rerabinka

Hlášky z debaty po promítání @CLOVEKVTISNI Rusové vyměnili svobodu za klobásu #matepravovedet

Hlášky z debaty po promítání @CLOVEKVTISNI Aktivistům v Rusku došlo, že demonstrace nic nezměnily a emigrují #matepravovedet

Hlášky z debaty po promítání @CLOVEKVTISNI Rusové se mají nejlépe za celou svojí historii #matepravovedet

Včera jsem se mj. dozvěděla o obč.hnutí #Strategie31 za svobodu shromažďování v Ruské federaci (31.článek Ústavy) http://cs.wikipedia.org/wiki/Strategie-31

Pro mě nejpřínosnější film letošního FebioFestu. Skoro jako "hraný Jeden svět", žádná komerce, ale lidskoprávní tématika o represích, demostracích a vůbec různém snažení a touze po svobodě v Bělorusku, s tim že to mělo akční náboj, který v dokumentech neni a v tom Bělorusku ještě zapojený zamilovaný pár, takže i romantika byla:) Co mě překvapilo ale úplně nejvíc, že po Bělorusku byla debata s režisérem, disidentem a hercem, to jsme dřív z Febia nebyli zvyklí a posunulo to zase o stupínek výš!

Film není o Gaze jako takové, ale o lidech z Gazy, kteří žijí na západním břehu a nemohou zpět. Pro někoho již obehrané téma, ale někdo třeba neví, že zemi rozděluje 600km dlouhá zeď (delší než Berlínská) postavená Izraelci, která je 8m vysoká, která jednak rozděluje rodiny, zabírá půdu a vodní zdroje.

Při debatě po promítání překvapilo, že sama režisérka netušila, jakým způsobem se vlastně hlavní hrdina dostal zpět (neměla povolení natáčet po celém území a byl tam vyslán sám kameraman). Vypadá to, že se dostal zpět nikoli kvůli stipendiu, ale medical report. Na univerzitu se mu nepodařilo se dostat, ale plní si další sen natáčením svého prvního filmu.

Neotřelý umělec aktivista s mottem: "Nikdy se nevzdávejte, tweetujte!". Od roku 2009 má zablokovaný blog a tak si našel jiný způsob, jak veřejně sdílet názory a videa, fotky s pomocí Twitteru, který je normálně spolu s FB a youtube v Číně zakázaný. Aj Wej-wej, ale umí firewall obejít a pak už nemá internet nijak omezován. Fotky a videa používá jako důkazní materiály (např. svého napadení při domovní prohlídce). Smutné bylo, že po propuštění z vazby, ve které strávil 81 dní je Ai Wej-wej jak proměněný a rok na podmínce nechce a nesmí poskytovat ani rozhovory. Je mnohem víc uzavřený a ne tak ostrý jako předtím. Cenzura začíná autocenzurou, toho co sami pustíme ven a jak to naše okolí přijímá. Toto prospívá režimu více, než kdyby Aj Wej-weje zneškodnili. Snad se časem vrátí, do starých kolejí a bude tím rebelem, který dává sílu ke vzdoru i ostatním ukázat režimu prostředník.. ale kdo ví, čím si prošel a čím mu je vyhrožováno:(

Protesty jsou na denním pořádku od jara 2011. Demonstrace jsou potlačovány slzným plynem, který má na svědomí desítky obětí. Používané zbraně jsou z USA (Pensylvánie).Běžné zbraně jsou v rukou vlády a obyč. člověk se k nim nedostane (rozdíl oproti Sýrii), nejčastěji je používaný Molotovův koktejl (zápalná zbraň).

Ústavu sepsal král, lidé chtějí konec monarchie a demokraticky zvolenou vládu, parlament a svobodu projevu. Premier je bratranec krále a u moci je 40 let. Ideálem by pro ně byly United Arab monarchies:( V zemi hraje velkou roli sektářství, je zde sice 75% šíitská většina, ale je utlačována kvůli své víře a propouštěni z práce. Doktoři byli vězněni i za to, že ošetřovali demonstranty. Lidé protestují také formou hladovky. Existuje zde Bahrajn watch, což je seznam osob (cca 22O), které mají zakázaný vstup do Bahrajnu kvůli kritice apod.

Revoluce  Arabského jara se vzájemně ovlivňují a doufají v podobný průběh a vítězství jako v Egyptě. Pro demonstranty je o to snadnější bojovat, když vidí podobné úsilí u sousedů. Podobná mobilita je v zemi už od 50.let, ale stále neztrácí naději a sílu, což obdivuji.

