kakttus

Tuhle jsem si koupila v Penny dvě manga. Byla jsem tam pro ně dokonce dvakrát, protože napoprvé je neměli. Potřebovala jsem je na koláč, a jelikož mě pečení hrozně baví, měla jsem z nich velikou radost a hrdě jsem si je nesla domů, jako bych je byla sama ulovila. Nechala jsem je doma asi dva dny dozrát, pak jsem je oloupala, nakrájela, rozmixovala a hrdě představila svojí rodině ve formě toho nejhnusnějšího koláče, který tento svět kdy spatřil. Vidíte, tohle mě hrozně štve. Dodržela jsem přesně daný postup, dobu pečení i všechny ingredience a stejně mi z toho vyšel oranžovo-bílý blob, který jsem radši ani neochutnala. Když nemáte spolehlivý recept, nedávejte ho sakra na internet. Jako, člověk si pak koupí dvě manga zbytečně, nejsou zase tak úplně levná, a pak vyjdou z trouby ve stejné konzistenci, v jaké by měly vyjít z mého trávicího traktu. Možná namítnete, že nemám dost zkušeností a podělala jsem to, ale to odmítám, protože jsem kulinářský génius, a všichni u nás doma by vám to potvrdili. Můj manžel sní všechno, co mu strčím pod nos. Kecám, nemám manžela, jenom otce, který je nezaměstnaný a celý den smrdí doma. Vadí mi, že se mi plete do mého smrdění doma. Abych si zlepšila náladu, upekla jsem včera chleba. Doopravdy jsem včera upekla chleba, a to ne poprvé, pánové a dámy. Je jedlý a výtečný, jak by řekli houbaři, a není vůbec těžký na přípravu. Zítra je zase škola, písemka z fyziky and all that jazz, ale aspoň budu mít něco dobrého k snídani, i když to jediné, co si na tech chleba asi budu moct namazat je rybízový džem. Kocour otravuje. Ano, máme doma kočku. Jmenuje se Leonard (sestra miluje Leonarda Cohena, namouduši, ta holka by si ho vzala, i když je mu asi 150), nebo Šamánek. Ale já bych mu říkala Crow. Tak se totiž jmenuje kocour Andyho B. ze skupiny Black Veil Brides. Jsou si velmi podobní, ti dva. Smutný život to vedu, já vím, ale alespoň mi to nikdo neříká do očí. Pro jistotu se vyhýbám očnímu kontaktu, aby se to někomu náhodou nepovedlo. Mmch (zkratka pro mimochodem, brzo to bude mainstream), právě jsem objevila ten nejlepší seriál o zombíkách. Sice tam chybí Norman Reedus s kuší, ale zato mi to dalo naději pro můj budoucí a nevyhnutelný (pokud nevěříte na upíry) posmrtný život. iZombie.

Jako obvykle, můj motiv pro další deníkový vstup není nikterak hluboký - nudím se. Jsem doma sama a nemám co dělat. Ale nepředstavuji si, že psaním tohohle deníčku se zabavím, takže asi přestanu. Ale ještě než půjdu, ráda bych se vás na něco zeptala? Přemýšleli jste někdy, jestli je v lidském těle tma? Musí tam být, ale nepřijde vám to zvláštní? Jen si to zkuste představit. There's darkness inside all of us.

https://cs.wikipedia.org/wiki/My_Chemical_Romance

Nemám co říct, vážně. Brzo bude škola a tento hrůzný prospekt mi zabraňuje věnovat se čemukoli jinému kromě vyhledávání temnějších a temnějších koutů, ve kterých bych se mohla schovat. Ani nevím proč do tohodle deníčku vlastně píšu; pochybuji, že si tohle někdo někdy přečte nebo se nad tím, nedejbože, zamyslí. Na druhou stranu je to ale asi dobře - jinak bych byla nucena se stydět za ty bláboly, které tady ze mě padají, a já se strašně nerada stydím - hrozně se při tom vždycky červenám. Poslední hodinu jsem se dívala na YouTube na Onision a mám potřebu se k tomu veřejně (haha) vyjádřit. Takžeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeee... máte rádi Justina Biebra? Nebo One Direction? Je to zvláštní, jak moc debat inspirují, a jejich hudba není ani trochu dobrá. Ale co já vím, každý má právo na vlastní názor a jestli má někdo chuť poslouchat je 24/7, co mě to zajímá, že jo? Ale o to mi nejde. Jde mi o to, (hele, už se k tomu dostávám) že lidi (čtěte: náctileté dívky) mají tendenci uvádět jako důvody pro své okouzlení jmenovanými příslušníky rodu Homo snad Sapiens jejich vzhled nebo osobnost. Nevím teda, jestli je Biebrova osobnost zrovna důvod pro to, aby ho někdo měl rád (já osobně bych mu za jeho osobnost vyprášila kožich) ale.... Zpěváky nebo skupiny byste měli mít rádi pro jejich hudbu, ne za to že pomáhají stařenkám přes ulici. Neznáte je, oni neznají vás, natožpak vaši babičku, které by mohli pomoct přes tu silnici. Takže........o čem jsem to mluvila????

