J.Lajner

Nevím, co do této sekce zařadit. Zde je tedy můj pokus o povídku.

Radikální řez

Nebylo od věci vstát dříve, než kohout zakokrhá a vychutnat si tichý les, kterým se skrze větve vzrostlých smrků prodíraly první sluneční paprsky. Zlaté oštěpy, jak jim s oblibou říkal Jan. Stejně jako každé ráno, seděl na lavičce vedle zápraží svého dřevěného domku a v ruce držel hrnek s malou větvičkou zalitou vroucí vodou. Dokonce ani dnes, sedmý den v týdnu, nevyužil možnost dopřát si prodloužený dotek spánku. Jednak si rád vychutnával pohled do zvolna se probouzejícího lesa a pak tu byly neodbytné myšlenky. Jan dokázal každý večer starosti zadusit v zárodku, aby ho neobtěžovaly během usínání, ale ráno jim umožnil volný, byť neochotný průchod do své mysli, kde se svíjely jako klubko podrážděných hadů. Pila skončí, to je jasné. Osada bude rozpuštěna. Trpká chuť odvaru z jehličí tu neblahou pravdu umocnila. Ještě pár akrů, pár měsíců tvrdé dřiny a bude po všem. Poslední fuška. Kovová monstra poháněná olejem a párou si najdou cestu i sem doprostřed hvozdu. Pokácet a odvětvit jeden vzrostlý cedrovec zabere deseti mužům pár hodin života, ale nenasytné chřtány těch pekelných strojů dokáží to samé zvládnout do hodiny. Tak vyhladovělé jsou ty jejich bezedné žaludky.

Otravný červotoč uvnitř hlavy kazil ranní idylu a Janův úsměv zvadl jako utržená chrpa pohozená v blátivé cestě. „Dvanáct let,“ přemítal polohlasem. Přesně před dvanácti lety si ho Lignum vybral z několika mladých uchazečů. Opustit hluk velkého města a odplout z kontinentu mu přišlo zcela přirozené. V hlubokých lesích strávil drtivou většinu života jeho otec, děd i praděd. Bůhví, kam až ta vznešená tradice vlastně sahá. Třískovice jsou poslední, nejhlouběji položenou osadou. Ještě před třemi lety jich tu bylo deset. Trouchnivice, Zelené Sedlo, Cypřišnice, Dolní Klenba. To už si na všechny ani nedokáže vzpomenout? Promnul si kořen nosu, odložil prázdný hrnek stranou a nepřítomně se zahleděl před sebe. Jak tu sedí dlouho? Necelou hodinku? Něco tomu chybí. Nějaký střípek, který dotváří rutinní obraz každého rána. No jistě, kokrhání.

S krádeží drůbeže už se setkal. Před osmi měsíci zmizelo starému Peterkovi šest nosnic přímo z kurníku. Na pálence závislý Vojtěch Zvlčil je nacpal do dvou klecí a uháněl s nimi přes celou osadu. Vyplašené slepice zděšeně kvokaly do temné noci a budily hotové pozdvižení. V oknech jednotlivých domků ožívaly plaménky svíček. Za potem zbroceným hříšníkem se tak zanedlouho táhl zlatý had, který mapoval jeho cestu. Klení rozespalých mužů fungovalo jako palivo pro Vojtěchovo nohy. Kousek za modlitebnou však zakopl o kořen, padl na zem a zlomil si levou nohu. Hlasitým vyjmenováním všech známých i neznámých vulgarismů si ještě přivodil těžký hřích, neboť blízké území okolo modlitebny je posvátné. Osvobozené slepice kolem něj zmateně poskakovaly, zatímco se kroutil v bolestech. Svému trestu ani přes vážné zranění neušel. Třicet ran bejkovcem. Ještě před tím, než dalšího dne odkulhal na náměstí, kde měl být ortel vykonán samotným Lignumem, musel navštívit nositelku světla ve zpovědnici a odříkat modlitbu za ten peprný komentář. Při pomyšlení na osvalenou ruku svírající bejkovec, oddaloval nevyhnutelné a přidával další a další kajícné modlitby. Nakonec musel být ze zpovědnice vykázán, neb ani spravedlnost nemůže čekat věčně.

Jan Patrych pomalu vstal a pohledem zkontroloval sekyru opřenou o stěnu domku. Musí ji pořádně nabrousit a odpoledne začít se štípáním suchých borových špalků, aby měl dostatek paliva na chladnější měsíce. Utáhl povolený opasek u svých konopných kalhot a z náprsní kapsy košile vytáhl vejce uvařené natvrdo. Dvěma ťukanci o čelo narušil povrch skořápky, kterou jeho obratné prsty následně odstranily. Na dvě kousnutí měl studené vejce v sobě a hned nato se jal vyřešit tu záhadu. Možná ten starý opeřenec odešel na věčnost, nebo mu s odchodem pomohla kuna. Ještě tohle! Vyšel lenivým krokem, začal obcházet domek, zvedl obě ruce nad hlavu, propletl prsty a začal se při chůzi protahovat. Uprostřed plotu ze starých větví zela obrovská díra. Dveře do kurníku visely na jednom pantu. Jestli v tom má prsty Zvlčil, přerazí mu druhou hnátu a pak se osobně ujme role spravedlivého, jež v rukou svírá bejkovec. Pálenka už tomu proradnému chlapovi dočista zastřela mysl. Byl jen pár kroků od nízkého vchodu od kurníku, když pocítil ten zvláštní, nasládlý odér. Pach smrti. Jan sklonil záda, vstoupil dovnitř a groteskní výjev té zkázy přivábil pocit strachu. Hrůza pronikla hluboko do morku kostí. Po Janovo tváři kanula slza a hlavou se mu honila jediná myšlenka. Měl si s sebou vzít tu sekyru. Uprostřed peříček z rozsápaných slepic leželo něco, co dříve bývalo mužem.

II.

Radní budova je největší stavbou osady, za níž se rozprostírají rozeseté domky drvoštěpů, pila na zpracování dřeva, stáje, modlitebna, lázně, sklad zásob a jídelna, která zároveň splňuje účel místní putyky. Uvnitř kruhové dvoupatrové budovy musí při první návštěvě snad každého zaujmout řešení podlahy v přízemí. Žádná tu totiž není, tedy alespoň ne v klasickém slova smyslu. Radní budova vyrostla na nízkém pařezu mohutného tisovce. Jeho tvrdé, nesmírně odolné dřevo je ceněné pro své zarudlé zbarvení a trvanlivost. Kdysi prvořadý vývozní artikl. Ve druhém patře uprostřed se nachází prostorná místnost, kde vedení osady řeší pracovní plánování, pořádání oslav, sousedské spory i jiné, méně či více vážné záležitosti. Předmětem dnešní, narychlo svolané schůze je násilná smrt. Šest židlí rozmístěných okolo kulatého stolu bylo zabráno těmi, kteří mimořádnou událost museli prodiskutovat a pokud možno – vyřešit. Správce Třískoviště Kostěj Strnad, zástupce nastupující dřevařské společnosti Bořivoj Polný, ještě pobledlý drvoštěp Jan Patrych, nositelka světla Ramada, mistr všech drvoštěpů Lignum a fořt Ruměj Blatný. Znalec zdejší fauny, ruka zákona a majitel jediné palné zbraně v osadě.

Po krátkém uvítání otevřel diskusi správce Kostěj Strnad. „Dnes, časně z rána, objevil zde přítomný Jan Patrych zohavenou mrtvolu muže ve svém kurníku za domem. Jelikož nešlo o žádného z obyvatel Třískoviště, byl na místo přizván Bořivoj Polný, zástupce společnosti Kleret. I přes rozsáhlou devastaci těla, byl tento muž panem Polným identifikován jako Lumír Vávra. Třicetiletý zaměstnanec společnosti Kleret, která se nachází na okraji Veltrudského lesa, necelých sedm kilometrů od Třískovic. Asi nemusím dodávat, o jak šokující událost se v atmosféře našeho mírumilovného společenství jedná. Další detaily nám už ochotně popíše Ruměj Blatný.“

Fořt si stoupl a prohlížel si přísedící jako kantor před důležitou přednáškou. Urovnal si límec mechově zeleného kabátce a započal výklad. „Vypadá to na útok divokého zvířete. Oběť měla rozervanou břišní dutinu, ve které chybělo několik orgánů. Játra, jedna ledvina a žaludek. Kromě toho měl nebožtík utrženou pravou ruku v rameni a chybělo mu přirození.“ Bořivoj Polný se po této větě zavrtěl ve své židli. „Mohlo jít o útok rypatce,“ pokračoval fořt. „Ti jsou mimo jiné známí tím, že si pochutnávají na varlatech poražených samců. V přilehlém okolí nenalezla má pátrací skupina žádné zbytky orgánů ani chybějící ruku. Rozervané hrdlo je však dalším znakem svědčícím o útoku rypatce. Zpravidla jde o první místo, na které se tato divoká šelma zaměří, neboť tím velmi rychle uspíší smrt napadené kořisti.“ Fořt pohledem přelétl místnost, aby se ujistil, že jeho bezchybná dedukce dopadla na úrodnou půdu a po krátké odmlce pokračoval.

„Je tu ovšem několik sporných bodů, které celou situaci přinejmenším komplikují. Absence stop se dá přičíst dlouhodobému suchu, což v tomto období není nic neobvyklého. Zem je tvrdá. Rypatec má talířové tlapy, které zanechají otisk jen v deštěm narušeném terénu. Tohle se tedy ještě dá pochopit, na rozdíl od dalších nejasností. Tou největší je paradoxně samotný rypatec. Poslední exemplář se chytil do pasti před pěti lety. Dnes obývají hluboké, nezmapované části lesa, neboť vědí, co je tady čeká.“ Fořt se poškrábal na hlavě. „Dejme tomu, že šlo o zatoulaného samce samotáře, hnaného hladem. Jenže.“ Odkašlal si a dokončil tu ožehavou myšlenku, která doposud plula vzduchem. „Proč by se to zvíře táhlo sedm kilometrů, až na samotný kraj lesa, tam ulovilo kořist a vláčelo ji zase sedm kilometrů zpět? Třískovice nejsou žádnou opevněná tvrzí. Je daleko snazší lovit přímo zde. Hotová spižírna s dveřmi otevřenými dokořán.“

Nastalé ticho prořízl Bořivoj Polný, jež nahozenou udici okamžitě popadl. „Přesně tak vážený fořte. Uhodil jste hřebíček na hlavičku. Všichni v této místnosti moc dobře vědí, co společnost Kleret pro vaše společenství představuje. Pokrok, vývoj, pohled do budoucna. Jinými slovy zánik starých časů. Docela klidně ten ohavný čin mohl spáchat kdokoliv ze zdejších obyvatel jako výstrahu, nebo to byl možná pokus o vyvolání domnělé hrozby v podobě krvelačného zvířete, které se tu celou řadu let nevyskytuje. My se však nezalekneme.“ Po dokončené větě zalétl zástupce pohledem k Janovi. Ten okamžitě vstal. „Co tím naznačujete, pane? Myslíte, že jsem se uprostřed noci zvedl z postele, trmácel se sedm kilometrů temným lesem, pak zabil jednoho z vašich mužů, naložil si ho na záda a zase se s ním belhal zpět, abych tělo nakonec vhodil do svého kurníku, povraždil slepice a ráno poslušně celou událost nahlásil?“ „Nenaznačuji nic,“ řekl pan Polný pomalu „pouze zvažuji i další alternativy.“

Široká ramena Lignuma se ani nepohnula. Namodralý kouř z jeho dýmky líně stoupal ke stropním trámům, kde pronikal do štěrbin a táhlých prasklin. Po nepatrném gestu mohutné ruky, se Jan okamžitě posadil. Lignum přitom neztrácel tvrdý oční kontakt s panem Polným. Hluboký baryton záhy opanoval celou místnost. „Važte slova, vznešený pane. Moji muži nejsou na odpis. Je mi upřímně líto vaší ztráty, ale nemůžete a nebudete zde házet ničím, co by jen vzdáleně připomínalo obvinění. Tohle je mírová diskuse postavená na užitečných návrzích, nikoliv hon na čarodějnice.“

„Nebojím se vás,“ zahájil pan Polný ostrou ofenzívu. „Víte, co jste? Mlčíte? Samozřejmě, že mlčíte. Tak já vám to povím, Lignume. Jste relikt dávných časů, poslední mohykán, starodávná vykopávka, kterou zanedlouho pohřbí nástup výdobytků civilizovaného světa.“ Pan Polný pomalu obcházel stůl a nepřestával přitom útočit. „Klidně se dál modlete ke svému zelenému božstvu, ale před budoucností nemůžete jen tak zavřít dveře. Půjdete ke koním nebo dolů do stok, kde budete čistit velká města od sraček. Města, kterých se tak bojíte, Lignume!“ Vousatá tvář puklá podivným úsměvem si se zaujetím prohlížela zástupce společnosti Kleret, který stál hned vedle.

Lignum vstal. Pan Polný náhle vypadal, jako nezodpovědné dítě, které z nory vylákalo skalního obra. „Ti, co tak rádi hovoří o budoucnosti pane Polný, si obvykle nevidí ani na špičku svého nosu.“

„A dost!“ Fořt práskl dlaní do leštěného povrchu ebenového stolu. „Okamžitě se posaďte pánové. Takové chování nepatří do prostor naší radní budovy. Vy, pane Polný, laskavě přestaňte s těmi provokacemi a vy, Lignume, si energii šetřete na pracoviště, kam patří.“ Oba sokové se vrátili zpět na svá místa. Kolibřík zaplul do svého hnízda a obr zalezl do skalní průrvy. Fořt si urovnal límec kabátce a pokračoval. „Žádám správce pana Strnada, aby nám urychleně předložil nějaké konstruktivní řešení. Začíná se tu totiž nebezpečně zvedat teplota.“

Kostěj Strnad si chvilku prohlížel dlaně svých rukou, jako by se tam snad skrýval vepsaný klíč, pro vyřešení této zapeklité situace. Pak zvedl svou lysou hlavu a spustil. „Za dva dny odpluje loď s plným nákladem cedrovcových prken,“ započal správce s řečí. „Jediná alchymistická laboratoř, která by prokázala přítomnost zvířecích slin v těle, se nachází v Rubmanově. Nicméně, plavba na kontinent Calculus zabírá zhruba týden. Tělo toho nebohého muže nemáme jak zaledovat a i kdybychom jej uložili do podpalubí a obložili žulovými deskami, obávám se, že do města nedorazí v požadované kondici. Proto bych vycházel z toho, co doposud víme. Pan Blatný nechá promazat staré pasti na rypatce a strategicky je rozmístí okolo i uvnitř Třískovic. U každé pasti chci mít tabulku s důrazným varováním. Předpokládám, že znalost písma je rypatcům zapovězena.“ Ironická poznámka zmírnila napětí v místnosti. „Lignume, vy pověříte zástupce pracovních skupin, aby u svých mužů pro jistotu prověřili včerejší alibi. To platí i pro vás, pane Polný.“ Dlouhý vztyčený prst mířil přímo do tváře zástupce společnosti Kleret. „Po desáté hodině bude v Třískovicích platit přísný zákaz vycházení. Nějaké otázky?“

Nositelka světla Ramada, oděná do rudého pláště, po celou dobu pozorně poslouchala hašteření a dohady všech přítomných v místnosti. Její klidný, neutrální výraz ani v nejmenším neprozrazoval, co si myslí. Po závěrečné řeči Kostěje Strnada však nečekaně vstoupila do dění. „Vážení pánové, ráda bych nyní vyjádřila svůj pohled na věc.“ Sametový hlas byl sladký jako med a zelený diamant, který se zaleskl na jejím bílém krku, si hned zajistil pozornost všech přísedících. „Pan Polný má pravdu. Je potřeba zvážit všechny možné alternativy. Nikdo nemůže popřít skutečnost, že byl předešlou noc měsíc v úplňku a drvoštěp Jan Patrych zase moc dobře ví, co ve svém kurníku na vlastní oči spatřil.“ Bořivoj Polný už se začal nadechovat, ale Lignum jej okamžitě zmrazil pohledem. „Ctihodná nositelko světla,“ začal ze sebe soukat Kostěj Strnad a nevěřícně při tom na tu ženu hleděl „narážíte teď na téměř dvou set letou, prachem zavátou minulost. Na něco tak archaického a vzdáleného, že to již pomalu zavání mýtem.“

Ramada se usmála. „Každé vyřčené slovo, sluneční svit, noční vítr nebo fyzická činnost je zdrojem jisté energie. Takovou energii sice nelze zvážit ani chytit do rukou, ale nemůžeme ji ignorovat, neboť za sebou vždy něco zanechá. Je stále přítomná, existuje, létá vzduchem a zaslouží si náš respekt. Dostatečná energie dokáže například postavit dům a my takovou stavbu můžeme objektivně posoudit. Jak moc je ten komín křivý, funkčnost okenic, rovinu podlahy a tak dále. Souhlasíte?“ Jelikož nikdo nevydal ani hlásku, Ramada pokračovala. „Jak jsem řekla, i vyřčené slovo je zdrojem energie, tudíž si zaslouží náš zájem a ochotu o něm popřemýšlet, byť by mělo jít o tak zvláštní, hříšné a neuvěřitelné slovo, jakým je vlkodlak.“

III.