Jediné zklamání z Jednoho světa 2013. Čekala jsem kritiku farmaceutického konzumerismu, místo toho se nám dostalo chaotického, emotivního a neuceleného vykreslení zneužití antidepresiv v Americe. Kritika byla částečně zaměřena na obvodní lékaře, kteří předepisují prášky na symptomy nemocí a neřeší se jejich příčina u psychiatra. Množství prášků má navíc vedlejší účinky. Dále jsou ukázáni lidé, kteří se dali k dispozici pro výzkum, tzv. klinické testy, jsou zneužíváni ve své tíživé ekonomické situaci a vydělali si tímto způsobem např. na gambling, alkohol atp. Vadily mi dlouhé záběry a natahování emotivně vypjatých scén (výpověď matky, jejíž syn se brutálně zavraždil pod vlivem prášků). Placené zdravotnictví je evidentně více závislé na marketingu a farmako-propagandě než to naše. Dokumentu by určitě neuškodilo více strukturovanosti.

Řecko před Olympiádou mělo šanci modernizovat. Nepokoje a demonstrace tu probíhají od prosince 2008. Po diktatuře v letech 1967-1974 se rozhodli jít cestou k ekonomické prosperitě, ale byl špatně a silně posílen veřejný sektor (na místo státu). Státní podniky jsou ek. silné a nepracují efektivně. Státní zaměstnanci jsou prakticky nepropustitelní. Řecké univerzity jsou zpolitizovaná doupata a jejich studenti se nechtějí stát např. podnikateli, ale právě státními zaměstnanci, aby měli jistou práci, ne příliš náročnou a nebo nejlépe stát se samotnými politiky. Řecko je teoreticky demokratická republika, ale chová se jako socialistická, podle hodnot které vyznává. Nikdy neměli imigrační politiku , i přes velké množství imigrantů , kteří zde hledají azyl a překračují hranici. V dokumentu bylo naznačeno, že bankrot a následné ozdravení by mohlo být nejlepším řešením, ale opravdu to chceme dotovat z peněz EU?!

Další z vlny Facebookové revoluce, která se inspirovala úspěchem v Turecku. Svoboda slova byla paradoxně nejvíc porušována až po svržení Mubaraka, kdy převzala moc armáda. Probíhají zde vojenské soudy, kdy nevíte za co vás zatkli a nemáte šanci se ani odvolat. Vězněným např. leptali tělo kyselinou. Propuštěným odmítali vydat občanku, aby je mohli prakticky kdykoli znovu zavřít. Bohužel půlka Egypta je negramotná a také proto snadno manipulovatelná.

Před volbami v roce 2009 bylo dovoleno lidem v Iránu demonstrovat a při této „zelené vlně“ doufali v možnost změny režimu s odchodem Ahmadínežáda. Sen o změně, těm kteří volili Musavího, se rozplynul. 15.6.2009 se 15 mil. lidí postavilo proti režimu, což byla největší demonstrace za posledních 30 let. Následoval koloběh násilí, který pokračuje doposud. Cílem těchto represí od státu je samozřejmě vyvolání strachu v lidech. Vůdce vytvořil novou třídu basidžů, kteří jsou jím podporováni a donášejí na ostatní studenty, kteří jsou na základě jejich udávání vyhazováni. Za kritiku systému můžete být okamžitě zatčeni a nikdo vás už nenajde.

Studenti se snažili zachovat tradici protestů na univerzitách a vůdčí protestující studenti byli následně odsouzeni k 8-10 rokům vězení, kde jsou nelidskými metodami mučeni, znásilňováni.. Film je pro otrlejší jedince, kteří unesou dost drsné a názorné svědectví z Iránu. V dokumentu byla zmíněna i paralela se současností v Sýrii, kde prý vláda používá Íránskou metodu teroru.

Po katastrofě ve fukušimské elektrárně žije stále desítky tisíc lidí v provizorních ubytovnách a i konzervativním Japoncům již dochází trpělivost. Nepokoje tu nastaly po dlouhých 40 letech. Na první demonstraci měsíc po nehodě (10.4.2011) se shromáždilo na 15 tis. aktivistů. Po úspěchu dubnové demonstrace se rozhodli jí opakovat každý měsíc.

