kakttus

Země se těšila, až si bude moct zase na chvíli odpočinout a v klidu si popovídat s Plutem. Oba měli v poslední době dost problémy a je pravda, že jejich přátelství není co dřív, od té doby co Plutu oficiálně sebrali status planety. Země měla podezření, že v jejich odcizení měla prsty hlavně žárlivost, ale po několika letech se zdálo, že Pluto konečně začíná přicházet k rozumu.

Země byla ráda, že s jedním ze svých nejstarších přátel konečně může normálně mluvit. Hrozně chtěla si někomu postěžovat. Ty lidé ji prostě doháněli k šílenství! Chytila je před bůhví kolika miliardami let a pořád se jich nemohla zbavit. Ze začátku to ještě šlo, protože jich nebylo moc a jejich činnost Zemi nikterak nepřekážela. Ale lidem se na ní začalo líbit až moc, množili se a množili a bác! začali se k Zemi chovat, jako kdyby jim patřila. Jako ti otravní malí parazité kterými byli se rozlezli po celém jejím povrchu, kopali jámy a stavěli a stavěli a stavěli, káceli stromy a celkově si její povrch upravovali, jak se jim zlíbilo. Nic z toho, co Země kdy udělala, aby se jich zbavila, nikdy nepomohlo na dlouho. Jejich počty se vždy obnovily v rekordním čase a vypadalo to, že jsou téměř imunní vůči zemětřesením i potopám. 

A jako by to nestačilo, ostatní planety se jí začaly vyhýbat, aby od ní lidi náhodou nechytily a tak Země zůstala úplně sama. Jediný Pluto s ní ještě občas mluvil, protože byl od ní dost daleko aby se před těmi lidskými blechami cítil v bezpečí.