Snažil se ostří nezarazit příliš hluboko. Stačilo proniknout jen skrze svrchní měkkou vrstvu. Jan Patrych pevně uchopil násadu loupáku a zabral. Pruh odříznuté kůry odhalil bílé lýko a následně dopadl na rostoucí hromadu vedle kmene. Po tom krvavém neštěstí dostal Jan týden lehké práce přímo na pile. Lignum mu zadal čištění navalených smrkových kmenů od kůry. Nestěžoval si. Byl pánem svého času a mohl v klidu přemítat o událostech předešlého dne i dávné minulosti. Schůze byla rozpuštěna krátce poté, co nositelka světla vyřkla ta neuvěřitelná slova. Jan si samozřejmě pamatoval příběhy z dětství, které mu vyprávěla matka. První mořeplavci objevili kontinent Viridis, před více než pěti sty lety. Kontinent natolik rozlehlý, že ani dnes nikdo neví jakou plochu vlastně zabírá. Pro oceán nekonečných zelených ploch se zažil souhrnný název Veltrudský les. S do té doby vzácným dřevem dorazil na skálovitý Calculus ideální zdroj tepla. Naplno se rozjel dřevařský průmysl zahrnující výrobu nábytku, budov a vznik loděnic, kde rostly nové, maximálně odolné koráby. Zelený kontinent Viridis představoval hotový pokrok, neomezený zdroj přírodních materiálů.

Veltrudský les však tehdy skrýval i svou odvrácenou tvář. První vědecká expedice, mající za cíl prozkoumat hlouběji položené části divočiny, skončila pohromou. Skupinu botaniků vedenou profesorem Vilémem Peprným, rozsápala na kusy smečka zvláštních tvorů. Přeživší Václav Knotek ta stvoření popsal, jako mohutné vlky, kteří se pohybují bleskovou rychlostí a mají zářivě zelené oči. Sám Knotek byl jedním z těch tvorů zraněn. Tržná rána na zádech sice ošklivě zarudla, ale jinak se zdál být mladý botanik celkem v pořádku. Po týdenním léčení, během něhož předal kronikáři své děsivé svědectví, nastoupil na palubu menší průzkumné lodi a společně se sedmičlennou posádkou vyplul zpátky na kontinent Calculus. Přístav minula loď o necelé dva kilometry. Ztroskotala na mělčině, mezi ostrými výčnělky Hadích skal. V podpalubí nalezli přístavní dělníci to, co zbylo z posádky a také v přítmí se krčícího Václava Knotka. Byl nahý s tělem pokrytým od hlavy až k patě nánosem zaschlé krve. Předešlou noc byl měsíc v úplňku.

Výmluvy na ztrátu paměti neměly smysl. Mladíka čekal hotový očistec. V železech byl odvezen do Rubmanova a následně umístěn do sklepení, nacházejícím se ve spodních patrech Staroměstské budovy věd a rozvoje. Pokusná krysa v kleci předurčená bolestným procedurám od všech známých i méně známých badatelů. Za pomoci kladkostroje jej vkládali do kotle s vroucí vodou, odřezávali mu části kůže, vpichovali nejrůznější substance a sledovali jeho bezprostřední reakce. Před každým úplňkem mu do cely vhodili lapku, vraha dětí či žháře a skrze mříže pozorovali, jak ty vyděšené muže porcuje svými drápy na kusy. Vše se pečlivě zapisovalo. Životem zaplatilo i několik odsouzených žen, neboť učení páni potřebovali zjistit, zdali s nimi netvor bude chtít kopulovat či nikoliv. Byl to profesor Kazimír Sklovský, kdo jako první přišel na fakt, že má tento hybrid člověka a zvířete zvýšenou citlivost vůči ušlechtilému kovu známému jako argentum, tedy stříbru. Stačilo přiložit malý plíšek stříbra a čelo Václava Knotka se rázem proměnilo v doběla rozpálenou pánev. Po měsících bestiálních pokusů se už nebohý mladík příliš nelišil od monstra, do jehož podoby jej uváděl každý příchod úplňku. Byl napůl šílený, otupělý nekonečnou bolestí a strachem.

Zhruba tou dobou začalo vznikat i speciální školící středisko zaměřené na výcvik a boj s vlčími monstry. Získané vědecké studie v kombinaci s vojenským drilem, vytvořily z vybraných adeptů oddané bojovníky. Ti, co vnášejí světlo do temnoty Veltrudského lesa. Světlonoši. Ještě před dvěmi sty lety měla každá osada svého ochránce, svého vlastního Světlonoše. A ti tajemní vlčí tvorové z lesa? Říkali jim Carnivoři. Bleskově rychlí, své teritorium zuřivě bránící vlci, kteří rozsévali smrt a hlavně prokletí, což bylo v důsledku daleko horší než smrt samotná. Každý pokousaný či poškrábaný nešťastník byl odsouzen k věčnému žití mezi stíny. Napůl člověk, napůl zvíře. Tohle vše je dávno ztracená historie, jemný prach rozptýlený nánosem času. Ostří stříbrných mečů a vypálených šípů populaci Carnivorů zcela vyhladilo. Jan Patrych nebyl naivní. Vážil si moudrosti nositelky světla, ale její slova mu přišla nemístná. Romantické volání po starých časech z úst věčně zasněného poety. Ano, takový z toho měl pocit.

Jan seděl na oškrábaném kmeni a dopřával si poctivý krajíc chleba namazaný sádlem s husími játry. Dobrá šichta. Tohle potřeboval. Samotu a práci. Touha vyzpovídat se však byla neodbytná. Odpoledne proto zamířil rovnou k domku svého kamaráda nacházejícím se na jižní straně Třískovic asi padesát kroků od modlitebny.

Usměvavý Tomáš Kalous mu otevřel a Jana do nosu ihned zasáhla výrazná vůně levandule a mýdla. „Je nás tu v osadě necelá stovka, včetně pěti kuchařek a jedné nositelky světla, ale nikdo jiný si lázně nedopřává dvakrát denně, milý Tomáši.“ „Zato ty páchneš jako týden nemytý jelen.“ Spustil Tomáš a s úsměvem na rtech pozval Jana do světnice. „Každý nemá to privilegium ohánět se loupákem a užívat si posledních doteků letního slunce. Chlap, který přijde z lesa, potřebuje důkladnou koupel. Dáš si to co obvykle nebo mám vzít jednu lahvinku i tobě?“

„Zůstanu u své tradice.“ odpověděl Jan. Hostitel odklopil podlažní víko vedle jídelního stolu a zmizel v útrobách zející díry. Po chvilce vylezl ven s lahví medoviny a mladou smrkovou větvičkou. Vroucí voda z hliněné konvice plnila malý pohárek. „Víš, že tohle je dobré maximálně při nachlazení?“ neodpustil si Tomáš přátelské rýpnutí. „Děkuji ti za užitečnou připomínku, ale mně to zkrátka chutná.“ „Jak už to bude dlouho Jane?“ „Skoro rok. Rok bez zatmění mysli, ztracených nocí a ranních nevolností.“ Jan hleděl do země a po chvilce dodal. „I když musím upřímně říct, že včera ráno chybělo takhle málo, abych do sebe něco neobrátil.“ Tomáš postavil pohár s medovinou na stůl, sedl si na židli čelem k Janovi, položil mu pravou ruku na rameno a s nepředstíranou vážností v hlase jej pobídl. „Tak spusť, kamaráde.“

Jan spustil. Mluvil pomalu, zvažoval každé slovo, soustředil se na detaily. Převyprávěl mu vše. Od toho nešťastného rána, nahlášení nálezu až po následnou schůzi uvnitř radní budovy. Jakmile skončil, popadl horký nápoj a dopřál si poctivý doušek. Tomáš se tvářil zamyšleně. Podpíral si bradu rukou a zkoumavě pozoroval svého kamaráda. „Divím se, že Lignum toho napudrovaného šaška nezatloukl do podlahy.“ konstatoval bez servítek. „Co si o sobě vůbec myslí? Jakoby nestačilo, že nás Kleret připraví o práci. Ještě se ten namyšlený panák bude otírat o Lignuma a očerňovat slušné lidi.“ Jan rozhodil rukama, přešel k oknu a otočený zády do světnice začal uvažovat. „Bořivoj Polný přišel o zaměstnance. Taková věc v člověku zarezonuje, nemyslíš? Jednal zkratkovitě, to uznávám, ale teď s chladnou hlavou vlastně plně chápu jeho rozhořčení. Navíc má pravdu. Nakonec skončíme někde ve stoce a budeme čistit města od sraček.“ „Nesmysl!“ odrazil Tomáš spršku depresivních slov. „Jak to vůbec můžeš říct, Jane? Vždyť ten člověk nepřímo ukázal prstem na tebe. A vůbec. I ve velkém městě se nalezne někdo, kdo ocení naše šikovné ruce. Vždy tu budou lidé, co si rádi nechají naštípat dříví, postavit hráň, pěknou kůlnu nebo studnu.“

„Jsi optimista, Tome. Vždy jsi jím byl.“ Jan odvrátil pohled od okna. „Strašně mě štve, že jsem ten mord zaspal. Sakra! Musel jsem chrápat jako špalek. Vždyť ty slepice určitě musely dělat strašný kravál.“ Kráčel po světnici s jednou rukou zastrčenou v kapse a přemýšlel nahlas. „Vlkodlak,“ pronesl ledabyle. „Tohle je opravdu děsivé a teď nemyslím hypotézu nositelky světla. Myslím fakt, že tu po okolí chodí nějaký pomatenec s ostrým nožem a dělá ze sebe něco, čím není. Prý rypatec,“ kroutil pochybovačně hlavou. „Tomu říkám vydařená poslední sezóna.“ Tomáš s otázkou neotálel. „A jak to tedy celé vidíš ty, Jane?“ „Vidím to tak, že v Třískovicích žije člověk, který se nechal inspirovat historií Veltrudského lesa. Vraždí nožem, ale snaží se, aby to vypadalo jako vlkodlačí útok. Počká si na další úplněk a pak udeří znovu. Asi v sobě drží utkvělou představu, že tímto způsobem donutí Kleret stáhnout ocas. Buď je odtud chce opravdu vystrnadit, což je vskutku naivní, nebo jen ventiluje svůj nahromaděný hněv vůči konkurenci. Vůči neodvratnému konci.“

„Jinými slovy Jane, potvrzuješ částečně to, co naznačil Bořivoj Polný na té schůzi. Je to tak?“ „Vlastně ano. Je to tak.“ Tomáš si dolil pohár medoviny. „V tom případě nám v Třískovicích nic nehrozí, že?“ „Cynický vtipálku,“ obořil se Jan. „Smrt člověka je a bude vždy tragédií bez ohledu na to, pro koho ten dotyčný ubožák pracuje. Ale ano. Myslím si, že nám v osadě nic nehrozí. Jen nechápu, proč si ten blázen musel vybrat zrovna můj kurník.“ „Jestli je to opravdu tak jak říkáš, pak si odhadnu tvrdit, že šlo o pouhou náhodu. Dotyčný určitě toužil po tom, aby tělo bylo nalezeno. Samozřejmě je tu ještě jedna možnost.“ Jan zvedl obočí. „Povídej.“ „No, tvrdíš, že si z té noci nic nepamatuješ a měsíc byl v úplňku, ne? Třeba jsi tím vlkodlakem ty.“ Chvilku na sebe hleděli a pak společně propukli v smích. „Ano Tome, jsem nanejvýš čistotný vlkodlak, co se po tom masakru nezapomněl pořádně vykoupat.“ „To je vlastně fakt. Takový špindíra jako ty to opravdu spáchat nemohl. Ještě teď by jsi měl zaschlou krev za ušima.“

Jan se zastavil u poličky, na které ležela matná truhlička z ebenového dřeva. „Prosím tě, co v tom pořád schováváš?“ Tomáš nasadil hořkosladký úsměv. „Klidně se opatrně podívej i když tebe to asi příliš zajímat nebude. Mám tam více než deset let starý švestkový destilát. Až tu odpracuji svou definitivně poslední šichtu, tak tu láhev ztrestám.“ „Máš pravdu, nezajímá mě to.“

Nebeský kotouč nabral rudé zabarvení a stíny stromů se jako zlověstné prsty zlodějů roztáhly do dálky. Dorazila osmá hodina. Jan Patrych kráčel po pilinami vysypané pěšině, když na něj od dveří dolehla Tomášova slova. „Stav se ještě u starého Peterky. Budou tam na tebe čekat tři krásné slepice. Kohouta si už ale sežeň sám, nejsem všemocný.“ Jan neskrýval nadšení. „Mockrát ti děkuji, jsi opravdový přítel.“

Pokračoval k hranicím Třískovic, odkud přešel na lesní cestu. Sluneční paprsky pronikaly větvemi stromů a olizovaly mech jako dlouhé krvavé jazyky. Po chvíli se napojil na úzkou stezku. Klesal do spodních částí lesa. Levou rukou se dotýkal skalní soutěsky a očima sledoval koruny stromů, které vyrůstaly z černé hlubiny pod ním. Dole na něj čekal hustý porost z mladých smrků. Do těchto míst byl vstup slunci zapovězen, čehož využily první roje světlušek. Připomínaly poletující shluk modrých jisker, tančících jen pár centimetrů nad zemí. V přikrčení se Jan prodral změtí mladých smrků a konečně došel k cíli. Odhodil svršky, vylezl na stavidlo a s chutí skočil do rybníka obklopeného stromy. Modré oko uprostřed zeleného království. Na zpáteční cestě přidal do kroku, neboť nechtěl porušit zákaz vycházení po desáté hodině. Od starého Peterky převzal klec se třemi nosnicemi, otočil se na patě a vyrazil domů. Pár kroků od svých dveří zastavil. V náručí držel klec a strnule hleděl před sebe. Měla na sobě černý plášť, díky kterému téměř splývala s okolím. Jen zelený diamant na jejím krku vnášel do okolního šera nádech mechového světla. „Musíme si spolu promluvit, mladý drvoštěpe.“

IV.