Japonci po válce jádro nechtěli, ale díky desetileté mediální masáži, která pokračuje prakticky dodnes, jsou manipulováni ke změně názoru. Podle průzkumu chce až 70% Japonců zrušit všechny jaderné elektrárny.

Protesty jsou o tom, že by se měl změnit jejich životní styl: zpomalit, nepoužívat energii bezmyšlenkovitě jako doposud. Do této doby byly demonstrace jen politicky zaměřené (v 70.letech) , kdežto tyto jsou založeny na osobních vztazích, přátelství, sounáležitosti a ne ideologii.

Dokument mi přišel celkově slabší a téma nevyužité, jelikož největší část zabíraly záběry z demonstrací (resp. hudebních happeningů) a režisérky se spokojily s cílem ukázat, jak se umí Japonci také „bouřit“.

Dokument ukazuje, jaké problémy skýtalo uvedení filmu Banány! (JS 2010) na filmovém festivalu v LA. Jen málokdo by čekal stažení dokumentu z programu festivalu těsně před zahájením, křivé obvinění a výhružky režisérovi (FF) v „nejdemokratičtější“ zemi světa, kde svoboda projevu by měla být zaručena již od roku 1766. Švédskému dokumentaristovi hrozila žaloba od právníků největšího distributora potravin Dole Food Company (70 tis. zaměstnanců) a následné požadování odškodnění. Pokračování dokumentu tedy sleduje soudní proces po podaných žalobách na režiséra.Na internetu se spustila vlna podpory režiséra, nejprve přes blogy, na kerých se doporučovalo nekupování produktů Dole (nejen banánů) a tím se téma začalo přesouvat z kulturních do čtenějších resp. významnějších rubrik ekonomických. Proces končí částečným happyendem, výhrou FF ve sporu a Dole musel zaplatit 200tis. dolarů pokutu.

Uvidíte i srovnání s dalším případem zkorumpovaných médií v USA, kdy Chiquita podplatila noviny, aby stáhly článek očerňující jejich praktiky vykořisťující dělníky, znečišťující životní prostředí. Tito novináři byli následně vyhozeni.

Od shlédnutí filmu již nekupuji obě zmiňované značky banánů, co jiného pro to každý jednotlivec může udělat? Někomu se holt lépe žije se špatným svědomím než se špatnou reputací, smutné že?!

O Indii se všeobecně ví, že tam panoval/panuje kastovní systém, ale do jakých důsledků se to až promítá musíte vidět na vlastní oči, jinak neuvěříte..  Nejnižšími se tak opovrhuje, že jsou nazýváni Nedotknutelní. Společnost si zde myslí, že je špatné nebo dokonce nemožné si vybírat životního partnera z lásky napříč kastami. Svobodné těhotné často zabije jejich vlastní rodina a proto se musí vdát. Většina problémů vzniká z jakési víry v nedotknutelnost a z přesvědčení, že ne všichni jsou si rovni. Chybou rodičů se v Indii dívky vdávají příliš brzy (jako děti) a pak jim rodiny jejich manželů ubližují. Např. vidíme případ, kdy tchán znásilňoval manželku svého syna (jeho žena mu k tomu dokonce dala svolení) a pokud uteče z nového "domova", tak jí ještě hrozí, že ji zabije její vlastní rodina, která je v podstatě ráda, že se jí zbavila. Obětí se v dokumentu ujímá aktivistka, energická ženská Sambal Pat, která má dostatek síly a odvahy čelit všem stranám a postavit se na stranu slabších, které přijímá do svého Růžového gangu, ale i ta má samozřejmě limity, když žije převážně z darů atd..

Od 13.7.2001 docházelo na základě rozhodnutí o pořádání olympijských her v Pekingu k bourání domů bez souhlasu majitelů. V dokumentu můžeme slyšet výpovědi právniček, které bojovaly za práva postižených majitelů domů. Obě skončili na vozíku po brutálních výsleších a mučení ve vazbě (lámání kostí, řezání tupými střepy, znásilnění aj). Po jejich neustálém kladení odporu jim byly samozřejmě odebrány právnické licence. Výslechy i demolice domů byly nahrávány a tyto záznamy s důkazy měly být k dispozici na dvou DVD při soudním přelíčení, ale ve skutečnosti byla obě DVD prázdná. Obžalovaný policista totiž tvrdil, že jej Ni Jü napadla (zatímco on ji znásilnil), nikoho natož soudce však netrápilo se důkazním materiálem podrobněji zabývat.

