Colby Sawyer

K animovaným filmům a seriálům jsem měl kladný vztah už od dětství, ale moje fascinace animací neskončila u Disneyovek, ale pokračovala i k dospělejším věcem. Už mé předpubertální já pochopilo, že animované filmy i seriály by neměly být vnímány jako obsah primárně pro děti, ale jako úžasná forma vyprávění skvělých příběhů. Západní produkce mě bavila převelice, začínal jsem u Simpsonů, ale především v posledních letech jsem začal vyzobávat ten nejlepší materiál v podobě Gravity Falls, BoJacka, Invincible či Spider-verse. Kdykoliv jsem měl možnost vybrat mezi animovaným a hraným volil jsem animaci. Tohle platilo o západní produkci, ale japonské anime mě vůbec nebralo, ba naopak jsem ho dost kritizoval, nutno říct, že jsem mu ani pořádně nedal šanci. Všechno to pro mě bylo divně nakreslené, uřvané a leckdy i přesexualizované. Pravdou je, že tohle všechno v anime lze nalézt taktéž, ale bylo chybou celý segment hodit do jednoho pytle a odsoudit ho. K tomuto prozření vedla docela dlouhá cesta…

Můj první kontakt s japonskou tvorbou, když nebudu počítat pár dílů Pokémonů v dětství, přišel až v dospělosti. Ježíšek mi nadělil Nintendo Switch a jako první hru jsem na něm spustil The Legend of Zelda: Breath of the Wild. Nedá se říct, že by se jednalo o echt japonskou hru, naopak se jedná o počin spíše západního střihu. Pár prvků tam bylo, postavy tam nemluvili a spíše vydávaly jen citoslovce. To není sice typicky japonské, ale tehdy mi to připadalo jako dost zvláštní, ale zarylo se to pod kůži nehorázně. Velice japonské však byla vyhrocené emoce a „anime pózy“, které mi připadaly na první dobrou fakt divné, ale postupem času se z toho stalo divné a velice fajnové. Zeldu jsem si zamiloval, dohrál a dodnes ji chválím kudy chodím. Byl to však jen začátek.

Toho roku se na Netflixu začaly objevovat filmy studia Ghibli, úplně mě to netankovalo, ale chtěl jsem si pustit Cestu do fantazie, protože mě zajímal Bezpáteřník, což pro mě tehdy byl ještě jen „ten černý stín s maskou“, chtěl jsem vědět, co za touto velice fotogenickou bytostí je. Nebudu lhát, byl jsem v šoku. Animace, příběh, stylizace, postavy a atmosféra tohoto snímku mě zcela uchvátily a při první příležitosti jsem se vrhnul na Princeznu Mononoke, kde se uchvácení zopakovalo. Mijazakiho tvorba mě zcela dostala a začal jsem nakoukávat další snímky, během kterých se mi i velice zalíbila japonština na poslech. Mnoho lidí nemá tyto východní jazyky rádo, ale mně přijdou líbivější než třeba „přehypovaná“ francouzština. Ghibliovky jsem sice sledoval a zamilovával si, ale furt jsem měl k anime výhrady, i když už ne tak vyhrocené. Popojedem…

Netflix má mnoho chyb, ale stejně tak je i úžasný. Ghibliovky mě bavily, ale při večeři a snídani jsem byl zvyklý sledovat seriály, a tak jsem se dostal k „Netflix Original Anime“. Prvním kouskem nemohlo být nic jiného než fenomenální Castlevanie, skouknul jsem však časem i další. Tím, že to bylo opět západního střihu, dělal to Netflix a primárně se mluvilo anglicky, nebral jsem to jako anime, ale prostě jako fajn animovaný seroše. Na další kontakt s pořádným japonským stylem jsem si musel počkat.

Na jaře se v předplatném PS Plus objevila hra Final Fantasy VII Remake. Přiznám se, že jsem po hře pokukoval už dříve, ale jelikož se jednalo o JRPG, tak nepřipadalo v úvahu, abych si ho kupoval. Takhle jsem si ale řekl, že za vyzkoušení rozhodně stojí. Naštěstí pro mě a naneštěstí pro čtenáře tohoto textu, to opět bylo západnějšího stylu, jak tu už opakuju asi po padesáté. Postavy mají střapaté účesy, divné kostýmky a uprostřed věty přecházejí do fakt divných anime póz. Stejně tak je celá hra zvláštně stylizovaná a dějou se v ní podivné věci. Nepřekvapivě jsem byl zase nadšen a v té době bych už si proti japonské tvorbě nedovolil „otevřít hubu“ už ani v nejmenším. Zlomový okamžik se již definitivně přiblížil.

Rozhodl jsem si pustit první „pravé“ anime. Byla jím legendární klasika – Ghost in the Shell. No a ta mě… nenadchla. Překvapivé, že? Je to super film, ale u tak legendárního statusu jsem asi čekal něco extra, nebo ten film prostě zestárl malinko více, než si někteří lidé připouštějí. Tím zlomovým bodem bylo Your Name. od Makoto Šinkaie. Jednoho večera jsem si v klidu pustil velice dobře hodnocený film, o kterém jsem nevěděl vůbec nic. Večer jsem zakončil v slzách po neuvěřitelně nádherné emocionální jízdě, které mě úplně sejmula. Moc lepších filmů jsem v životě neviděl a lepší romantický film jsem neviděl určitě. Do teď mám nutkání ho do té TOP 10 na čsfd dát, je jen otázkou času, kdy se tam konečně dostane. V následujících týdnech jsem si pustil další Šinkaiovy filmy, všechny byly skvělé, i když žádný Your Name. nepřekonal, ani nemohl. Pochopil jsem, že jsem většinu života pomlouval tvorbu, která má obrovský potenciál mě neustále uchvacovat. Zbývalo tedy poslední, podívat se na nějaký anime seriál.

Na poslední krok jsem si počkal docela dlouho, a to z celkem směšného důvodu. O pár odstavců výš jsem zmiňoval, že seriály sleduju zpravidla u nějakého pokrmu, no a anime jsem si chtěl pouštět v originále. Anglicky mluvené věci se u jídla sledují příjemně, protože člověk nepotřebuje číst titulky, japonsky však neumím vůbec nic, takže titulky potřebuju, a to s koukáním do talíře nejde úplně dohromady. Nakonec jsem se tuto činnost zvládnul naučit (čtení titulků a jezení, ne japonštinu), na rozdíl třeba od pití za chůze, to nedokážu asi nikdy, nechápu, jak to lidi dělaj. Důvodem k tomuto výkonu byla poslední série Attack on Titan, která vlastně není poslední, ale to už je jiný příběh. Attack byl svým způsobem úplně na začátku, protože to byl první japonský počin, který mě fakt zajímal, ale ty ukrutně dlouhé mezery mezi sériemi mě vždycky odrazovaly. Při „poslední“ sérii jsem se konečně odhodlal a světu Hadžima Isajamy jsem totálně propadnul, dokonce jsem začal číst i mangu, aby to bylo kompletní. Tím se celý příběh uzavřel, definitivně jsem začal mít rád anime.

Tahle moje malá zpověď má sloužit především jako malé odčinění těch let, kdy jsem odsuzoval něco, o čem jsem prakticky nic nevěděl. Některé věci jsou stále až moc „ujeté“ a nikdy do nich asi úplně neproniknu. Stejně tak se tam ovšem ukrývají skutečné skvosty, které chytnou za srdce. Každý by měl dát japonskému anime aspoň šanci, protože si to zaslouží. No, já si jdu pustit další díl a pak si asi přečtu mangu…