Přítmí uvnitř chýše formovalo nábytek do zvláštních tvarů. Jan Patrych přesto poznal, kde je stůl, lože i dveře vedoucí do spíže. Alespoň si to myslel. Nejvíce světla vycházelo z krbu, jehož plameny ozařovaly malý kuchyňský kout. Nad ním visely snopy česneku a různých sušených bylin. Seděl na židli zhotovené z masivních větví a necítil se dobře. Nikdy tu nebyl a nevěděl, co bude následovat. Co se od něj vlastně čeká. Chýše nositelky světla stojí asi dvě stě kroků od osady. Přes den tráví většinu času v modlitebně, ale se soumrakem vedou její kroky sem, do míst, kam nikdo nechodí. Cestou spolu nemluvili a Jan nechtěl vyzvídat. Skrze okno byly vidět poslední zbytky umírajícího dne. Skvělé. Zákaz vycházení vejde zanedlouho v platnost. Zrovna když přemýšlel, jak se odtud později nepozorovaně vrátí do svého domku, postavila před něj nositelka světla dřevěný pohár se zalitou smrkovou větvičkou. Překvapilo ho to, ale asi nemělo smysl klást otázky. Poděkoval a čekal.

„To jsou všichni lidé zrození mezi chladnými kameny tak nedůvěřiví?“ Přímá otázka opanovala prostor hned, jakmile se nositelka posadila na protější židli. Mezi nimi byla jen deska stolu, horký nápoj a ta otázka, jež čekala na svou odpověď. Možná šlo o přímou narážku na Bořivoje Polného, který se její odvážné myšlence ihned vysmál. Začal opatrně. „Ctím zdejší přírodu. Pokračovat v rodinné tradici byl odjakživa můj sen.“ Ženin mírný úsměv, pátravé oči a pulzující zelený diamant představovaly kombinaci, která jej znervózňovala. Ticho narůstalo. „Chci říct, že si vážím práce v lese a aby jste věděla, nesmírně mě mrzí, že tímto rokem skončí vše, na čem mi záleží. Věřím ve své poslání.“ Myslel to vážně. „Znala jsem tvého praděda. Velmi pracovitý a odvážný člověk. S pomocí železných bodců připevněných na botách, dokázal zdolat i ty nejvyšší stromy a otrhat z jejich korun životodárná mladá semena.“ Jistě. Vypadá sotva na čtyřicet, ale znala mého pradědu, přemítal si pro sebe Jan. Žádné otázky. Seď, pij svůj odvar a poslouchej.

„Máš v očích jeho jiskru,“ začala z nenadání konstatovat, „ale nejsem si jistá tvou odvahou, mladý drvoštěpe.“ Jan nesnášel hádanky a chození okolo horké kaše. „Proč tu jsem?“ Nositelka světla ho držela v šachu přímým pohledem. Ramada byla krásná. Její tvář měla až nepřirozeně dokonalé symetrické rysy. Dlouhé kaštanové vlasy jí spadaly na tmavě rudý plášť svázaný mašlí pod bílým krkem. „Jsi si naprosto jistý, že jsi při popisu událostí z toho smutného rána nic nevynechal?“ Jan hleděl na desku stolu, prsty si pohrával s vylouhovanou větvičkou a přemýšlel. „Ne, opravdu nic. Jen jsem byl udiven tvrdostí svého spánku. Chci říct, že moje slepice musely šílet a dělat hrozný kravál, ale já to prospal.“

„Určitě v myšlenkách kroužíš i nad tím, proč se tělo dostalo téměř na práh tvého domu.“ Ano, to byla pravda. „Mohla to být náhoda, nemyslíte? Ostatně, někde to tělo zůstat muselo.“ Jan zkoušel Ramadu popostrčit k její vlastní úvaze. „Nebo to byl vzkaz, mladý drvoštěpe. Pověz mi. Jak moc jsi si tělo toho nebohého muže prohlédl před tím, než jsi nález nahlásil?“ Ošklivý obraz, který se od té chvíle snaží marně dostat z hlavy. „Zběžně. Byl jsem v šoku a pocítil jsem… úlek.“ Nechtěl použít slovo „strach“, protože ho trochu podráždilo nejisté srovnání s jeho pradědem. „Šlo o hotový masakr. Spousta krve, žádný krk, otevřené břicho, chybějící ruka.“ Ramada pomalu obešla stůl a sedla si na prázdnou židli, hned vedle Jana „Myslíš si, že za tím stojí člověk nebo něco jiného? Buď upřímný. Poznám, když mi budeš lhát a poznám i strach ve tvých očích, který se tě toho rána zmocnil.“ Jan byl ještě nervóznější. Do rozpaků jej uváděla její blízkost i dedukční schopnosti. „Vím, že pan Ruměj Blatný sází všechny karty na rypatce, ale já myslím, že jde o dílo lidské ruky. Ehm, ta devastace těla.“ Začal se trochu zakoktávat. „Chci říct, že vrah mohl použít nějaký druh zubatého ostří, kovářské kleště k napodobení kousanců a ruce k vytrhání vnitřností. Kdo jiný by za tím mohl být, když ne člověk?“ Poslední větou vlastně zpochybnil hypotézu nositelky světla.

„Žiješ přítomností, mladý drvoštěpe, ale stejně jako většina ostatních zapomínáš na minulost. Snažíš se popřít dotek dávných časů. Dotek, který se může proměnit v dusivé sevření. Vzpomínáš na tu krádež slepic?“ Jan přikývl a poslouchal. „Vím, že Vojtěch Zvlčil musel tu noc něco zahlédnout, jen netuším, co přesně. I tehdy byl měsíc v úplňku. Během kajícných modliteb jsem si všimla jeho strachu, jeho nejistoty. Hluboko v hlavě něco skrýval. Spravedlnost mi ho však sebrala ještě před tím, než se stačil otevřít.“ To Jana překvapilo. Myslel, že sama nositelka světla nechala Zvlčila z modlitebny vyvést. „Snažila jsem se ho několikrát přesvědčit, ale návštěvě mého příbytku se stále vyhýbá.“

Jan koutkem oka zaznamenal pohyb za oknem, doprovozený nepatrnou šelestí spadaného listí. Napružil se na židli, ale Ramada, která musela slyšet to samé, vůbec neotočila hlavu. Neustále na něj hleděla. „Ostražitost ti nechybí, ale schopnost brát vážně minulost ano.“ Její úsměv kamsi vyprchal. „Vy lidé, narození v kamenných, městech jste zvláštní. Nikdo z vás nemá ani ponětí o tom, jak rozlehlý tento zelený kontinent vlastně je. Jen berete, ale nic nevracíte a především máte klapky na očích. Chceš mi tvrdit Jane Patrychu, že patříš mezi jedince, kteří vylučují i nejmenší pravděpodobnost jiné možnosti? Nevěříš, že v tomto nekonečném zeleném oceánu může přežívat byť jediný zástupce tvora, kterého vaši lidé údajně vyhubili?“ Jan hledal správná slova, ale nakonec se zmohl jen na odevzdané „Ne. To vyloučit opravdu nemohu.“ Ramada se zdála být spokojená. „Vezmi si na sebe černý plášť, který visí hned vedle dveří a následuj mě.“ Jan si jej hodil přes ramena a během svazování jemných tkanic jen tak mimoděk nadhodil. „A co zákaz vycházení?“ Odpovědí mu byl jen spiklenecký úsměv.

Šla před ním. Její krok byl navzdory sílící tmě jistý. Jan se po chvíli otočil a v dáli zahlédl slábnoucí světlo vycházející z okna. Za chýší se zanedlouho zavřel les. Houkání sovy připomínalo vypálený šíp, který v pravidelných intervalech narušoval okolní ticho. Během několika minut neviděl Jan ani metr před sebe. Rozeznal jen siluetu Ramady, která náhle zastavila. Nositelka pozvedla svou pravou ruku do úrovně čela, pak jí s otevřenou dlaní natáhla před sebe a cosi zamumlala. Houfy světlušek utvořily nad nataženou pravicí pravidelně tvarovanou, vznášející se kouly. Ramada pomalu sevřela dlaň v pěst, čímž vybudila namodralou kouly k ještě větší intenzitě. Proud bělavého světla s jemným dotekem modře prostoupil blízký úsek spícího lesa. „Je to lepší, drvoštěpe?“ Užasle přikývl a pak šli dál následováni organickým zdrojem světla.

Větve z korun stromů se k nim skláněly, jako hadi vykukující z jeskynních skrýší. Obě strany úzké lesní pěšiny lemoval hloh a divoké ostružiny. Po nějakém čase se pěšina začala klikatit a její mechovou tvář čím dál více deformovaly kořeny prastarých stromů, které připomínaly těla úhořů plujících v divoké řece. Přišlo mu, že jdou snad celou věčnost. Kdyby poletující světlo náhle zhaslo a Ramada zmizela s ním, byl by dokonale ztracen. Do tak odlehlých částí lesa nechodí ani těžařské skupiny drvoštěpů. Jan pod nohami ucítil oblé hřbety různě velkých kamenů. Terén měnil strukturu. Světlo odráželo povrch žulových skalisek, které začaly vyrůstat ze země jako houby po dešti. Hranice Bludných skal byla na dosah. Kamenní obři začali vytlačovat nadvládu stromů do pozadí a nabírali majestátních výšek. Zanedlouho se octli v táhlé soutěsce, na jejímž konci varovně zelo oko temnoty. Jan začínal pociťovat nepříjemný tlak svazujících stěn. Rameny škrtal o obě strany skály a musel natočit tělo.

Okolní teplota začala klesat a Jan si uvědomil, že mu plášť Ramada nepůjčila pro nic za nic. Šli hezky za sebou. Pulzující koule světlušek, Ramada a poslední vzadu Jan Patrych. Před nimi se začaly rýsovat obrysy šedé stěny. „Konečná?“, pomyslil si Jan. Nešlo o stěnu v pravém slova smyslu, jak se přesvědčil, ale přírodní kamenné schodiště stoupající do další úrovně nepropustné tmy. „Pozor kam šlapeš, drvoštěpe.“ Schody měly nepravidelnou velikost a leželo na nich silné konopné lano, kterého se Jan i Ramada chytli. Výstup byl teď o něco jistější. Došli až nahoru. Lano bylo ovázané okolo staré borovice, rostoucí z díry ve skalní prasklině. Šlo o středně vysokou skálu obklopenou ze všech stran podstatně většími sestřičkami. Povrch vrcholu tvarem připomínal rozlehlé koňské sedlo. Ramada opatrně ušla několik kroků vpřed a pak dotekem ruky zastavila Jana. Učinila zvláštní gesto, po kterém jim koule přelétla nad hlavami a světlem ozářila obrovskou kruhovou díru uprostřed.

Stáli na okraji hluboké propasti. Jan netušil na co přesně má koukat. Ramada natáhla ruce před sebe jako náměsíčný, který se chce uprostřed noci vydat na neznámou cestu. Houfy modrých světýlek přilétaly ze všech stran a začaly se nabalovat na namodralou kouly. Další světlušky. Samotná koule teď měla trojnásobnou velikost. S tím, jak natažené ruce Ramady klesaly, sestupovala koule do chřtánu propasti. Po nějaké době dosáhla takové hloubky, že připomínala hvězdu ztracenou uprostřed vesmírné nicoty. Ramada sevřela obě dlaně v pěst. Oslnivý proud světla vylétl skalním komínem vzhůru a rozlil se do okolí. Jan si musel rukou zakrýt výhled a počkat, až si oči přivyknou na oslnivou intenzitu sněhově namodralé záře. Náhodný pozorovatel procházející lesem by si jistě pomyslel, že se v Bludných skalách pořádá hotový slet čarodějnic. Ramada mírně povolila stisk a světlo o stupeň snížilo úroveň jasu. Jan hleděl dolů a hned mu nedošlo, co tam vidí. Pak přišlo prozření a mladý drvoštěp zadržel dech.

Pohřebiště. Masový hrob. Desítky, možná dokonce stovky koster. Některé již vybělené a jiné pokryté zbytky hnijícího masa. Srny, jeleni, divocí psi, ba dokonce rypatci, jejichž kostra vystavená v radní budově byla všem dobře známá. „Co tohle znamená?“ Jan byl očividně zmatený. Ramada se k němu otočila. „Znamená to, že ten tvor sem dlouhé měsíce nebo možná roky odhazoval důkazy o své krvežíznivosti. Svou nezkrotnou chuť po krvi ukájel na zvířatech. Myslím, že na sebe nechtěl upoutat pozornost a tak se zbytků zbavoval tímto způsobem. Asi je to lepší, než hrabat díry v lese. Proč však začal zabíjet lidi, tím si jistá nejsem.“ Dávalo to jistý smysl, ale Jana pálilo několik otázek. „Proč jste mi to místo nemohla ukázat ve dne?“

„Je vidět, že do těchto končin nechodíš, drvoštěpe. Přes den se na zdejších skalách vyhřívají černí ještěrníci, o jejichž jedovaté kousnutí by jsi opravdu nestál.“ Jan přemýšlel. „A jak jste ten hrob objevila?“ Ramada ukázala prstem kamsi do vzdálené tmy. „Tímto směrem se nachází úrodná louka uprostřed lesa. Mocná luna zvyšuje sílu bylin, které tam každý úplněk sbírám. Hledala jsem zkratku, abych nemusela ustavičně obcházet Bludné skály. S tím mi pomohlo oko nočního krále.“ Jan ji nechápavě pozoroval. „Řekněme, že pomoc okřídleného nočního dravce mi nabídla pohled shora. Jakmile projdeš okolo propasti, narazíš na další schodiště, kterým sejdeš dolů a za necelou míli jsi uprostřed louky.“ Usmála se a dodala „Je od něj hezké, že tu nechal to uvázané lano.“

„Ví o tom ještě někdo?“ „Jen já, Lignum, ty a on.“ Při tom neurčitém „on“ mu projel mráz páteří jako blesk svedený hromosvodem. „Proč já?“ řekl odevzdaně. „Už jsem ti to řekla. Ta mrtvola ve tvém kurníku není náhoda. Možná jde o varování, vzkaz či výzvu. Kdoví? Jsem si jistá pouze tím, že jsi do toho nějak zavlečený. Musíš to začít brát vážně. Musíš přijmout sílu minulosti.“ Ta slova mu zběsile létala hlavou, jako jiskry nad hořícím špalkem. „Co tedy budeme dělat, vznešená nositelko světla?“ Zase ten její úsměv, který byl stejnou měrou fascinující a zlověstný zároveň. „Počkáme si na další úplněk.“

