strougy

Nechci, aby si někdo myslel, že si obhajoba vzala za úkol hájit popraviště. Ne, páni soudci, mám všechny důvody být přesvědčen, že člověk se rodí, aby se bál jenom sám sebe. Ale obhajoba chce soud upozornit, že Robespierre byl přinucen stát se Robespierrem. Pod gilotinu ho poslali titíž lidé, kteří před ním den před tím padali na kolena a snažně ho prosili o smilování, honem odhlasovali Dantonovu smrt, když si Robespierre Dantonovu smrt přál, povzbuzovali ho, aby ho zbavili pochybností, a přičinili se, aby si myslel, že představuje samotnou gilotinu, že stačí, aby pozvedl paži a nechal ji klesnout, a v téže chvíli sjede i ostří gilotiny. Ti, co ho obvinili z krutosti, a tím ho poslali na popraviště, ho předtím sami přiměli, aby byl krutý. Ti, co si vždycky zahrávali s poddajností i krutostí, jsou, slavný soude, věčnými mudrci. Jaktěživo jim nebylo nic svaté. Ani když Robespierrovi líbali ruku, ani když mu zaťali drápy do krku. Vždycky byli připraveni prohlásit ty všemocné za světce, aby je pak mohli ukřižovat. Mlčeli, když měli mluvit, a mluvili, když měli zahanbeně mlčet. Napáchali tak nesmírné zlo. A ze zla si aspoň musíme vzít poučení. Jenže jak se má člověk poučit, když moudrost vyprskne smíchy a mne si ruce, spokojena, že "žila"? Moudří jsou vždycky ochotni spolčit se se silnějším a slabšího zradit. Jsou ochotni smát se na ulici, když kolem projíždí kára na popraviště, poté co klekali před těmi, jímž se teď smějí. Nemají myšlenky, ale zájmy. Nemají ideály, ale cíle. Ve jménu koho teď chcete soudit Robespierra? Snad jménem těchhle moudrých? Bylo by groteskní, páni soudci, kdyby to tak dopadlo. Tak byste jenom znova dokázali, že mudrci dokáží všechno obrátit naruby, provaz gilotiny stejně jako kajícné klanění. Že pořádají procesy a soudí jiné, aby někoho nenapadlo soudit je, a pořád hledí být mezi těmi, co soudí.

Octavian Paler, Život na nástupišti