Takže jsem si četla nějaký komentáře k Avengers: Age of Ultron, a zase jsem se při tom strašně naštvala. Já vím, že skoro všechny marvelovské filmy nejsou nic než mlátička bez jakékoli hloubky nacpaná až po žábry digitálními triky a nesmrtelnými postavami. A když už náhodou někdo zemře, opět obživne, nejlépe ještě v tom stejném filmu. A přesně to podle mě brání tomu, aby tyto filmy získaly nějakou hloubku. Bez ohledu na to, co se stane, můžete si být jistí, že to nejhorší, co si kterýkoliv hrdina odnese, bude pár škrábanců a modřin. Další věc, která mě začíná neskutečně otravovat, je Tony Stark. Vážně, co na tom troubovi všichni vidíte? Vždyť je to úplnej blbec, no tak. Posunuje egoismus na úplně nový level. Captain America? (Ne, nebudu mu říkat Kapitán Amerika, to zní ještě hloupěji.) Myslím, že plošší charakter ještě nikdo nenapsal. (Neviděla jsem Avengers 2, doufám, že se to změní.) Black Widow by byla lepší bez nuceně "cool" pózy. A mimochodem, viděli jste, jak byla vyfocená na plakáty ke Captain America 2? Nevím, co se tím snaží tvůrci naznačit, ale nic dobrého to asi nebude. Nechci do toho plést feminismus, to rozhodně ne, ale jestli jste se snažili Black Widow představit jako plnoprávnou členku týmu a ne jako někoho, kdo se tam vyskytuje kvůli nedostatku "žen ve vůdčích rolích", možná byste ji tak měli začít představovat. A nemám ji ráda. Nevím proč. Prostě nemám. Z Thora vám toho v hlavě moc neuvízne, to samé platí pro Hulka, a chudák Hawkeye jako by tam ani nebyl. A tady se dostáváme k jádru problému. Hawkeye je podle mého názoru zdaleka nejzajímavější postava (možná ještě Black Widow, ale tu nemám ráda, takže smůla :D), a nikdo mu nevěnuje skoro žádný prostor. Doufám, že se to změní. 

Shrnutí: MORE HAWKEYE, MORE HAWKEYE!!!! GO TO HELL TONY STARK AND TAKE YOUR EGO WITH YOU!!!!!

Tak, už se cítím líp.

Země se těšila, až si bude moct zase na chvíli odpočinout a v klidu si popovídat s Plutem. Oba měli v poslední době dost problémy a je pravda, že jejich přátelství není co dřív, od té doby co Plutu oficiálně sebrali status planety. Země měla podezření, že v jejich odcizení měla prsty hlavně žárlivost, ale po několika letech se zdálo, že Pluto konečně začíná přicházet k rozumu.

Země byla ráda, že s jedním ze svých nejstarších přátel konečně může normálně mluvit. Hrozně chtěla si někomu postěžovat. Ty lidé ji prostě doháněli k šílenství! Chytila je před bůhví kolika miliardami let a pořád se jich nemohla zbavit. Ze začátku to ještě šlo, protože jich nebylo moc a jejich činnost Zemi nikterak nepřekážela. Ale lidem se na ní začalo líbit až moc, množili se a množili a bác! začali se k Zemi chovat, jako kdyby jim patřila. Jako ti otravní malí parazité kterými byli se rozlezli po celém jejím povrchu, kopali jámy a stavěli a stavěli a stavěli, káceli stromy a celkově si její povrch upravovali, jak se jim zlíbilo. Nic z toho, co Země kdy udělala, aby se jich zbavila, nikdy nepomohlo na dlouho. Jejich počty se vždy obnovily v rekordním čase a vypadalo to, že jsou téměř imunní vůči zemětřesením i potopám. 