„Odkud vlastně pocházíte?“ Vzduchem prosvištělo zasyčení. Pára od vodou pokropených lávových kamenů zaplnila prostor lázní, kde se mísila vůně levandule, vonných olejů a mýdla. Nahá těla mužů buď seděla na lavicích z ohoblovaných prken nebo volným krokem mířila do venkovní části s uměle vytvořeným jezírkem. Těsně u východu vedle sebe seděli dva potem pokrytí muži. „Placáky. Malá víska asi pět mil od Rubmanova,“ odpověděl Ruměj Blatný a rukou si při tom masíroval ztuhlý krk. Jeho společník Václav Pěnička pracoval pro Kleret jako noční hlídač. Navzdory pokrokovým strojům na zpracování dřeva, nedisponoval rozsáhlý tábor Kleretu lázněmi. Jednou týdně proto pan Pěnička absolvoval vydatnou procházku do Třískovic a kromě lázní si dopřával i rozhovory s místním fořtem. Spojovala je záliba ve zbraních a lesní zvěři. „A kde se vlastně vzala vaše vášeň pro zvěř?“

„V mládí jsem měl možnost navštívit ostrov Zerudas, kde jsem poprvé uviděl živé stromy na vlastní oči. Dosti exotické stromy oproti tomu, co nabízí Viridis. Kromě divoké zeleně se to na Zerudasu hemžilo i roztodivnými zvířaty a já si je zkrátka zamiloval. A teď opravdu nemyslím jen chuť masa.“ Oba dva se té poslední poznámce zasmáli. „V Třískovicích jsem deset let,“ pokračoval fořt. „Můj předchůdce vydatně chlastal. Co vím, tak byl zpitý pod obraz i toho dne, kdy nedopatřením zastřelil jednoho mladého drvoštěpa, který si uprostřed práce odskočil na velkou stranu, jestli mi rozumíte. Ten hlupák si myslel, že z křoví leze medvěd a stiskl spoušť. Bohužel pro něj nešlo o medvěda, ale o mladého kluka. Osada Cypřišnice mlela tou dobou z posledního a já chytil šanci za pačesy. Starej ožrala dostal provaz a já převzal jeho funkci. Jak vidíte pane Pěničko, historie se zase opakuje. Dekáda je pryč a máme tu další mrtvolu. Když jsme u toho, co pan Polný? Už mu trochu zchladla hlava?“ Václav Pěnička pokrčil rameny. „Co by? Je teď vůči všemu a všem podezřívavý. Samozřejmě nepochybuje o tom, že Lumíra Vávru zabil někdo z Třískovic. Jeho podezření ještě umocňuje neodvratný úplněk.“ Do rozprouděné konverzace náhle pronikl dunivý baryton.

„Že by velký pan Polný začal uznávat moc úplňku?“ Lignum se z oblak páry vynořil jako skalní gólem. Jeho masivní, ostře řezané svalstvo svým způsobem tvrdou skálu připomínalo. Mokré rozpuštěné vlasy mu vlály okolo hlavy a plnovousem mu stékaly kapky vody jako déšť, který proniká kořenovým systémem stromu. „To určitě ne,“ začal pan Pěnička s vyvracením sarkastické poznámky „ale sází na úvahu, kterou mu nepřímo vnukla vaše ctěná nositelka světla. Sice nevěří na existenci vlkodlaků, ale myslí si, že se vrah vlkodlačím monstrem inspiroval, aby do srdce společnosti Kleret zasel strach.“ Lignum nechal tu větu bez reakce. Sáhl do svého pověšeného vaku, vytáhl fajfku a s pomocí křesadla rozdmýchal v napěchovaném kotlíku žár. „Proboha, Lignume,“ spustil fořt s doprovodným kašlem „to si tu smradlavou fajfku nemůžete odpustit ani tady?“

„Já myslel, že pro smrad máte přirozeně vrozenou slabost.“ začal Lignum. „Po staletí stačil vám, lidem z Calculusu páchnoucí zemní olej, jehož pálením v kamnech jste se snažili zahřát končetiny. Stromy ještě nezneužíváte tak dlouho, aby příjemné teplo a dřevěné kostely zcela popřely minulost vašich předků. Nebo se snad mýlím fořte?“ Ruměj Blatný si ho měřil hněvivým pohledem. „Že to říkáte zrovna vy, Lignume. Král dřevorubeckých pluků, pod jehož velením padají stromy jako na porážce.“ Lignum vydechl namodralý kouř, který se záhy ztratil v páře a pod vousy se mu rozlil mírný úsměv.

„Ani všechny osady, co tu dříve po staletí fungovaly, by nedokázaly během jediného týdne pokácet setinu toho, co Kleret se svými nenasytnými stroji. I když tady stromy rostou dvakrát rychleji než kdekoliv jinde, z dlouhodobého pohledu jde o neudržitelný stav. Zdá se vám Viridis nekonečný? Nenechte se vysmát. Vše má své hranice a ani Viridis není výjimkou. Jednoho dne to tento kontinent vrátí Kleretu i s úroky, a já budu u toho.“ Ruměj Blatný si pohrdavě odfrkl. „Ano, budete u toho a hned vedle vás bude stát nositelka světla, které naivně věříte každé slovo.“

„Vy snad fořte děláte jen to, čemu bezmezně věříte? O útoku rypatců máte sám silné pochybnosti, ale přesto všude kolem líčíte pasti. Chováte se jako pavouk spřádající sítě pro kořist, která stejně nepřijde. Kostěj Strnad vydal rozkaz a tak poslušně posloucháte. Chápu to. Děláte to, co dělat musíte. Já Ramadě naslouchám. Respektuji ji a respektuji její myšlenky. Není to o tom věřit někomu každé slovo, ale zamýšlet se nad těmi slovy.“

„A co jiného mám podle vás asi tak dělat Lignume? Mám pod sebou pět mužů, pět amatérských napodobitelů zákona, jejichž primárním cílem je doplňování soli do krmelců a přepočítávání jelenů. Nemáme žádné moderní vybavení ani znalosti školených vyšetřovatelů. Ano, mám pochybnosti. Mám dokonce velmi silné pochybnosti, ale útok divoké zvěře se teď jeví jako jediné rozumné východisko. Nemůžeme se honit za vrahem, o kterém nikdo nic neví, natož za vlčími bytostmi z pohádek nositelky světla.“

Pro Václava Pěničku byla už ta slovní přetahovaná trochu nepříjemná. „Pánové, snad se nebudete provokovat v takovém příjemném prostředí, kde má hrát první housle především relaxace. Chápu Lignume, proč v mnoha ohledech stojíte za nositelkou světla. Její život je spjat s historií tohoto kontinentu stejně, jako ten váš. Zrovna tak chápu i pana Blatného, jehož nadřízeným je správce osady Kostěj Strnad. Ovšem nejdůležitější je holá skutečnost, že zde mimořádně ohavným způsobem přišel o život člověk, na kterého doma čekala rodina. Po okolí pravděpodobně pobíhá pomatený šílenec. Sice nikdo neví kde se skrývá a ani neznáme jeho budoucí záměry, ale vím jistě, že vaše slovní třenice nikam nevedou. Tady pan Blatný líčí pasti na rypatce, kteří se tu léta nevyskytují a vy, Lignume, si pohráváte s myšlenkou o existenci dávno vyhubených tvorů.

Lignum se nad oběma muži tyčil jako zadumaný obr. Po krátkém váhání naslinil prst a uhasil žár v dýmce. Ruměj Blatný souhlasně pokynul hlavou. „Co ten mladík Lignume? Jak je na tom?“

„Dobře. Celý týden zastával lehčí práci na pile, aby si trochu pročistil hlavu. Je houževnatý, zvládne to.“ Z venkovního jezírka přišel Tomáš Kalous a všechny obdaroval veselým úsměvem. „Dobrý den,“ pozdravil mladý drvoštěp a mírně se před Lignumem uklonil. „Můj mistr má pravdu. Znám Jana od dětských let a vím, že toho kluka jen tak něco nerozhází.“ Tomáš už se chystal odejít do zadní části lázní, kde měl pověšené osobní věci, ale Lignum mu zastoupil cestu. „Koně?“ Ačkoliv stál Tomáš v pozoru, sahal svému mistrovi sotva do úrovně hrudníku. „Vysušení, vyhřebelcovaní, ustájení a připravení na další pracovní den, mistře.“ Po této větě Lignum svého drvoštěpa propustil.

„Mládí přijímá životní rány snadněji než starý pes, který je už dokonale otupělý,“ konstatoval Ruměj Blatný a pozoroval odcházejícího drvoštěpa. Pak se zvedl a podíval se venkovními dveřmi ven. „Za týden tu bude horko, pánové. Pojďme se raději zchladit, dokud ještě můžeme. Třeba na něco zajímavého přijdeme.“ Po těchto slovech vyrazil Ruměj Blatný k jezírku, následován Václavem Pěničkou a Lignumem.

***

Byl to zatraceně teplý, potem ulepený týden. Teď však venku úřadovala nepropustná tma. Nadcházející noc ovládne oblohu úplněk. Václav Pěnička si pod světlem petrolejové lampy kontroloval pušku a popíjel čaj. Strážní budovu sdílel se svým kolegou Romanem Fouskem, který tvrdě spal na jedné ze dvou postelí. Do střídání zbývala necelá hodina. Ještě jedna obchůzka tábora a bude moci konečně ulehnout. Dal si pušku přes rameno, popadl lampu a vyšel ven. Od šumícího moře vál příjemný vítr. Vzduch byl cítit solí a pryskyřicí z dřevařského skladu. Na rozdíl od Třískovic byl rozsáhlý tábor společnosti Kleret obehnán vysokým dřevěným plotem. Trasa byla stejná. Osada zaměstnanců, sklad dřeva, přilehlá pila, stanoviště těžké techniky, jídelna, malá kaple, výběh prasat a dům pana Bořivoje Polného, v němž se i teď, hodinu po půlnoci, stále svítilo.

Dal se doleva. Kráčel po úzké cestě pokryté smrkovými prkny a brzy míjel vstupní bránu do tábora. Zkontroloval zámek držící obě strany křídlových vrat a pokračoval k osadě zaměstnanců. Minulá návštěva lázní mu přinesla zajímavé poznatky a plány do nadcházejících dní. S Rumějem Blatným si na dnešní odpoledne domluvil schůzku. Společně prozkoumají kurník Jana Patrycha a jeho přilehlé okolí. Třeba najdou nějakou dříve opomenutou stopu. Dobrodružné pátrání na vlastní pěst. Příjemný pocit mu zaplnil mysl. Fořt měl srdce na pravém místě, neboť chtěl té krvavé záhadě přijít na kloub i navzdory faktu, že zmasakrovaný Lumír Vávra nepatřil mezi obyvatele Třískovic. Mohl si vše odbýt nalíčením pastí a svůj volný čas vměstnat do soukromých záležitostí, ale zbytečně zmařený život měl přednost. Fořt měl v plánu celý týden vyslýchat náhodně vybrané drvoštěpy i když se o tento úkon již postarali nadřízení jednotlivých pracovních skupin. Je pečlivý.

Škoda, že podobná slova uznání nemohl použít na Lignuma. V jezírku toho už moc nenamluvil a spíše poslouchal. Zvláštní člověk. Václav Pěnička toho o zdejších poměrech příliš nevěděl. Ještě před třemi měsíci hlídal výrobnu zlatých šperků v Kotevní ulici, jen kousek od přístavu. V posledním týdnu rázně zpacifikoval nočního lapku, za což dostal zlatý řetízek a dvoudenní placené volno. Hned dalšího rána však přede dveřmi jeho domku, kde žil s ženou a dvěma dětmi, stanul Bořivoj Polný se zajímavou nabídkou. Půlroční, dobře placená práce pro společnost Kleret. Možnost vidět na vlastní oči kontinent Viridis jej uchvátila. Žena zprvu trochu protestovala, ale příslib velkorysého platu byl silnější. Barák už dávno potřebuje novou střechu a navíc se každého půl roku bude moci vrátit domů. Budoucnost měla světlé obrysy, které ostře kontrastovaly s temnotou černé noci.

Sklady s uskladněným dřevem i pilu měl Václav Pěnička zdárně za sebou. Nyní procházel kolem spících železných strojů, jejichž žravé čelisti kácely stromy se silou divoké vichřice. Siluety strojů pod měsíčním svitem vypadaly, jako prokletí démoni z pekelných hlubin. Pokrok pro Kleret, zánik pro staré tradice. Teď si akorát vzpomněl. Ráno se musí za Ruměje Blatného přimluvit u svého šéfa. Má svou vlastní pušku, je rozumný a jistě bude daleko spolehlivější než Roman Fousek, který při každém střídání nadává a zkracuje si obchůzky. Jestli bude mít pan Polný nějaké námitky, ihned mu do tváře vmete odhodlání, jaké fořt vkládá do objasnění té brutální vraždy. To by snad mělo stačit. Na příští rok by tak mohl získat spolehlivého přítele.

Po jídelně a kapli se dostal k velkému výběhu prasat, kde se zastavil. Ani nevěděl proč. Opisoval půlkruh, prořezával lampou okolní tmu a pečlivě poslouchal. Prasata spokojeně spala. Už chtěl odejít, ale osten podezření jej donutil stát na místě. Zmocnil se ho zvláštní pocit. Jakoby ho někdo pozoroval. Sundal si z ramene pušku, prstem odklopil kladívko a s pomocí světla z lampy znovu zkontroloval, zdali je náboj ve své komoře. Otevřel branku výběhu a vyšel pomalým krokem k jednomu z chlívků. Lampu v jedné ruce, zbraň ve druhé. Sílící vítr se zakusoval do vzdálených stromů. Jindy blátivý terén byl ztuhlý, vysušený horkým dnem. Dřevěný kolík od dvířek ležel na zemi. Buď někdo zapomněl prasata zajistit a nebo je ten někdo uvnitř chlívku. Zaváhal. Upřeně hleděl na dřevěné dveře. „Jestli je někdo uvnitř, nechť okamžitě vyleze. Mám tu nabitou zbraň!“ Žádná odpověď, jen občasné zachrochtání. Vložil si poutko lampy mezi zuby, pozvedl hlaveň zbraně a prsty volné ruky zajel do zející škvíry.

Opatrně zabral. Ozvalo se táhlé zavrzání ztuhlých pantů. Václav Pěnička zadržel dech a prudce trhnul dveřmi. Ze tmy se vyvalil zápach staré slámy, doprovázený hlasitým rykem stvoření, které kolem něj proběhlo. Málem po té běžící věci vystřelil, než si uvědomil, že jde o obyčejné prase. Vydechl si úlevou. Bude ho muset zase zahnat. „Zatracená práce,“ sykl si pro sebe a ohnul se pro lampu, která mu úlekem vypadla z úst. Zvedal se z podřepu, narovnal ztuhlá záda a namířil lampou do černé díry před sebou. V nažloutlém světle se zaleskla chladná ocel, která s rychlostí podrážděného chřestýše vyrazila vpřed a pronikla hluboko do jeho krku. Z přeťatých tepen začala tryskat krev plnící jeho ústa. Chtěl zvednout hlaveň, ale tu už svírala cizí ruka. Ostří proniklo až k jeho krční páteři a s trhnutím uhnulo doleva. Čepel vylezla ven, asi centimetr pod pravým uchem. Pak se zabořila do břišní dutiny. Sprška rudé tekutiny zkrápěla jeho lehký kabát a lněnou košili. Po návalu hrůzy se jeho poslední myšlenky stočily k neopravené střeše na rodinném domku. Tuhle práci již nedokončí. Nad Kleretem dul noční vítr. Okno v domě pana Polného zhaslo.