Lidé se zde nemohou se svými stížnostmi obracet na policii ani na zkorumpované lokální úřady, a tak se snaží dovolávat spravedlnosti až v samotném Pekingu sepsanými peticemi, ale tím si ve skutečnosti nepomáhají a je na nich pácháno další bezpráví namísto právní ochrany.

Celkem pesimistický závěr vzešel i z diskuse po promítání, kdy byl podle demografických prognóz nastíněn vývoj Číny, podle kterého by se jejich ekonomický rozvoj měl pozastavit do 3-5 let, a do 10 let by měli mít závažné problémy vzhledem nadpolovičnímu počtu ekonomicky neaktivního obyvatelstva.

Během posledních 15 let války v Kongu bylo zabito zhruba 5 milionů lidí. A FLDR veřejně přiznává, že je pro ně jednodušší správa během války než v míru, kdy si mohou dělat co chtějí. Finance plynou z těžby minerálů Kasoterit a Kivu v dolech, samozřejmě jak je v Africe bohužel zvykem za pomoci dětské práce za naprosto nelidských podmínek. Během nepokojů bylo znásilněno na 300 tis.žen ukrutným způsobem (např. po popravě manžela na jeho vlastních ostatcích!) Režisér Frank Poulsen se snaží dopátrat pravdy o původu minerálů u Nokie (výběr podle vlastního mobilu), kde se dozvídá, že o problému s původem krví vykoupených minerálů již vědí od roku 2001, ale že zatím nemají mechanismus, kterým by mohli zveřejnit dodavatelský řetězec. Nokia (a další společnosti samozřejmě) tak nechce učinit z důvodu citlivosti informací o dodavatelích vzhledem ke konkurenci na trhu. Jak bizardní, že?! A podílíme se my všichni! Kdyby byl tlak spotřebitelů po informacích ohledně dodavatelského řetězce větší, tak bychom se mohli dopátrat odkud nezbytné minerály pro naše mobily pochází. Frank Poulsen během natáčení řešil i další morální dilema – jednak natáčení práce dětí v dolech a také výběr osob, které natáčí a jaké to pro dotyčné může mít následky (např. chlapec Chance, který pracoval v dole a stal se pod ochranou součástí filmového projektu, po jeho skončení se vrátil k matce a v současné době je zpátky v dole).

Franka Poulsena rozhodně zařaďte mezi své oblíbené režiséry jako já, je nesmírně vstřícný i k debatám, jak jsme mohli zažít během Jednoho světa:)

2dny po zemětřesení v dubnu 2009 Berlusconi prezentuje plán nového města. Ve městě je vyhlášen stav nebezpečí, lidé jsou evakuováni a starosta včetně zastupitelstva jsou vyloučeni z rozhodování o městě. Lidé jsou ubytováni ve stanových městech a mnozí z nich mají pocit, že se z nich stali vězni (např. platí zákaz Civilní obrany pití kafe a coly, které by mohli občany rozrušovat). Správa tábora je militarizována a je zakázáno shromažďování. Využívá se zákona z roku 1992 o možnostech Civilní obrany (CO) během nebezpečí, do kterého Berlusconi doplňuje k stavu nebezpečí i velkou událost, kdy CO může jednat bez ohledu na ostatní zákony. V dalším nařízení Berlusconi srovnal veřejný a soukromý majetek.

Výstavba nových bytů za 130tis.euro je příliš pomalá a místo toho aby se opravily předně byty s nákladem 1tis.euro se vydávají miliony na pronájem hotelů.

V Itálii vydělává organizovaný zločin zhruba 150mld.euro ročně a peníze z něj plynou do národní ekonomiky a mění tak charakteristiky trhu i demokracie samotné. Zákony vytváří vstupní podmínky pro přežití mafie. Další Berlusconiho ochranou proti napadení v jeho funkci se stala Legitimní překážka.

V novém městě L´Aquille se vůbec neřešila prevence proti zemětřesení, ale místo toho se Berlusconi připravuje na Summit G8. Před dalším zemětřesením neproběhlo žádné varování ani zabezpečení.

Berlusconi byl několikrát obviněn a dokonce i odsouzen za spolčení s organizovaným zločinem, za praní špinavých peněz a my se z tohoto dokumentu můžeme dozvědět, jakými právními kličkami (amnestie, promlčení, vydávání nových zákonů) se mu podařilo uniknout před vězením. Jsem velmi ráda, že byl zdokumentován skutečný stav demokracie v Itálii místy žertovně groteskní, ale zároveň bez servítek a ve vší drsnosti vůči Berlusconimu, formou přístupnou nejširšímu publiku.