A jako by to nestačilo, ostatní planety se jí začaly vyhýbat, aby od ní lidi náhodou nechytily a tak Země zůstala úplně sama. Jediný Pluto s ní ještě občas mluvil, protože byl od ní dost daleko aby se před těmi lidskými blechami cítil v bezpečí.

some folks like to get away....

what It says above :D

:D

Mám sestru. Každý den vstává přesně v šest hodin a cvičí na lyru. I když má náš zámek tlusté kamenné zdi, její hraní mě pokaždé vzbudí ze spaní. Nepomáhají ani špunty do uší. Proto jsem se jednoho rána rozhodla, že ta lyra musí z domu. Když sestra snídala, místo toho abych jako obvykle dospávala spánkový deficit, vplížila jsem se do její pokoje a popadla jsem tu zatracenou lyru a utekla. Seděla jsem s ní u sebe a přemýšlela, co s ní udělat. I když rodiče by jí koupili novou bez ptaní, určitě by neocenili, že jsem tu starou zničila jen tak. Navíc, určitě jí nekoupí novou, když si budou myslet, že ta stará je jen někde zašantročená a že ji později najdeme. Tak jsem vylezla na půdu a schovala jsem ji do hromady sena, což ode mě bylo strašlivě chytré, jelikož sestra má sennou rýmu, takže tam určitě hledat nepůjde. Pak jsem se rozhodla, že se půjdu projít s koněm. Já totiž na koních nejezdím. Jak by se vám líbilo, kdyby na vás naložili sedmdesát kilo živé váhy a nutili vás běhat po kopcích sem a tam a přitom vás práskali bičem? Můj kůň se jmenuje Bruno, je šedivý a má černou hřívu i ocas. Je moc hezký. Když jsem se vrátila, obědvala jsem sama, protože rodiče byli stále na nějakém jednání. Když o tom tak přemýšlím, mám pocit, že jsem je neviděla už asi týden. Nevím, kde byla moje sestra, možná někde hledala lyru. Odpoledne jsem si četla v knihovně fantasy romány. Večer jsem strávila vyhýbáním se sestře, protože hledala lyru a já neumím moc lhát, tak jsem jí nechtěla dát příležitost zeptat se mě, jestli jsem ji náhodou někde neviděla. V mé nepřítomnosti naše služebná Doris uklidila můj pokoj tak, že když jsem se do něj vrátila, měla jsem dojem, že jsem si spletla dveře. Veškeré moje osobité uspořádání nábytku, knih, záclon a ponožek bylo pryč, a dokonce tam vrátila i všechny pokojové květiny, které jsem vyházela. Můj kaktus zalila tak, že shnil. Nesnáším ji. Zítra (nebo až je uvidím) řeknu rodičům, aby ji okamžitě vyrazili. Taky musím pomstít svůj kaktus, ale to až zítra. Teď už musím spá-á-á-á-á-t.

Tak je tu zase konec týdne (vlastně teprve čtvrtek, ale koho to zajímá?) a o půl deváté večer bude ten správný čas sednout si a zapřemýšlet nad vším dobrým a obdivuhodným, co se za celý týden událo. Tak například....ehm...... Tak budeme raději přemítat nad vším nepříjemným, nudným a ohyzdným, co nám přelezlo přes cestu za tento sedmidenní úsek našich životů. Vypršela mi platnost antivirového systému, pes mi rozžvýkal domácí úkol na ZSV, sestra si koupila růžový kabriolet a myslí si, že je Elvis Presley a naučila jsem se žonglovat. Zoubková víla si spletla adresu a nechala mi pod polštářem stovku, tak jsem jí musela volat, aby se pro ni vrátila. Ne, kecám, jistěže jsem si ji nechala. Koupila jsem si za ni cigára, protože přece jen, jsou to peníze od Zoubkový víly, tak si za ně nemůžu koupit něco, co kazí zuby. Zamysleli jste se vůbec někdy nad tím, jak je to divný, že Zoubková víla nechává pod polštářem prachy? Jako by nevěděla, co si za to malý děti koupěj. Sladkosi. Trochu kontraproduktivní, holka. Nakreslila jsem portrét vlastní sestry a použila jsem na něj oranžovou, zelenou, šedou a světle modrou. Ještě není hotovej, ale je to celá ona. Pojmenuju ho "Elvis Presley žije" a až umřu a stanu se slavnou, někdo to koupí za pár miliard dolarů, pověsí si to na zeď a bude se na to každej den koukat. Doufám, že si při tom na mě vzpomene. 

best song ever!