***

Zuby dlouhé břichatky se v pravidelném rytmu zakusovaly do mohutného kmene cedrovce. Slepené pramínky vlasů padaly Janu Patrychovi do obličeje. Rameno ho od pravidelných pohybů pálilo hořkosladkou bolestí. Druhou rukojeť pily svíral Tomáš Kalous. Znali se od dětství. Křemíkov byl malým městem, na které měl Jan Patrych krásné vzpomínky. Tam se narodil a tam poznal i svého nejlepšího přítele. Kalousovi bydleli hned vedle rodinného domu Patrychů. Oba chlapci spolu trávili každou volnou chvíli a oba na slovo poslouchali své autoritativní matky, které do jisté míry zastávaly funkci otců, kteří valnou část roku trávili na Viridisu. Tomáš o svého otce přišel, když mu bylo pět let. Zavalil ho padající dub. Bolestná doba. Tomáš od těch dob smutně pokukoval po Janovi, jehož tatínek se v zimních měsících vracel domů.

Patrychovi nějakou dobu finančně podporovali paní Kalousovou, která se se ztrátou manžela nedokázala nikdy vyrovnat. Pracovala v docích, kde třídila námořními loděmi dopravené zásilky ovoce, zeleniny a obilnin. Calculus je tvrdý vůči všemu živému. Nedají se tam pěstovat plody ovoce, neroste tam tráva natož stromy. Tomášova matka se od té tragické ztráty musela daleko více ohánět, což si brzy vybralo daň na jejím podlomeném zdraví. Z Tomáše byl osmiletý sirotek, ale Patrychovi se nepřízeň osudu snažili zmírnit. Přijali jej jako vlastního syna a dokončili jeho výchovu. Kromě jedné opilecké hádky v pozdějších letech, ze které si Jan prakticky nic nepamatoval, byli oba dva nerozluční. Společně vycestovali na Viridis, kde poznali dřevorubecké řemeslo, společně prošli výběrovým řízením, složili zkoušky a navázali na tradici svých otců a dědů.

Konečně se ozvalo varovné zapraskání. „Pozor, padá!“ Po výkřiku Jan upustil rukojeť pily a společně s Tomášem začal couvat po ústupové cestě. Dopad těžkého stromu rozechvěl zem a poslal do prostoru menší tlakovou vlnu. „Vypadá to na začátek parádního dne,“ zvolal Tomáš zvesela. „Když myslíš,“ pronesl Jan a otočil se směrem k hloučku opodál stojících drvoštěpů. „Můžete toho krasavce začít porcovat.“ Jan si snažil zachovat dobrou náladu, ale stále jej trápila téměř dva týdny stará událost, kterou prožil v útrobách Bludných skal. Ramada si ho zavázala mlčením. Ačkoliv se v zájmu bezpečí snažil nositelku přimět, aby svůj nález vynesla na světlo, nic nezmohl. Ramada nechtěla tajemného vraha vyplašit. Čekání na dnešní úplněk tak Janovi přišlo, jako vyhlášení rozsudku nad další nevinnou obětí. Pokud ale další vražda – jestli k ní vůbec dojde – přinese poznatky vedoucí k dopadení viníka, asi to za ten risk stojí. Ne! Bylo mu z toho na zvracení.

„Jane! Pojď ke mně.“ Lignum se zády opíral o pokácený kmen stříbrného jehelníku. Tento prastarý, leč nemocný strom, drvoštěpové káceli plné dva dny a dnes z rána jejich úsilí definitivně podlehl. Ležící kmen byl natolik mohutný, že vedle něj Lignum působil jako neškodný trpaslík. „Co si přejete, mistře.“ Lignum si potem zbroceného mladíka prohlížel a ústy vypouštěl dým z fajfky. Osvalené předloktí založených rukou Lignuma připomínalo dva na sobě ležící špalky. „Přeji si, abys měl dnešní noc oči na stopkách. Víš dobře, co tím mám na mysli.“ Jan samozřejmě tušil, že je Lignum s Ramadou v neustálém spojení. „Vím, můj mistře,“ odpověděl Jan „ale přijde mi trochu nespravedlivé dávat všanc život kteréhokoliv člověka.“ Byl rád, že tu větu mohl konečně vyřknout nahlas. Záda Lignuma se odlepila od kmenu. „Teď mě poslouchej a poslouchej dobře. Na té chůzi jsi byl a viděl jsi jak jsou vůči slovům Ramady všichni přísedící hluší a slepí. Některé lidi je pro získání pozornosti potřeba praštit palicí po hlavě. Musíš pochopit, že neexistuje žádné jiné řešení.“

„Jedině s další obětí snad začne brát vedení Třískovic a Kleretu věc vážně. Možná ti to tak nepřijde, ale mým cílem je sjednocení lidu. Jakmile všichni přijmou pravdu, budeme moci spojit sílu a vzdorovat temnotě. Já sám dnes v noci nepůjdu spát a vydám se na kraj lesa, abych měl tábor Kleretu neustále před očima.“

„Já to chápu,“ přemýšlel Jan nahlas. „doufáte, že vlkodlaka přistihnete při činu, ale co pak? Jak se s ním chcete vypořádat?“ Dým Lignumovi vycházel z nozder, jako drakovi před spalujícím útokem. „O to se ty nemusíš starat, Jane Patrychu. Hlavně buď v noci doma a drž jazyk za zuby. Ramada bude tvůj domek bedlivě střežit celou noc.“

„Lignume!“ Ruměj Blatný seděl na bílém koni a ve tváři měl vepsaný velmi vážný výraz. „Zpět do práce,“ řekl Lignum a vyšel v ústrety fořtovi. Prohodili spolu jen několik slov, po kterých se Lignum rozeběhl za svým obrovským černým plnokrevníkem a vyhoupl se do sedla. Záhy jej plácl dlaní přes záď a spolu s fořtem vyrazili tryskem do hlubin lesa. Ranní slunce plující nad mraky mělo krvavý nádech.

VI.

Václav Pěnička byl nalezen okolo páté hodiny ranní, brzy poté, co se pan Fousek vzbudil a uvědomil si, že už svítá. Střídání strážní hlídky mělo přitom proběhnout ve dvě hodiny po půlnoci. Po svižné obchůzce tábora si pan Fousek všiml pootevřených dveří do chlívku uvnitř výběhu prasat a nápadné rudé skvrny na zemi. Letmé nahlédnutí do prostor chlívku u něj vyvolalo šok následovaný okamžitým zvracením. Kombinace čpící moči, exkrementů, zatuchlé slámy a mrtvoly samotné nešlo vzdorovat. Popadl uvnitř ležící pušku, vystřelil do vzduchu, doběhl k táborové zvonici a začal bít na poplach. Do několika minut už se ve výběhu motala více než desítka zvědavců, kterým se po nahlédnutí do chlívku naskytl hrůzný pohled.

Roman Fousek napočítal na těle sedmatřicet bodnořezných ran. Značná část útoku mířila na oblast genitálií. Václav Pěnička seděl na hliněné zemi, opřený zády o zeď. Pod ním byla ještě vlhká rudohnědá louže. Rozhalená košile a kalhoty stažené na půl žerdi odkrývaly rozsah celkové devastace těla a také zuřivost, s níž vrah ke svému ďábelskému činu přistoupil. Oblast rozkroku vypadala jako zčernalý, vykotlaný kmen starého stromu. Na pravé straně břicha, těsně vedle pupku, ležela příčně položená asi deset centimetrů dlouhá řezná rána. Byla rozšklebená a čněly z ní zbytky vnitřností. Valnou většinu střev už prasata stačila roztahat po celém chlívku. Hruď posetá hlubokými ranami připomínala malé políčko rozryté rýčem. Nebýt krční páteře, ležela by hlava pana Pěničky někde opodál.

Krátce před šestou hodinou vyrazil táborový posel Radovan Pecíř na svém štíhlém hnědákovi do Třískovic. Okolo sedmé už byl zpět i se správcem osady Kostějem Strnadem, jehož holá hlava se v ranním slunci leskla jako pozlacený obelisk. V tu dobu už ve výběhu nervózně přešlapoval Bořivoj Polný, oděný do černého fraku. Vedle něj stál Roman Fousek a dřevěný ohradník výběhu hlídali dva statní muži, kteří odháněli další houfy zvědavých očí. Správce Třískovic zastavil u výběhu, sesedl z koně a zamířil rovnou k zástupci společnosti Kleret, z něhož na první pohled odkapával nahromaděný hněv.

„Proč s vámi nedorazila i ta bláznivá bosorka a ten přerostlý kolohnát, co se za ní všude táhne jako smrad?“ vystartoval pan Polný, aniž by si lámal hlavu s pozdravem. „No jen se běžte podívat dovnitř pane Strnade. Vlkodlak si asi popletl dny a vyměnil zuby za ostrý nůž.“ Správce si dopředu zavdal, že diskusi nebude zbytečně vyhrocovat. „Hluboce mě mrzí, k čemu zde v noci došlo pane Polný, ale nemusíte být nepřátelský a vypouštět tak jedovatá slova. Já přeci nikdy netvrdil, že věřím té alternativě s… vlkodlakem.“ To slovo mu nešlo přes jazyk. „Vy možná ne, pane správce, ale někteří lidé, za které přebíráte plnou zodpovědnost, ano.“ Jedno z prasat prošlo okolo mužů a otřelo se o tmavě černou nohavici pana Polného. Ten čuníka okamžitě nevybíravě nakopl do zadnice. „Krucinál! To je už můj druhý člověk. Druhý! Teď se tu teprve začnou dít věci, na to vemte jed.“ Rozhněvaný pohled nalezl svůj další cíl. „Co čumíte?“ rozkřikl se pan Polný na skupinku mužů stojících u ohradníku. „Nemáte co na práci?“

Kostěj Strnad zabloudil očima k bráně, kterou projížděli dva jezdci na koních. „Támhle přijíždí ten ,kolohnát‘ pane Polný. Můžete mu klidně předvést ukázku vaší květnaté mluvy.“ Pichlavý pohled zástupce Kleretu připomínal hada, který hypnotizuje svou budoucí kořist. „Máte mě snad za slabocha, pane Strnade?“ Pronášel ta slova téměř šeptem. „Nemějte obavy, jak jsem před chvilkou podotkl, teď se tu začnou dít věci.“

Zaměstnanci Kleretu s úžasem i neskrývaným respektem hleděli na obrovského černého koně, který pomalým klusem projížděl hlavní cestou tábora. Bílý kůň Ruměje Blatného vedle něj vypadal jako neškodné hříbě. Jezdci dorazili na místo, uvázali koně a prošli brankou do výběhu. Pan Polný s rukama v bok a s kyselým úšklebkem ve tváři ihned vypálil sarkastický šíp. „Á, tady jsou. Mysliveček, co loví rypatce a jeho šaman se zálibou v pohádkách.“ Ruměj Blatný výpad ignoroval a rovnou zamířil k chlívku. Spěšně nahlédl dovnitř, pak popadl dřevěná dvířka, vyrval je z pantů a mrštil s nimi o zem. Václava Pěničku si oblíbil. Vidět člověka, s nímž si rád povídal v takovém stavu, jej rozlítilo a hluboce zasáhlo. „Dřeva máme dost,“ spustil pan Polný „nedělejte si s tou škodou hlavu.“

Fořt neměl na arogantní chování náladu a popravdě se mu zástupce Kleretu začínal protivit. „Nechte si ty poznámky pane Polný a raději nám předložte nějaké smysluplné informace o tom, k čemu tady vlastně došlo.“ Pan Polný pokynul hlavou na Romana Fouska, který se ihned ujal slova. „Sedmatřicet bodnořezných ran. Alespoň tedy prozatím. S nebožtíkem dosud nikdo nemanipuloval, tudíž nevím, v jakém stavu se nacházejí třeba záda. Není pochyb o tom, že šlo o brutální likvidační zákrok s jediným cílem. Zrovna tak mohu vyloučit útok jakéhokoliv zvířete. Jde o práci zatraceně ostré čepele a ruky, která ji vedla. Hlava je téměř oddělená od těla, genitálie chybějí. Buď si je vrah odnesl nebo je sežrala prasata. Na severním konci tábora je plot trochu ušpiněný od hlíny a krve. Právě v tom místě musel vrah přelézt plot. Těžko říct, jestli do tábora vniknul krátce po večerce nebo dřív. Václav Pěnička musel zemřít někdy mezi dvanáctou a druhou hodinou ranní, tedy v době, kdy držel stráž.“

„Řekl bych, že k tomu mohlo dojít krátce po půl druhé.“ pronesl ledabyle Bořivoj Polný. „Z čeho tak usuzujete?“ zajímal se Kostěj Strnad. „Dlouho do noci jsem procházel účetnictví a studoval knihu o dějinách Calculusu. Po půl druhé, možná ve tři čtvrtě jsem zaslechl pronikavý zvuk podobný tomu, které vydalo tamto prase, když jsem jej nakopl. A skutečně. Sice byla značná tma, ale zahlédl jsem ve výběhu obrys pobíhajícího prasete. Nepřikládal jsem tomu velký význam. Prase se zkrátka nějak dostalo z chlívku a ráno ho zase někdo zažene. Hotová věc. Krátce na to jsem zhasl a šel spát.“ Lignum nemohl tuhle vodu padající na mlýn nechat bez odezvy. „To jste celý vy, panstvo z vyšší vrstvy. Čeledín by neváhal ani minutu. Nejen že by to prase zahnal, ale možná mohl zachránit i život pana Pěničky. Bohužel. Prase jste zahlédl vy a nehnul brvou.“

„Vy se ani neopovažujte na někoho ukazovat, natož vznášet obvinění, Lignume. Vaše teorie jsou užitečné, jako pěstování brambor v zimě. Raději se vraťte do jeskynní nory za tou vaší ježibabou a povězte jí, že se vlkodlak naučil pracovat s nožem, neboť si patrně nechtěl zničit své pěstěné drápy.“ Ruka Lignuma vystartovala rychle. Límec fraku zmizel v masivní sevřené pěsti. Pan Polný se vznášel ve vzduchu, kopal nohami do všech stran a pěstičkami bezmocně tloukl do obrovské paže. Kostěj Strnad se chytl za lysou hlavu a cosi pokřikoval. Před výběhem se začal srocovat dav. Roman Fousek namířil zbraní na Lignuma. „Okamžitě ho pusťte!“ Fořt váhal asi dvě vteřiny, než svou zbraň pozvedl proti Fouskovi. „Přestaňte mířit na Lignuma a vy Lignume toho okamžitě zanechte!“ Sevření povolilo. Bořivoj Polný dopadl zadnicí na zem. Rozvířený obláček prachu u něj spustil záchvat kašle. „Skončil jste Lignume! Dnes večer posílám poštovní ptáky s dopisem do Rubmanova. Do několika týdnů tu bude úřadovat ruka zákona. Skupina pravých vyšetřovatelů, kteří najdou viníka. A pište si Lignume, že v dopise vylíčím, jak se mnou bylo zacházeno.“

Lignum se otočil a odkráčel ven z výběhu. Sedl si na lavičku vedle malé kaple a hleděl do země. „To se nějak urovná, pane Polný,“ provolával Kostěj Strnad znepokojeným hlasem a pronásledoval zástupce společnosti Kleret, který nasupeným krokem odcházel ke svému domu.