V dokumentu jsou nastíněny možnosti úplného přechodu na obnovitelné energetické zdroje. Např.  kdyby mrakodrapy v LA měly místo skla solární panely, které by jim zajistily energetickou soběstačnost. V Dánsku se snahy o vytvoření energeticky nezávislé společnosti nastartovaly po ropné krizi v 70.letech. Na přechod z konvenčních na obnovitelné zdroje máme podle  odhadu 30let. Můžeme, ale zároveň shlédnout neúspěšný pokus o tento přechod  v Kalifornii, kde zůstaly zastaralé a nefunkční větrné elektrárny (z neschopnosti x neochoty přejít na moderní turbíny).

Otázkou je, zda je vůbec možné bojovat s tak mocnými protivníky jako jsou ropné koncerny?!

U obnovitelných zdrojů je důležité zabezpečit vytváření použitelných zásob (třeba pro ohřev vody). V dopravě je hlavní alternativou  a řešením energetické krize elektromobil. Jako úsporné řešení pro výstavbu budov se ukazuje synergie el.energie s plynem.

Jako další příklad nám bylo ukázáno využití solárních panelů k veřejnému využití na Mali, sice v malém měřítku ale proměňuje život vesnice, tak proč by to nešlo ve velkém ve zmiňované LA?! Přechod na obnovitelné zdroje je nezávislý na regionu a je jedno odkud se rozšíří i přes čínské a indické hranice. Stále jsou lobbované snahy o odklad přechodu a využití CO2 a uskladnění energ. Přitom problémy s en.soběstačností nelze zjednodušovat pouze na klimatické problémy se skleníkovými plyny. Osvobození automobilového průmyslu od závislosti na ropě je tak blízko při zapojení nejmodernějších technologií, tak proč neustále odkládat tuto nastupující revoluci? Nebo jsou snad ekonomické zájmy hlavních politicko-průmyslových aktérů přednější před konsolidací životního prostředí na planetě?!

Dokument popisuje vývoj hlavního hrdiny ve vztahu k otci, jakožto duchovního tibetského mistra dzongčhenu (prvního, který začal vyučovat i pro západ) a především k buddhismu jako takovému, který je zpočátku Ješemu cizí a neakceptuje ho. Rodina byla nucena se přestěhovat do Itálie, ale zachovává tibetské zvyky. V roce 1959 začaly čínské represálie proti Tibetu a otec měl hodně špatných snů a proto odcestoval, později se dozvídá, že nikdo z jeho rodiny nepřežil. Jeden tibetský lama napsal otci, že jeho syn je  reinkarnací jeho strýce, převtělenec, ale on na sebe nechce brát takovou odpovědnost. Obvykle je takové dítě posláno studovat do kláštera v Indii, jeho otec ho ale nechtěl ovlivňovat. Ze syna se však neklube mistr beze strachu a potřeb, ale vybírá si život obyčejného Itala s prací pro IBM. Jeho otec onemocněl rakovinou a začal praktikovat odříkávání manter a jógu snů, po měsíci nemoc z jeho krve ustoupila. U Ješeho započala změna asi při zpívání manter na cestách pro odbourání stresu a dařilo se mu pracovat efektivněji. Postupně začínal přijímat otcovo učení a přestal ho brát jako svého otce. Měl ve snech hodně výjevů z Tibetu a to ho definitivně přimělo se odstěhovat a stát se také učitelem. Po příjezdu rozpoznává místa, o kterých se mu zdálo. Konečně spatřuje, že neudělal chybu. Přichází na to, že nejdůležitější je, nepřikládat věcem takový význam, pak se člověk ani tolik nestresuje a nemá přehnaná očekávání.

Mně dokument po většinu času přišel jako prvoplánový a synovi jsem skutečné „převtělení“, reinkarnaci neuvěřila.