Je smutnou pravdou, že jen málo lidí na světě ví, jak těsné je spojení mezi vynálezem prvního deníku a největším objevem v dějinách lidstva - ohněm. Je poněkud záhadou, kdy a jak na pevné zemi stanul první blázen, ale je docela dobře možné, že ve skrytu duše byli blázní všichni, každý příslušník první generace živočichů, která se klátivou chůzí vynořila z vln tehdy ještě neznečištěných oceánů. Vždyť o jejich duševní nestabilitě svědčilo již ono epické rozhodnutí, které v několika vteřinách změnilo celé dějiny lidstva - myšlenka, že by se jim na zemi možná vedlo lépe než v objetí nekonečných vln modrého, neznečištěného oceánu. V té chvíli se nově suchozemci rozdělili na dva tábory, jejichž členové byli velice v nepoměru. Do první skupiny patřili všichni, kdo shledávali zemi skvělým místem k životu a oceán už jen k tomu, aby do něj házeli odpadky, které jejich "civilizovaný život" začal okamžitě produkovat. Druhý tábor se sestával zcela pouze z jednoho člověka - prvního blázna. Tento člověk okamžitě nahlédl nekonečnou stupiditu svého rozhodnutí a nemožnost vrátit se zpět do mořského domova ho z větší části připravila o rozum. Měl však natolik vyvinutý smysl pro hrdost, který byl bohužel v té době nejčastější příčinou úmrtí, rozhodl se, že musí očistit své jméno před budoucími generacemi, které se bezpochyby narodí na horké, nehostinné zemi. A jelikož nutná potřeba je obvykle matkou vynálezů, náš první blázen okamžitě vymyslel něco, čemu začal říkat deník. Rozhodl se, že bude zapisovat své denní skutky ve snaze dokázat těm, co přijdou po něm, jak hluboce lituje onoho epického rozhodnutí. Nevěda, že ho sledují špehové druhého tábora, kteří byli se zemí naprosto spokojeni, začal si do deníku vypisovat své trápení. Když ale šel jednou večer opět na pláž, aby se pokochal západem slunce, jeho nepřátelé se jeho deníku zmocnili, přečetli si ho a s hrůzou a vztekem si přečetli, jak moc blázen lituje toho,že opustil mořské hlubiny. Jeho rouhačské myšlenky je natolik pobouřily, že se rozhodli deník zničit. Ale jelikož civilizace byla v té době na primitivní úrovni, nebyly schopni přijít na žádný způsob, který by tyto myšlenky trvale vymazal z povrchu zemského a uchránil další, nevinné oči před jeho příšerným obsahem. No a proto vymysleli oheň. Spálil bláznův deník, blázna samotného zavřeli do bambusové klece a slovu blázen okamžitě přiřkli onen hanlivý význam, který si od té doby s oním slovem spojujeme. Tento výklad oné specifické části naší historie dosud nebyl vědecky přijat, přestože je podložen řadou nevývratných důkazů. Vědecké konference na toto téma se vždy zvrhly v malé nukleární války, a proto se této verzi nikdy nedostalo jiného statusu než "neoficiální" či "nepřípustná" a "bláznivá", a nikdy se neprobojovala houštinou zkostnatělých, nepravdivých poznatků do učebnic dějepisu. 

Nudim se. Občas přemýšlím, kdo vlastně vymýšlel slova. Kdybych to snad někdy mohla zjistit, tak na toho, kdo vymyslel slovo NUDA, bych si pěkně došlápla. Zaslouží si místo hned vedle Marie Terezie, ta měla taky super nápady. NUDA. Čtyři písmena. Co s tim? Kdyby to mělo víc, tak bych se alespoň mohla chvíli zabavit kreslením to do sešitu, ale takhle? Čtyři pitomý písmena! Co třeba DUGHWILFGUHAVA? To by si stejně nikdo nezapamatoval, takže by slovo NUDA nikdo nepoužíval. Nebyl by svět mnohem lepší, kdyby se lidi nemohli nudit? Pro mě rozhodně, protože se nudím často. A pořád jsem se ještě nenaučila, jak se nudit, což můžete vidět z toho, jaký bláboly sem píšu. Docela by mě zajímalo, proč tady to místo na deníček vlastně je? Jakoby byl sakra takovej problém psát si to někam do sešitu???????

Lenost, to je metla lidstva. Alespoň by byla, kdyby nebyli všichni moc líný na to trochu s ní vyprášit lidstvu kožich. Dobrovolníci?