Lignum byl zmatený. Ramadě věřil, ale co má tohle znamenat. Spletla se? Úplněk má být až dnes v noci a čin navíc provedl vrah s nožem v ruce. „Já myslel, že potomci Zeleného lidu jsou pověstní svou vyrovnanou povahou.“ Fořt si sedl vedle Lignuma, který na něj trochu provinile pohlédl. „Jestli něco víte nebo snad tušíte, tak teď je ideální doba,“ řekl fořt klidným hlasem a čekal na odpověď. „Uprostřed Bludných skal je propast plná koster. Ne, nemusíte se obávat,“ pronesl Lignum, když ve tváři fořta zahlédl zděšení. „Jde o zvířecí kostry všech druhů a velikostí. Stovky koster. Ramada věří, že je tam odhazoval stejný pachatel, který teď začal zabíjet lidi.“ Ruměj Blatný si odpustil jakoukoliv poznámku o zbytečném tajnůstkářství a raději zamířil k podstatným věcem. „Dobře. Dejme tomu, že je to pravda a počítejme s tím, že vrahem je člověk. Nemocný člověk, který vraždí zvířata pro potěšení a po nějaké době přejde na lidské oběti. Otázka zní: dělá to někdo z Třískovic nebo je tím pachatelem někdo odsud?“

Lignum si v hlavě urovnal myšlenky. „Vidím to na někoho od nás. Bludné skály jsou od Kleretu přeci jen velmi vzdálené a ty mrtvoly zvířat tam někdo odhazoval řadu let. Tedy ještě před tím, než tu Kleret zahnízdil.“ Ruměj Blatný si pažbou pušky podpíral bradu a přemýšlel nahlas. „To zní logicky, ale logické nejsou ty vraždy samotné. Myslím to provedení a výběr místa. První případ vypadal skutečně na útok zvířete než na vraždu. Ale i tak. Říkal jsem si, že pokud za tím stojí člověk, musí pocházet z Kleretu. Hned vám povím proč. Pachatel zabije člověka, kterého důvěrně zná a provede to zde. Náhle se lekne, protože ví, že nechce být prozrazen. Odtáhne mrtvolu do lesa, kde ji s pomocí nějakých nástrojů zohaví a následně se s ní trmácí až do Třískovic. Záměr je zřejmý. Přinutit všechny, aby buď uvěřili v útok zvířete, nebo alespoň vrhnout stín podezření na obyvatele naší osady. Docela to sedí, jenže teď je tu tahle čerstvá řezničina.“ Po krátké odmlce, během níž pozoroval hejno ptáků na obloze pokračoval.

„Stopy na plotě ukazují na někoho zvenčí a navíc ta samotná vražda. Očividně použil nůž, žádné pokusy o napodobení zvířecích zubů a drápů. Nechápu to Lignume. Jsou snad dva? Spolupracují spolu? Dělá to jeden člověk, který vraždí různými způsoby?“ Povzdech Lignuma byl upřímný a odevzdaný. „To nevím pane Blatný, ale přeci jen tu je jistý pojící prvek v podobě chybějících genitálií. Alespoň to tvrdil ten ostrostřelec Fousek a konečně vy sám jste mrtvolu viděl na vlastní oči. Mimochodem, děkuji že jste se za mne postavil.“ Ačkoliv při těch slovech hleděl Lignum na špičky svých bot, fořt poznal upřímnost v jeho hlase. „Oba jsme součástí Třískovic a měli bychom držet při sobě, byť se naše pohledy na život a na svět v mnohém liší.“ Tichý souhlas vydal za tisíce slov. „Je mi líto, jak dopadl pan Pěnička. Takhle by chlap neměl umírat. Vím, že jste si k sobě našli v uplynulých týdnech cestu.“

„Našli Lignume, ale to je teď bezpředmětné. Nejdůležitější je dopadnout ten chorý mozek, který tohle způsobil. Přísahám, že toho prasopsa osobně zastřelím, pokud se mi taková příležitost naskytne. Máte nějaký plán?“ Lignum vstal, vytáhl z náprsní kapsy své konopné košile fajfku a otočil se čelem k sedícímu fořtovi. „Je mi jasné, že na monstra z dávné minulosti nevěříte, ale já osobně tak nějak tuším, že dnešní noc rozhodne o tom, na kterou misku vah se jazýček vychýlí. Stále věřím v jediného pachatele. Potřebuji však jistotu. Potřebuji zjistit, zdali jde o chorou nebo prokletou duši. Pokud se úplněk ukáže jako mylné vodítko, uvítám odbornou pomoc zvenčí. Ten dopis je asi jediná rozumná věc, kterou ten hlupák doposud udělal.“

VII.

Sílící dotek blížícího se podzimu neodvratně zkracoval nadvládu dlouhých dní. Přišel doslova ze dne na den. Horké slunce si přes poledne ještě dokázalo prosadit svou, ale příroda v hlubinách Veltrudského lesa se již pomalu halila do nažloutlých odstínů. Černí ješterníci lezli na vysoké vrcholky Bludných skal, aby zachytili zbývající energii slábnoucích slunečních paprsků. Paroží jelenů se dostávalo do posledního růstového stádia, jen aby je jejich hrdí majitelé s příchodem prvních mrazivých měsíců odhodili jako nepotřebné koruny králů, kteří nemají dědice. Den se chýlil ke konci. Černá opona posetá modrými diamanty přikryla Viridis. Do hvozdu, v němž stála osada Třískovice, vstoupila tma. Vítr se proháněl v bludišti stromů a zářící měsíc nad mraky připomínal oko slepého vlka.

Ruměj Blatný si oblékl svůj mechově zelený kabát a sešel do přízemí hájovny, kde na něj čekali zástupci. Po dnešní rozmluvě s Lignumem se fořt rozhodl pro celonoční hlídkování. Ne, nezačal věřit na vlkodlaky, ale zavrhnout možnost, že vrahovo konání nějak souvisí s úplňkem, popírat nešlo. Jeho lidé, vybavení sekyrami, bodly a dlouhými noži, se po poradě rozmístili na svá stanoviště. Fořt všem rázně zdůraznil, aby během noci nezamhouřili oka a jali se prozkoumat jakýkoliv podezřelý zvuk. Sám Ruměj Blatný si jakožto jediný majitel střelné zbraně naplánoval pravidelné pochůzkové okruhy zahrnující pilu, stáje, modlitebnu, lázně, sklad zásob, jídelnu, radní budovu a rozsáhlou oblast s domky drvoštěpů, která od zbytku osady stála trochu bokem. Po zaúkolování svých lidí, si fořt naplnil kožený vak silným čajem, hodil si pušku na rameno, zapálil louč a vyrazil z hájovny do úzkých uliček Třískovic. Bylo krátce po třiadvacáté hodině.

Lignum tou dobou již několik hodin seděl na vyvýšeném kopečku a sledoval Kleret. V zádech měl hranici lesa a před sebou čistý výhled. Ostří jeho dlouhé obouruční sekyry bylo obohaceno stříbrem. Zachovalý relikt z dávných časů. Na sobě měl zpevněný kožený kabát a kalhoty, kde vnitřní vrstvu tvořily vysušená vlákna divokých bodláků. Oděv, který dokázal odolat drápům i zubům. Po svých předcích zdědil, kromě výšky a impozantní síly, také zbystřený sluch a ostřejší zrak, jež dokázal lépe proniknout temnotou hlubokých nocí. Svého koně nechal ve stáji, aby jej případný pach divokého monstra zbytečně nevyplašil. Od Ramady dostal bylinný lektvar zvyšující bdělost a tělesnou teplotu, neboť si v zájmu nenápadnosti nemohl dovolit rozdělat oheň. Lignum pojídal plátky sušeného vepřového masa a hleděl na třípatrový dům Bořivoje Polného. Nejvyšší bod uprostřed tábora, v němž se ještě stále svítilo.

Zástupce společnosti Kleret smýšlel v podobném duchu jako Ruměj Blatný. I on proto trval na zvýšené ostražitosti a do hlídání tábora naverboval i několik řadových zaměstnanců. Po včerejší noci nechtěl nic riskovat. Se západem slunce odeslal dopis do Rubmanova, pak si dal pečené kuře s vařeným bramborem a večeři zapil světlým ležákem. Nyní, krátce po půl dvanácté v noci, přebíral poslední hlášení od Romana Fouska. Strážný se v domě svého šéfa hlásil každé dvě hodiny s podrobnou zprávou o aktuální situaci. Jelikož v táboře nadále panovalo ticho a klid, odebral se Bořivoj Polný na lože. Než se za ním zavřely dveře, přikázal ještě Fouskovi zapálit v okolí tábora další louče a v případě nutnosti mu dal svolení kdykoliv jej vzbudit. Unavený strážný si k sobě přivolal šest mužů, kterým nařídil přinést dalších třicet loučí ze skladu, pak zalezl do strážní budovy, pověsil pušku, sedl si na židli a oddal se krátkému spánku.

Zbývalo posledních pár minut do půlnoci. Jan Patrych netrpělivě přešlapoval po své světnici a usrkával odvar z mladé smrkové větvičky. Občas otevřel jednu ze zamčených okenic a bezcílně nahlížel do nepropustné tmy. Před chvilkou u něj na zápraží stanul fořt s přáním klidné noci. Vzhledem k tomu, že ostatní domky drvoštěpů takto důkladně nekontroloval ani fořt, natož jeho zástupci, dovtípil se Jan, že Lignum fořtovi sdělil patrně více informací, než si původně myslel. Avšak Jan si nepřipadal být nijak důležitý. Nevěřil v pojítko mezi ním, vraždami ani záhadným vrahem. Popravdě silně pochyboval o existenci vlkodlaka. Vražda Václava Pěničky vše změnila. Začínal mít Třískovic plné zuby. Kdyby Ramada a Lignum vynesli skutečnosti o nálezu v Bludných skalách na světlo, mohl být Václav Pěnička opatrnější. Mohl žít. Ta myšlenka jej ubíjela. Mrštil s hrnkem o stěnu a hlasitě zaklel. Navzdory svému přesvědčení, sáhl intuitivně do dubové truhlice s osobními věcmi a vytáhl stříbrný řetízek od matky, který si dal na krk. Ramada ho prý měla po celou noc hlídat, ale za celý den ji nepotkal. Opět vykoukl z okna a po chvilce zachytil žluté oči velkého víra, jež seděl na větvi malého cedrovce. Náhle mu hlavou probleskla nedávná slova Ramady. „Pomohlo mi oko nočního krále.“

Vojtěch Zvlčil měl za sebou další perný den. Po krádeži slepic sice přijmul fyzické potrestání, čímž si zajistit opětovný vstup do řad drvoštěpů, ale jeho závislost na alkoholu z něj učinila nespolehlivého jedince, který byl nebezpečný sám sobě i ostatním. Již pár měsíců pomáhal v kuchyni a po odpoledních štípal dřevo pro Petra Malince, hostinského v místní putyce. Ta se nacházela v zadní části jídelny, kde si drvoštěpové dávali dostavení po práci.

Měl toho za dnešek dost. Vaření tuřínů, loupání brambor, štípání dříví a kydání hnoje v malém vepřinci. Vyplatilo se. Láhev s pálenkou za odvedenou práci měl položenou na stolku vedle postele. Ležel s polštářem pod hlavou, hleděl do stropu a jeho otupělou hlavou proudily temné myšlenky. Okenice od jisté noci pravidelně zavíral. Potem zvlhčená košile se mu lepila k tělu stejně, jako divoké pramínky hnědých vlasů. Byl nervózní. Sedl si na postel, popadl láhev a dopřál si poctivý doušek, který okamžitě zmírnil třes rukou. Nečekané křupnutí jej donutilo přišpendlit zrak na protější okenici. Ohlušující rána vyrazila okenici z pantů. Vojtěch Zvlčil se začal sunout do rohu postele, přitáhl si kolena k bradě a věděl, že zírá do očí samotné smrti. Smrti, o které věděl, že si pro něj dříve či později přijde.

VIII.

Uplynulo několik dalších týdnů. Příchod dlouhých nocí přivábil do lesů první mrazivé doteky. Nad komíny domků v Třiskovicích se v nočních hodinách vznášely první šedé kouřové chuchvalce, které líně stoupaly vzhůru a halily větve vzrostlých stromů do pavučinové mlhy. Poslední topná sezóna už klepala na dveře.

Jan Patrych toužebně očekával poslední měsíc v roce, aby za svou érou drvoštěpa mohl konečně udělat tlustou čáru. Od zmizení Vojtěcha Zvlčila se začal stranit ostatních a kromě práce v lesním terénu, trávil většinu času ve svém domku. Několikrát ho navštívil Tomáš Kalous, ale ani přítomnost věrného kamaráda nedokázala prolomit Janovu zádumčivost a odměřenost. Nesnášel to tu. Noční hlídky, Lignum, Ramada. Nic z toho nedokázalo zajistit bezpečnost osady. Předchozí úplněk si vzal další život, o tom nebylo pochyb, jelikož množství krve ve světnici Vojtěcha Zvlčila hovořilo jasnou řečí. Zítra má být další úplněk, ale Jan už rezignoval. Prostě zmizí další člověk a nikdo s tím nic nenadělá. Kdoví? Možná dojde ke krveprolití i dnešní noc, jak ostatně dokázala vražda Václava Pěničky. Nejlepší by bylo hodit vše za hlavu. Otupit mysl a snažit se přežít do konce.

„To jsou k nám hosti,“ pronesl hostinský Petr Malinec, když ve dveřích spatřil skleslou postavu. Jan Patrych na oplátku nadhodil něco jako pozdrav a zaujmul místo u prvního stolku hned vedle dveří. Byly tu sami. „Jak už je to dlouho, mladej? Rok?“ Jan mlčel. „Neumím svým hostům číst myšlenky, mladej. Nevím co si dáš, ale ujišťuji tě, že odvar z větví tady nevedu.“ „Já vím,“ pronesl podrážděně Jan, aniž by přestal zírat do dřevěné desky stolu. „Dejte mi pohár malinové pálenky, pane Malinec.“ Hostinský začal plnit pohárek čirou tekutinou. „To je řeč! Mimochodem, zítra v noci se doma pořádně zabarikáduj. Kromě fořta tu nebude skoro nikdo, kdo by se staral o hlídání Třískoviště.“ Hostinský se tvářil, jakoby z úst vypustil nějakou novinku. Prakticky každý již dobře věděl, že příchozí dopis z Rubmanova nařizoval, aby Třískoviště poskytlo plnou pomoc při obraně Kleretu, který měl v očích mocipánů daleko větší hodnotu než nějaká bohem zapomenutá osada v posledním tažení. Pěkně si to pan Polný zařídil. Lignum se k němu dokonce nesmí přiblížit na vzdálenost kratší, než deset kroků. Očekávaná pomoc v podobě ruky zákona však nedorazila.