4000 z celkových 6000 švédských škol se před dvaceti lety zapojilo do záchrany deštného pralesa v Latinské Americe, ziskem 10tis.švédských korun z prodeje dětských výrobků. Jedno z dětí, nyní třicetiletý muž se vydává na cestu do zakoupeného pralesa. Jeho třída poslala peníze v roce 1991. Na Kostarice však nemohli najít žádné záznamy o jejich daru, nenašli se dokonce žádné záznamy o penězích ze Švédska. Ukazuje se, že koupený prales již neexistuje, jelikož byl posledních 20 let z politických rozhodnutí kácen. A tak se náš poutník vydává do posledního panenského pralesa v Hondurasu. Žije tu 3000 domorodců v souladu s přírodou, i zde jsou stromy nelegálně káceny dřevorubeckými společnostmi, které to při své drzosti už ani nezakrývají a jednou za tři měsíce odváží na raftech obrovské množství dřeva. Následky si odneseme všichni, po vykácení dochází k erozi půdy, úbytku fauny a flóry, ke klimatickým změnám, migraci obyvatel, úbytku vody aj. Jako poslední info a světlo na konci tunelu v tomto klišé přeplněném dokumentu se odhaluje, že peníze na záchranu pralesa obdržel před dvaceti lety biolog Daniel na boj s nadnárodní korporací, která chtěla koupit pozemky a vybudovat na nich pomerančovou plantáž. On tak pomocí poslaných prostředků ze Švédska vytipované pozemky kupoval přímo od majitelů, aby je nemohli prodat pomerančářům.

Budrus je malá vesnice s 1500 obyvateli, která je jedním z míst, kde se nachází separační zeď na Palestinském území. Izrael to odůvodňuje jako nutnost pro bezpečnost civilistů, kteří byli napadáni v letech 2000-2002. Zeď zde měla procházet kousek od školy a skrz hřbitov. Obyvatelé na místě výstavby dělají mírové protesty, ale nic naplat hrozí, že pozemky budou zabírány a olivovníky jako hlavní zdroj obživy ničen. Co se však zprvu zdálo nemožné se stává skutečností a pomocí kombinace systematického nenásilného odporu s ženským prvkem, kdy se dívky a ženy obětavě vrhají pod buldozery, aby zabránily zkáze olivovníků se z větší části podaří zabránit původnímu izraelskému cíli. Nejednalo se tedy o „dovolenkový odpor“, ale o neustálou připravenost k demostraci kdykoli a kdekoli, kde se na jejich půdě objevil buldozer s ozbrojenou ostrahou, která ovšem do dětí a žen v první linii nesměla střílet. Tato vesnice se tak stala vzorovým příkladem pro další ohrožené palestinské osady.

Lidé na Kubě jsou rozdělení do několika sociálních tříd, které jsou od sebe jasně rozpoznatelné a oddělené (žijící v různých částech Havany). Průměrný plat na Kubě je 300-450 pesos. Studenti nemají často ani na jídlo a ošacení, které si vzájemně půjčují  a těžko se divit jejich výrokům, že v téhle zemi nemá cenu pracovat ani pro tuto zemi cokoli dělat. Mladí lidé na Kubě nejsou s revolucí v 50.letech už nijak spjati a necítí k ní žádný sentiment, spíše naopak  - vidí, jak je systém nefunkční a nesouhlasí s ním. Proto je na Kubě takové množství sebevražd mladých lidí. Lidé uvažují jen v měřítku své individuality a nemožnosti jednotlivce cokoli změnit a ne bohužel v měřítku celospolečenském. Občané zde nemohou organizovat žádné veřejné demonstrace (ani kdyby byly na oslavu revoluce), jinak vám hrozí obvinění a uvěznění. Embargo a blokáda ze strany USA slouží jako výmluva kubánské vlády pro všechny obtíže, se kterými se občané setkávají. Program současné vlády nemá pokračování a vytváří se prostor pro nástup nové generace, ale stále zde převládá názor, že změna musí přijít shora skončením Castrovy dynastie.

Diskuse po promítání Člověka v tísni 14.4.2011

Hostem byl Rolando Jimenez Pozada, který strávil ve vězení na Kubě 7 let. Nepřítelem režimu se stal tím, že vytvořil právnickou skupinu, která se zaměřila na porušování Ústavy ze strany státu. Po obvinění by po 6 měsících měl následovat soud, ale v případu Rolanda se tak stalo až po 4 letech. Kubánskému režimu pomáhá i geografická poloha a fakt, že jsou jako ostrov izolovaní. Vláda vlastní média a velmi dobře se jí daří blokovat přenos nežádoucích informací. Internet má  k dispozici zhruba 10% obyvatel, předně státní podniky, ministerstva a pro turisty je k dispozici na hotelech.