jestli jeden nebo druhej. Jednoduché jako facka. Proč ale moderátorka položila otázku a pak na ní chtěla vědět důvod proč...? Takhle to totiž opravdu nefunguje. Nebo se mýlím? Z rozhovoru mi tak vyplývá dlouho známý fakt, že rozhovory se zahraničními filmovými hvězdami prostě neumíme. Ale třeba se jednou dočkáme...je pravda, že musí chtít i druhá strana. Příště bych ale rád vynechal politiku...té je po světě více než dost. 

Odkaz na rozhovor, obrázek si udělejte sami:

https://video.aktualne.cz/dvtv/deneuve-nejsem-ani-idol-ani-femme-fatale-nemam-pocit-ze-jsem/r~6ab3e8d8325e11e8b8310cc47ab5f122/?redirected=1522772679