Pohárek se odlepil od stolu a Jan jej do sebe v mžiku celý obrátil. „Další.“ Hostinský na stůl položil láhev. „Vidím, že máš po ročním půstu pořádnou žízeň, mladej. Nalejvej si sám, ale nepřeháněj to. Nerad bych tě pak na zádech vláčel domů. Od té doby, co Vojtěch Zvlčil zmizel, mám práce nad hlavu.“ Teplo alkoholu, jež Janovi prostupovalo tělem, mu přineslo dávno zapomenutý pocit úlevy. Hlava ztratila část své váhy a okolní prostor získal jasnější barvy. „Jakej byl?“ Hostinský pozvedl obočí. „Jako mladej Zvlčil?“ Host pokynul hlavou. „Měl jsem ho docela rád,“ pokračoval. „Udělal pár chyb a ostatní si na něj kvůli tomu ukazovali prstem, ale kdo může upřímně tvrdit, že v životě nikdy nešlápl do hovna, že? Uměl vzít za práci, chodil včas, neodmlouval a každý večer ode mne dostal něco na zahřátí. Občas mi dokonce vyprávěl o svých ztracených rodičích a dospívání v sirotčinci. Je ho škoda.“ Jan se hořce usmíval. „Osamělý mladý chlap, co si zažil své a teď je pryč.“ Obsah lahve opět plnil pohárek. „Mladej, víš o tom, že si dopřáváš už čtvrté kolo?“

Podzimní déšť byl studený. Kapky do těla bodaly jako roj fantaskních včel obdařených ledovými žihadly. Na Třískoviště se začala snášet tma a Jan Patrych vrávoral domů po rozblácené cestě. Na krátkém opuštěném úseku, kterým byly domky drvoštěpů odděleny od zbytku osady, stála ona. Dlouhý mokrý plášť ji sahal až k nohám a z pod kapuci se draly ven prameny kaštanových vlasů. „Podlehl jsi moci starých démonů, Jane Patrychu?“ Prostoupil jím palčivý hněv, který všechny zdvořilosti odsunul stranou.

„Ty už mi nic neříkej, Ramado! Nebýt tvého tajnůstkářství mohl tu Václav Pěnička stále být. V podobě sovy jsi nezpustila oči z mého příbytku, ale kdybys si dala práci a hlídala celou osadu, mohl tu být i Vojtěch Zvlčil. A co dělal Lignum? Seděl na zadku, koukal na Kleret a osud zdejších lidí mu byl docela volný. Dvakrát do roka tu s Lignumem pálíte vysoké ohně, pronášíte modlitby k zeleným bohům a snažíte se nám do hlav nalévat moudra, ale ve skutečnosti jsou vám lidé ukradení. Stromy jsou pro vás cennější než lidský život. Hlavně, že fořt zaklepal na mé dveře, ale ostatním takovou laskavost neprokázal. Snažíte se skrze mne dostat toho vraha, ale já o to nestojím. Možná s Lignumem tajně doufáte, že jde skutečně o vlkodlaka a máte radost z toho, jakou spoušť tu dělá. Ostatně, vaše společná netečnost téhle úvaze více než nahrává!“

Jan ztratil rovnováhu a dopadl zadkem na rozblácenou zem. Ramada z něj nespouštěla oči. „Mluví z tebe hněv, ale také lítost, mladý drvoštěpe. Nebudu tě přesvědčovat o tom, jak moc se ve svých slovech mýlíš, ale věř, že životy lidí mi nejsou lhostejné. Ano, stavím důležitost tohoto prastarého lesa nad životy lidí. V tom máš pravdu. Ten les je mou rodinou. Ty přece také jistě stavíš bezpečí svých rodičů a přátel nad životy ostatních, což však neznamená, že všem okolo přeješ jen to nejhorší.“ Jana bojová nálada umocněná alkoholem stále nepřešla. „Plané řeči! Snažíš se věci ohýbat tak, abys z toho vyšla vítězně. Pokud je tomu ale skutečně tak, pak doufám, že tvé srdce bude krvácet až si stroje Kleretu tenhle les rozeberou.“ Přišla k němu, sklonila se a vložila mu do ruky malou, zeleně zářící lahvičku. „Mé srdce krvácí už dávno, Jane Patrychu, ale tvá mysl bude krvácet až se probudíš. Stačí pár kapek. Výtažek z dobromysly a černého durmanu sejme tíhu z tvé hlavy, projasní myšlenky a dodá energii, kterou by jsi jinak určitě postrádal. Dodržuj dávkování, jinak si vzpomeneš i na to, co je dávno mrtvé.“ Jan lahvičku sevřel v ruce. „Zítra v noci tě u svého domu nechci vidět v jakékoliv podobě. Dokaž mi váhu svých slov Ramado, a starej se o bezpečí ostatních.“

***

Probudil se na podlaze v louži vlastních zvratků. Po čtyřech instinktivně přelezl k posteli a vydrápal se nahoru. Venku je tma. Musel prospat celý den. Nebyl v práci. Poprvé za všechna ta léta nebyl v práci. V hlavě mu burácelo hotové vlnobití a sevřený žaludek připomínal opuštěnou bárku na rozbouřené mořské hladině. Po chvilce se posadil, položil nohy na smrkovou podlahu, opřel se lokty o stehna a dlaněmi si promnul opuchlý obličej. Bylo mu opravdu špatně a čpící odér vystupující z vlhké louže uprostřed světnice tento stav ještě zhoršoval. Zvedl hlavu z dlaní a zamyslel se. Teprve teď mu došlo, že se nachází v chýši Ramady, ale kde je ona? Zajel rukou do náprsní kapsy. Tekutina uvnitř lahvičky byla téměř průzračná, ale její světlý zelený odstín mu přišel zvláštně uklidňující. Odstranil uzávěr a vypil celý obsah. Chuť měla hořkosladký nádech. Náhle si vzpomněl na slova o opatrném dávkování. Trochu pozdě, pomyslil si.

Zmocňoval se ho těžko popsatelný pocit. Únava zmizela, křeče v žaludku začaly povolovat své sevření. Ten nástup energie byl neuvěřitelný. Jakoby se znovu narodil. V hlavě mu však divoce proudil příval nejrůznějších myšlenek a vzpomínek. Vše se dělo naráz a neuvěřitelnou rychlostí. Doslova se protrhla masivní hráz, ale místo vody, zaplavil jeho mysl zběsilý tok dávných vzpomínek. Postavil se a začal si prsty tisknout spánky. Praskne mu hlava. Určitě praskne! Padl na kolena a zavřel oči.

Náhle byl zase dvouletým chlapcem, který na sebe převrhl krajáč s horkým mlékem. Viděl souseda, jež před domem mlátil svou ženu a taky otce, který toho surovce uzemnil dobře mířenou pěstí. Teď stál u mola s matkou, plakal a mával otci stojícímu na zádi velké lodě. Viděl krví potřísněný oblázek, na který šlápl bosou nohou. Byl ve stodole a sledoval veselého chlapce, co oběsil kočku. Chlapce, jehož obličej mu nebyl neznámý. Jedna dobře schovaná vzpomínka za druhou prýštila ven z hlubokých zákrut jeho podvědomí. Ten vír byl k nezastavení a trval několik minut. A náhle, jako mávnutím kouzelného proutku, bylo po všem. Jan otevřel oči. Stoupl si a otevřeným oknem pozoroval kulatý měsíc nad mraky. Už věděl, kdo je vrahem.

IX.

Měli čerstvých sedmnáct let a patřil jim celý Calculus. Alespoň tedy pohledem nevycválaného mladí, jehož ego přiživoval přísun kvasnicového ležáku. Zanedlouho nechají skalnatý domov za sebou a vyplují na Viridis, vstříc zářné budoucnosti. ‚Plamínek u dvou kameníků‘ byla malou hospůdkou na okraji Křemíkova. Právě zde si Jan a Tomáš dali jedno z posledních dostavení. Banální tlachání dvou mladíků překypovalo vzletnými frázemi o nejlepších drvoštěpech, jaké kdy Veltrudský les spatří. S půlnocí opustili hospodu a posadili se na kamennou lavičku. Hlahol veselé společnosti jim dopadal na záda. Mluvili dál, i když se jim jazyky už značně motaly. Pak přišla ona příznačná opilecká pauza. Ticho, kdy oba tupě hleděli na špičky svých bot. Ten pohyb byl nečekaný. Tomáš zajel rukou do rozkroku svého kamaráda, který mu byl prakticky bratrem, a pokusil se ho políbit. Jan si okamžitě stoupl a uštědřil Tomášovi ránu pěstí. Nebyla v tom síla. Šlo spíše o náhlou obrannou reakci vyvolanou překvapivostí toho zvláštního okamžiku. Nepříjemná událost našla skrýš hluboko v podvědomí, kde si ještě postavila pevnou zeď zhotovenou z alkoholového opojení.

***

Jan Patrych si od té doby matně pamatoval jen tu ránu, ale příčina sporu mu proklouzla mezi prsty. Tomáš vždy tvrdil, že prý šlo o nejapnou poznámku na vzhled Janovi matky, za což se mu hned další ráno omluvil. Lhal. Lhal mu celá ta léta. Všechny ty časté návštěvy lázní a nenápadné pokukování na zpocená těla drvoštěpů. Mrzačení zvířat v dětství a skoro hypnotické postávání u zabijaček v dospělosti. Může tohle skončit vraždami a posmrtným zohavováním genitálií? Jednotlivé střípky minulosti tvořily součást velké mozaiky. Vše do sebe začalo zapadat, ale řada dalších otazníků vysela ve vzduchu. Možná se plete. Potřebuje jistotu. Kde je k čertu Ramada? Venku je tma a měsíc se houpe nad mraky. Jan sepsal krátký vzkaz, nechal ho ležet na stole a vyběhl do venkovní temnoty. K pile, kde bydlel Lignum, to byl kus cesty, ale u hájovny fořta může být za pár chvil. Běžel černým lesem a neohlížel se. S prvními světly loučí dorazil na okraj Třískovic. Sotva popadal dech, ale teď nemohl zastavit. Ruměj Blatný akorát vycházel ven na další pravidelnou obchůzku, když spatřil uříceného mladíka s vyděšeným výrazem, který se k němu přibližoval a mával rukou.

„Co tu teď, skoro dvě hodiny po zákazu vycházení, pohledáváš, Jane?“ Drvoštěp se rukama zastavil o stěnu hájovny. Divoce oddychoval, pak se otočil, položil dlaň na rameno fořta a spustil. „Pane Blatný, já vím, kdo za těmi vraždami stojí. Musíte jít okamžitě se mnou, protože máte zbraň a zbývá jen pár minut do půlnoci. Obávám se, že s příchodem úplňku vyrazí vrah na lov, pokud už se tedy dávno neprochází lesem.“ Fořt na něj hleděl, jako na blázna. „Proboha, co to povídáš? O kom to vůbec mluvíš?“ Jan musel na okamžik zavřít oči, aby to jméno mohl konečně vyslovit nahlas. „Tomáš Kalous.“ Údiv fořta nemohl být větší. „Tvůj kamarád Tomáš Kalous? Ten neškodný mladý muž? Jaké máš pro takový závěr důkazy Jane Patrychu? Nemůžeme přeci jen tak někomu vpadnout do domu a obvinit ho z tak závažných skutků.“ Jan začal být krajně netrpělivý. „Nesmíme ztrácet čas! Musíte mi zkrátka věřit. Potřebuji mu koukat do očí, potřebuji to slyšet z jeho úst. Vás tam chci mít jako svědka, zákon a člověka s palnou zbraní.“ Fořt si urovnal límec svého mechově zeleného kabátce a s vážným výrazem ve tváři řekl. „Pak tedy neztrácejme čas.“

Položila košík s čerstvými bylinkami na stůl a hned si všimla smrduté louže na podlaze. Nabídla Janovi vlastní lože, ale ten dal přednost zemi. Zkoušela ho marně probudit už ráno. Zamířila tedy na pilu, omluvila Jana u Lignuma a pak vyrazila směrem k modlitebně. Ani večer však mladý drvoštěp nehodlal vstát. Vzala tedy košík a odešla do vzdálených částí lesa. Byla si jistá tím, že po návratu Jana přemluví, aby dnešní noc pro jistotu strávil v její chýši. Jenže teď byl pryč. Přešla ke stolu a přečetla si krátký vzkaz: ‚Vrahem je Tomáš Kalous. Omlouvám se za ten nepořádek, ale tlačil mě čas. Jan Patrych.‘ Vyběhla ven a zamířila rovnou k osadě. Odbočila z cesty. Zkratka, kterou měsíce nepoužívala, bude rychlejší. Minula varovnou cedulku a pak se ozvalo cvaknutí želez. Past na rypatce sevřela její kotník a pronikla hluboko do masa. Ramada spadla. Ostrá bolest jí úplně ochromila. Musí se z toho za každou cenu dostat, protože tuší, že mladý drvoštěp je ve velkém nebezpečí.

Šli svižnou chůzí, rovnou na jižní stranu Třískovic. Minuli modlitebnu, od níž to k domu Tomáše Kalouse bylo co by kamenem dohodil. Jan si po celý čas připravoval argumenty. Musel mít toulec plný šípů s ostrými hroty. Opuštěný dům vystoupil ze tmy jako zapomenutá chatrč uprostřed prokletých bažin. Všechny okenice byly zavřené, jen skrze střešní okno pronikala mihotavá záře tančících plamenů v krbu. Tomáš je uvnitř. Přede dveřmi zastavili. „Nechte mě mluvit pane Blatný a mějte zbraň připravenou. Nezapomeňte, že může jít o člověka, který zabil minimálně tři lidi.“ „Vlkodlaka tedy můžeme definitivně zavrhnout,“ zajímal se fořt. „Ano, tím jsem si jistý,“ poznamenal Jan a bez zaklepání otevřel bytelné dubové dveře.

Ramada se snažila rozevřít železné čelisti pasti, ale neměla dostatek sil. Teplá krev jí protékala mezi prsty. Vzdala to. Sáhla pod plášť a vytáhla skleněnou ampulku. Učinila letmé gesto, po kterém se kapalina uvnitř ampulky rozzářila modrým světlem. Vypila celý obsah, lehla si na záda a obrátila oči v sloup. Šeptem pronášela zvláštní monolog v cizí řeči. Tep jejího srdce zrychlil tempo.

„Zdravím tě, kamaráde.“ Tomáš seděl za stolem a na tvář mu skrze střešní okno dopadal bělavý pruh měsíčního světla. „I já tě zdravím Tomáši,“ řekl Jan pevným hlasem, zatímco fořt za nimi zavřel dveře. „Možná víš, proč jsme tady.“ Tomáš se usmíval, ale jinak nereagoval. „Vím o tvých zakázaných tužbách,“ pokračoval Jan. „O tvé lásce vůči krvi i mužům, která v sobě snoubí pokušení s nenávistí. Nenávistí vůči sobě samému. Jsi nemocný Tomáši. Léta jsi si sexuální frustraci vybíjel na zvířatech a házel jejich mršiny do propasti v Bludných skalách, ale pak přišel Kleret. Vím, jak Kleret a všechno co představuje nenávidíš. Tvá pokřivená mysl tě přivedla na sestavení ďábelského plánu. Vraždit pod stínem tvora z dávné minulosti. Rozhodl jsi se učinit radikální řez. Zabíjet muže, které miluješ a zároveň nenávidíš. Celá léta jsi to v sobě dusil. Lhal jsi mi o té noci. O té hádce mezi námi, ale já si vzpomněl Tomáši. Pověz, co za tím vším krvavým běsněním stojí? Pohrdáš tím, čím jsi a stydíš se za to? Odtud pramení ta nenávist, anebo jsi nikdy nedokázal přenést přes srdce skutečnost, že jsem tě odmítl?“ Tomáš se postavil, načež fořt instinktivně sundal pušku z ramene.