Z psychologického hlediska je nejspíš úplně jedno, co sem napíšu. Nadpisem Ehm? jsem si ponechala poměrně hodně volného prostoru, asi tak vesmír a půl, takže ze sebe můžu vyzvracet co chci, a stejně to bude sedět. Zajisté největší pozornost upoutá nějaký radikální názor, nejlépe negativní. Nepozorujete to na sobě, když čtete cizí komentáře u filmů? Když někdo napíše samou chválu, nikoho to zrovna neupoutá. Navzdory tomu, že člověk nechodí rád na filmy, které se mu nelíbí, rád pak píše zničující kritiku na čsfd. Samozřejmě, někdo si nebere servítky vůbec, někdo se snaží vždycky hledat do pozitivní, ale věčně psát "nádhera, nic lepšího jsem nikdy neviděl" to jednoho omrzí. Ono je tak snadný něco kritizovat, když jsi to nikdy nezkusil. Z toho vyplývá, že já můžu kritizovat věčné kritiky, protože už jsem v životě leccos zkritizovala. Ale na druhou stranu, film jsem nikdy nenatáčela. Možná se mi o tom jednou nebo dvakrát zdálo, ale to se asi nepočítá. Stejně si na to nepamatuju. Pokud je na co. Teď jsem se trochu ztratila. O čem že jsem to chtěla mluvit? Možná se to nemusí zdát, ale mám fakt blbou náladu, protože... no to je jedno, do toho vám nic není, že jo? Stejně si to nejspíš nikdo nepřečte, ale se svým soukromím musí člověk nakládat opatrně. Tohle je vlastně deníček, takže by sem člověk měl psát, co se mu za den přihodilo. Tak dobře, když to musí bejt. Ráno jsem se trochu opalovala na pláži, pak jsem se projížděla na koni a učila jsem se střílet z revolveru. Na to, že jsem ještě nedávno nevěděla, jakej je rozdíl mezi pistolí a revolverem je to docela slušný, co? Učila jsem se střílet z revolveru, když jsem se projížděla na tom koni, takže mi táta bude muset pořídit novýho. Mrzí mě to, ale na černýho se stejně jméno Jurášek nehodilo. Neznáte nějaký dobrý jméno pro koně? Třeba Xenofilius? Četli jste Harryho Pottera? Já jo, ale už je to dlouho a už jsou na mě ty knížky moc dětský. Momentálně čtu první díl Gormenghastu od Mervyna Peaka, a je to fakt skvělý. Seriál mám myslim v oblíbenejch. Sehnala jsem ho ale jen v orginále bez titulků, takže jsem něčemu moc nerozuměla. Ale je to fakt, fakt, fakt.....xxxx. Sorry, potřebný slovo ještě nebylo vymyšleno. Ten chlápek to asi nemohl mít úplně v hlavě v pořádku, ale to z toho dělá tak úžasnou knihu. Podle toho, co jsem tady ale sesmolila já, by se mi taky pár sezení se školním psychologem (zatím ho ještě nemáme, ale blíží se to) hodilo. Jestli mě ale bude nutit kreslit stromy, tak jí nakreslim takovej, že to v životě neviděla.   

:D

Právě jsem přečetla svoje komentáře a zjistila jsem, že se nenávidím. 

Teď jsem se zase trochu zamýšlela nad hodnocením. Proč mají lidi vůbec potřebu komukoliv sdělovat své dojmy a názory? Proč máme pocit, že to vůbec někoho zajímá? Možná nám to prostě dělá dobře, k něčemu se vyjádřit, i když víme, že ten náš komentář si třeba nikdo nikdy nepřečte. Je to docela divný, fakt že jo. Jako chápu, když je někdo slavnej, každýho zajímá každá pitomost, kterou kdy vypustil z huby, prostě proto, že je slavnej. Ale co my? Proč vůbec píšu tenhle zasranej deníček? To je asi projev té stejné posedlosti, jakou jsem tady právě odsoudila. Sakra. Celej můj profil tady na čsfd je jejím projevem. Jasně. Už sklapnu.

Přemýšlela jsem (to dělám často) o filmech (taky často) a zamýšlela jsem se nad tím, jak lidé filmy hodnotí. Říkáme líbí se, nelíbí se, a proč. Některé věci každý člověk vnímá odlišně, a tak si říkám, jestli není důležitější než samotný film, samotná zápletka samotná postava nebo to, jak ji někdo ztvární, to, jak to na nás zapůsobí. Na každého působí něco jinak, takže je asi docela těžké hodnotit cizí názory a hodnocení podle našich vlastních měřítek.