„Náš velký detektiv.“ začal Tomáš. „Vždycky jsi byl chytrý Jane, ale tvá teorie postrádá jeden důležitý detail. Ano, tvé odmítnutí mou mladou duši ranilo, ale příliš si o sobě zase nemysli. Na rozpoutání pekla prosté odmítnutí lásky nestačí. Já zkrátka vždy věděl, že někoho zabiju, akorát mi k tomu scházelo odhodlání. To jsem nakonec nalezl až v lese. Víš, dlouho se to ve mně pralo. Několikrát mě vábila myšlenka na skoncování s vlastním životem. Možná jsem podvědomě chtěl, abych byl dopaden. Asi proto jsem první oběť zanechal ve tvém kurníku. Věděl jsem, že ty na to dříve či později přijdeš. Jenže mé druhé já si nemohlo pomoci. Nejde s tím přestat. Dávná návštěva vzdálených míst za Bludnými skalami mi přinesla setkání s tvorem, který obrátil můj život naruby. Měl jsi přijít jindy Jane. Každý úplněk ztrácím veškeré zábrany. Chci říct, proč ne? Vždyť oni nás chtějí připravit o vše!“ Fořt nemohl uvěřit svým uším. „Tedy se přiznáváš?“ Jan mu vstoupil do řeči. „Co to blábolíš Tomáši? Jaký detail? Mám uvěřit tomu, že jsi vlkodlak? Václav Pěnička zemřel noc před úplňkem a Vojtěch Zvlčil ke Kleretu přeci nepatřil.“ Tomáš se zlomil v pase a začal zvracet na podlahu. Fořt začínal být nervózní.

Bledý drvoštěp si rukávem utřel ústa. Jeho oči získaly zelený odstín a animální divokost. „Václava Pěničku jsem viděl nahého v lázních. Nic proti vám fořte, na chlapa vašeho věku jste celkem zachovalý, ale mladé tělo Václava Pěničky mi nešlo dostat z hlavy. Nedokázal jsem si ten večer pomoci. Touha po krvi byla mocnější. A Zvlčil? Tu noc, co ukradl slepice, mě zahlédl v okně. Byl jsem zhruba v polovině mého zvířecího já, abych tak řekl. Občas s tím dokáži bojovat a zamykám se do sklepa pod podlahou, kde přečkávám hladové noci. Mé velké pracky si se zámkem nedokáží poradit.“ Uchechtl se. „Sledoval jsem tě ten večer, co jsi ode mne odešel k Ramadě. Oknem se k mým uším doneslo, že Vojtěch na ten zážitek nezapomněl, a proto jsem ho musel odstranit.“ Tomáš zaúpěl bolestí, zarazil prsty do desky stolu a začal je stahovat k sobě. Po ostrých nehtech zůstaly v dřevě hluboké rýhy. Jan s fořtem ustoupili o krok. Tomáš se zády opřel o zadní stěnu domu, zvedl ruku nad hlavu a zatáhl za skrytý provázek. Mechanismus uvedl závoru přidělanou na vchodové dveře do chodu. Ozvalo se zaklapnutí zámku. „Snad mě teď nechcete opustit pánové?“

Lumír Valivý si ve svém domku dopřával půlnoční svačinku. Jeho šedobílá fena ležela na podlaze. Poslušná vlčice ve středních letech. Drvoštěp se zakousl do krajíce chleba a po očku sledoval fenku, která sebou trhala ze spaní. „Co se děje, Barčo? Divoké sny?“ Vlčice vstala na všechny čtyři, otočila se a doběhla ke dveřím, do kterých začala divoce škrábat. „Co blázníš? Já tě teď asi nemůžu pustit ven.“ Začala vrčet a hodila po svém majiteli zlostným pohledem. „No dobře, dobře, ale jen na chvilku.“ Fena vyběhla. Míjela domky drvoštěpů, radní budovu a šikovně podlezla vrata před pilou. Škrábání přinutilo Lignuma otevřít dveře. „Barča? Co tu hledáš?“ Zakousla se do jeho nohavice. Škubala hlavou a tlapami zapřenými o podlahu ho táhla ven. Lignum fence pohlédl přímo do očí. Došlo mu to okamžitě. Hodil přes sebe košili, sundal ze stěny obouruční sekyru a s povelem „Veď mě!“ vyrazili společně ven.

Tomáš klečel na podlaze. Košile na jeho zádech se pod pohybem boulí a dalších tělesných deformací různě napínala. Z prstů mu vyjely drápy. Černé čočky v zelených očích získaly podobu tenkého svislého oválu. Ruce vlivem rostoucí svaloviny nabývaly na objemu. Trhání látky doprovázely bolestné skřeky. Praskot kroutících se kostí. Hukot ve skráních byl příslibem blížícího se krveprolití. To, co zbylo z Tomáše, se prohnulo v zádech a hluboce zavylo. Rostoucí čumák napínal kůži v obličeji k prasknutí. Trsy šedočerných chlupů pronikaly pokožkou jako armáda krtků deroucích se na povrch terénu. Vlkodlak vstal. Byl otočený zády ke svým hostům. V divokém obratu probodl očima svou kořist, otevřel tlamu plnou ostrých zubů a hlasitě zařval. „Na co ještě čekáte fořte! Tak střílejte přeci!“ Ruměj Blatný, omámený šokem, zvedl hlaveň pušky a od boku vystřelil. Rozžhavený kus železa pronikl změtí chlupů pod klíční kostí a ve spršce krve se zavrtal do dřevěné stěny.

Vlkodlak hrozivě zařval a vzápětí učinil bleskově rychlý výpad. Ve vteřině stál u fořta. Vzduch zaplnila ozvěna rychlého seknutí. Z otevřené rány na břiše začaly vylézat střeva, připomínající klubko propletených šedivých hadů. Fořt padl na kolena. Vlkodlak sevřel jeho hlavu do dlaní a začal vyvíjet tlak. Jan stál u dveří. Bušil do nich pěstmi a snažil se lomcovat zámkem. Praskání kostí mu pronikalo do uší jako červotoč do stromu. Hlava fořta pukla. Vlkodlačí dlaně se spojily pod nánosem šedé mozkové hmoty a úlomků lebečních kostí. Jan na zádech ucítil spalující pohled dravce.

Fena uháněla kupředu. Kličkovala mezi domky, hromadami dřeva a dalšími překážkami. Lignum ji ztrácel z dohledu. I při běhu zvládl volnou rukou vylovit z kapsy u kalhot smotek bylin. Zhluboka si k nim přičichl. Proud energie začal okamžitě okysličovat jeho nohy. Palčivá bolest prostoupila tělem. Rázem byl schopen vyvinout dvojnásobnou rychlost. Před ním se zjevil domek. Neuhnul. Uchopil násadu sekyry obouruč a zvedl ji před sebe. Improvizované beranidlo proniklo tenkými smrkovými dveřmi, jako nůž máslem. Drvoštěp Petr Borovec, se zděšeně posadil ve své posteli a koutkem oka zahlédl siluetu Lignuma, který přeběhl světnici, proskočil oknem a kotoulem dopadl na venkovní zem. Lignum a vlčice Barča teď běželi vedle sebe.

Nadvládu černé tmy prořízlo rudé světlo vycházející ze střešního okna. Dům Tomáše Kalouse se hrdinné dvojici zjevil na obzoru. Fenka zamířila rovnou k hromadě vyskládaného dřeva u pravé strany domu.

Jan se přikrčil a vzápětí uskočil před mohutným výpadem ostrých pařátů. Dopadl na podlahu vedle stolu. Před ním bylo sklepní víko. Mohl by se schovat uvnitř a zamknout za sebou. Nadzvedl jej a hrůzou celý zcepeněl. Na dně ležely ohlodané zbytky lidských kostí. Zvlčil? Čas jakoby se zastavil. Nadzvednutí víka, nález kostry, čpící mrtvolný puch. To vše se odehrálo ve dvou vteřinách, během kterých se dravec opět dostal do zad své kořisti. Sevření kolem pasu připomínalo stisk svěráku. Vlkodlak zvedl Jana nad hlavu a odhodil ho jako hadrovou panenku. Police vedle krbu se pod nánosem dopadající živé váhy začaly bortit. Ostrá bolest projížděla Janovi levou paží. Ležel na podlaze a všude kolem něj se povalovaly zbytky rozlámaných polic a Tomášovi osobní věci. Vlkodlak stanul nad ním, připraven vykonat zakončující úder.

Hlasité řinčení skla. Déšť tvořený ostrými střepy se snášel k podlaze. Vlčice dopadla rovnou na huňatá záda vlkodlačího monstra. Uprostřed jedné světnice obklopené temnými lesy právě započal krvavý tanec. Vlkodlak se točil dokola, zatímco Barča jej hryzala do zadní části krku. Chuchvalce chlupů poletovaly prostorem. Proud krve z otevřené rány barvil čumák feny do ruda. Řev vlkodlaka a zlostné vrčení feny tvořilo dohromady pekelnou symfonii. Mohutná pracka jí po několika marných pokusech zachytila za krk. Strhl ji ze zad a mrštil s ní o podlahu. Bolestně zakňučela a okamžitě vyrazila k dalšímu útoku. Vyskočila, ale ztratila moment překvapení. Vlkodlak její skok přerušil shora vedenou ranou, po které ji přirazil k zemi jako kladivo hřebík.

Jan seděl na podlaze, držel se za zraněnou ruku a jeho pohled spočinul na rozbité matné truhličce z ebenového dřeva. Tomášův švestkový destilát byl zničen, ale vedle rozbité flašky leželo něco, co muselo být ukryto ve dvojitém dně truhličky. Měsíční svit se odrážel od naleštěného ostří krátké stříbrné dýky. Jan ji sebral a vyškrábal se na nohy. V záplavě zvířecích výkřiků zaslechl opakující se duté rány. Ostří sekyry v pravidelném rytmu pronikalo pevnými dubovými dveřmi. Ještě pár okamžiků a Lignum bude uvnitř.

Barča ležela na boku a z otevřené rány na hlavě ji vytékala krev. Kladivový útok byl natolik silný, že si při tvrdém dopadu zlomila obě přední končetiny. Vlkodlak ji jednou nohou šlápl na hrudník. Vlčice se okamžitě zakousla do kotníku monstra, ale sílící tlak byl mocný. Praskání žeber, jejichž ostré výčnělky začaly pronikat do plic, vyvolalo zoufalé vytí plné strachu a bolesti. Sliny z otevřené vlkodlačí mordy kapaly dolů na poraženou bojovnici, ze které pomalu vyprchávala životní energie. „Dárek pro tebe, kamaráde!“ Tentokrát to byl Jan, kdo útočil zezadu. Ostří dýky zajelo hluboko do krku. Vlkodlak hrozivě zavřískal. Jeho prudké otočení bylo rychlé stejně jako doprovodný sek, který Janovi uštědřil.

Vlkodlak řádil jako smyslů zbavený. Z rány na krku začal vyvěrat proud teplé krve, doprovázený obláčky ucházející šedé páry. Vzduch zaplnilo syčení vyvolávající dojem jako když kovář kalí ocel. Vlkodlak stále běsnil. Malátně chodil po krví zbrocené světnici, vrážel do nábytku a z každé otevřené rány mu kromě rudých pramínků vycházel i bílý kouř. Nakonec si vysílením klekl a sledoval ležícího Jana. Pohled v jeho očích byl stejnou měrou hladový, jako láskyplný. Vlkodlak sklopil špičaté slechy dozadu a začal přerývaně funět. V ten okamžik se ozvala pronikavá rána. Závora dopadla na podlahu. Silný kop vyrazil dveře z pantů. Lignum bez zaváhání přistoupil ke klečícímu vlkodlakovi a jediným úderem obouruční sekyry mu uťal hlavu. Barča naposledy vydechla a zůstala nehybně ležet. Ramada otevřela oči. Byla zase zpět ve svém těle. Její tichý pláč nesouvisel s nohou, kterou stále svíral stisk železa, ale se skutečností, že nedokázala být v boji efektivnější.

„To je zvláštní.“ Lignum přešel k ležícímu Janovi, přes jehož hruď se táhly tři pruhy hlubokých škrábanců. „Co je zvláštní, Jane Patrychu?“ „Vždy jsem si myslel, že vlkodlak se po smrti vrátí zpět do své lidské podoby. Jak vidím, jsou mé domněnky mylné.“ Lignum si mladíka prohlížel a tvářil se u toho starostlivě. Postavil jednu z převrácených židlí, sedl si na ni a sekyru opřel o stůl. „Musím najít Ramadu. Předpokládám, že tělo Barči neovládla jen tak pro nic za nic. Pak vzbudím správce. Oznámím mu, co se zde odehrálo a také mu doporučím, aby si začal shánět nového fořta.“ Po krátké odmlce dodal. „I když konec této osady je stejně na spadnutí.“ Při těch slovech Lignum pohlédl na zmasakrované tělo Ruměje Blatného, kterého poznal jen na základě mechově zeleného kabátce. „Pokud jde o tebe Jane Patrychu, pak musím vzdát úctu tvé odvaze.“ Zvedl ze země horký špičatý předmět. „Kde jsi přišel ke stříbrné dýce a jak tě vůbec napadlo, že vlkodlakem je Tomáš Kalous?“

„Na to druhé vám dá odpověď Ramada. Vyřiďte jí poděkování za ten nápoj, co umí přivést k životu dávno ztracené vzpomínky. Tomáš celý život popíral svou osobnost. Vraždil z lásky, nenávisti a také proto, že ho zabíjení přitahovalo. Řekl bych, že získání vlkodlačího prokletí u něj odstranilo poslední zábrany. Stopy, jak k němu přišel, hledejte kdesi za Bludnými skalami.“ Jan začal kašlat. Jeho košile byla nasáklá krví. „Dýka patřila jemu. Nevím, odkud ji Tomáš měl, ale znamená to, že pomýšlel na sebevraždu. Chtěl to prokletí zlomit, ale nikdy nenalezl dostatek sil.“ Jan pohlédl do očí Lignuma. „Já sílu mám. Nechci dopadnout jako on. Takhle jsem si však svůj konec nepředstavoval“ Lignum uviděl v noční tmě houf zapálených loučí. První zvědavci se pomalu blíží. Stoupl si, popadl sekyru a přešel k Janovi. „Hrdinný konec není nikdy zbytečný Jane Patrychu. Navždy zůstaneš tím největším drvoštěpem, jakého jsem potkal. Připraven?“

Noční vítr přitáhl černá mračna, jež zakryla výhled kulatému měsíci. Z domku, kde bydlel drvoštěp Tomáš Kalous, vyšel zvuk rychlého máchnutí.

Konec.

Les plus visionnés genres genres / types types / origines origines

Journal (2)

Legenda mého dospívání.

Radikální řez

Fanclub