Una111

.

Německý příspěvek k zabíjení dětí před narozením. Zabíjení dětí po narození - to na sebe nenechá dlouho čekat, viz Belgie.

https://www.postoj.sk/18250/ked-pro-lifer-odchadza-z-kina-bledy

José Sánchez del Río se narodil 28. března 1913 v městě Sahuayo v mexickém státě Michoacán jako třetí ze čtyř dětí Macaria Sáncheze a Maríi del Río. Josého otec byl poměrně zámožným chovatelem dobytka, který měl na venkově svůj ranč, nazývaný El Moral. Zatímco matka pocházela ze staré mexické rodiny, předkové z otcovy strany se před nedávnem do Mexika přistěhovali ze Španělska. Chlapci bylo 3. dubna při křtu dáno jméno José; jeho přátelé ho však později nazývali José Luis a pod tímto dvojím jménem byl znám i ve vojsku cristeros. Dne 12. října 1917, tedy neobvykle brzy, již ve věku čtyř a půl let, byl biřmován; svátost biřmování mu udělil tehuantepecký biskup Ignacio Plasencia. Ve věku devíti let, v roce 1922, byl pak poprvé u svatého přijímání. Školu navštěvoval nejprve v rodném Sahuayu, později po nějaký čas také ve větší Guadalajaře, hlavním městě sousedního státu Jalisco.

Josého dětství bylo dětstvím obyčejného mexického chlapce z rodiny žijící na malém městě. Čas, který mu zbýval po návratu ze školy a po vykonání domácích prací, trávil běžnými dětskými hrami; jakožto syn „ranchera" měl velice rád koně a vůbec venkovský život, což ostatně nebylo u dětí ze Sahuaya nijak neobvyklé. José se však narodil v časech, kdy právě vypukla mexická revoluce, a proto ho již od nejútlejšího dětství doprovázela smrt. I malé děti v Michoacánu, stejně jako v jiných mexických státech, při svých hrách nacházely mrtvoly revolucionářů z rozličných navzájem znepřátelených band, které táhly krajem, ale i těla zabitých nevinných vesničanů.

Když za vlády prezidenta Callese dosáhlo pronásledování katolického náboženství svého vrcholu, a když proto v roce 1926 vypuklo povstání cristeros, připojili se k němu oba Josého starší bratři, Macario a Miguel. Stát se bojovníkem za Krista Krále bylo také přáním Josého, který byl sice nucen doznat, že je mu pouze třináct let a nadto neumí střílet, ale nabízel se, že se bude v povstaleckém vojsku aspoň starat o koně, čistit zbraně nebo připravovat pro vojáky obvyklé pokrmy z fazolí. O dovolení ke vstupu do vojska musel ovšem nejdříve požádat rodiče, kterým říkal: „Nikdy nebylo tak lehké zasloužit si nebe jako teď a nechci ztratit tu příležitost." Matka mu nakonec svolení dala, ale s tou podmínkou, aby nejdříve napsal místnímu michoacánskému veliteli cristeros dopis s dotazem, zda je ochoten ho přijmout. Jak matka zřejmě předpokládala, velitelova odpověď byla negativní.

José však ve své snaze neustal a o vstup ke cristeros usiloval i nadále. Stejně jako na ostatní obyvatele jeho města i na něj hluboce zapůsobila smrt vůdce katolíků ve státě Jalisco, Anacleta Gonzáleze Florese (beatifikovaného později společně s Josém), který byl zavražděn v Guadalajaře 1. dubna 1927. Při pouti k jeho hrobu, kterou vykonal spolu se svými rodiči, ho José prosil o milost mučednické smrti.

Nakonec se Josému podařilo dosáhnout svého cíle. V létě roku 1927 byl tehdejším michoacánským vrchním velitelem cristeros generálem Prudenciem Mendozou vskutku přijat do jeho vojska, i když nikoli jako aktivní voják, nýbrž jako vlajkonoš a trubač; přidělen byl do oddílu, kterému velel generál Luis Guízar Morfín. V prvních sedmi měsících vojenské služby Josému ani nebylo povoleno používat zbraní, místo toho pomáhal ostatním vojákům a vykonával různé práce, jak to ostatně sliboval už v době, kdy se ucházel o přijetí do vojska. Mezi vojáky si brzy získal velkou oblibu; jeho veselá povaha jim často pomáhala překonat těžké chvíle. S vojáky José sdílel jejich každodenní život až do pozdního večera, kdy se cristeros pravidelně společně modlili růženec. Spolubojovníci Josému přezdívali Tarsicius podle mladého starokřesťanského mučedníka, jenž za cenu vlastního života uchránil Nejsvětější svátost oltářní před znesvěcením a jenž je dnes uctíván jako patron ministrantů.

V pondělí 6. února 1928 v ranních hodinách byl oddíl generála Guízara Morfína poblíž Cotiji ve státě Michoacán překvapen mnohem silnějším oddílem federálního vojska, v jehož čele byl Callesův stoupenec generál Anacleto Guerrero. Když pod velitelem cristeros zastřelili koně a již se zdálo, že bude nepřáteli zajat, José seskočil se svého koně a nabídl mu ho se slovy: „Generále, tady je můj kůň, zachraňte se, ať mě třeba zastřelí. Já nebudu chybět, ale vy ano." Generálovi s částí oddílu se vskutku podařilo uniknout, ale José byl federálním vojskem zajat a spolu s dalšími zajatci odveden do blízké Cotiji. Guerrerovi, který ho vyslýchal, řekl: „Zajali mě, protože mi došly náboje, ale nevzdal jsem se!" Vládní vojáci obvykle zajaté cristeros stříleli anebo věšeli na stromy či telegrafní sloupy. Generál Guerrero však nedal Josého zastřelit jako ostatní cristeros, ale nařídil, aby ho zavřeli do vězení v Cotije a poté převezli do rodného města; usoudil totiž zřejmě, že ať již se podaří Josého zlomit, anebo ať bude nakonec popraven, zapůsobí to na obyvatele Sahuaya, kteří byli z největší části příznivci hnutí cristeros.
Ještě v Cotije napsal José ve vězení tento dopis matce:

Cotija, Michoacán, pondělí 6. února 1928.
Moje drahá maminko,
v dnešní bitvě jsem byl zajat. Myslím si, maminko, že brzy půjdu na smrt, ale to nevadí. Odevzdej se do vůle Boží; umírám velice spokojen, protože až do konce setrvám na straně Boží.
Netrap se nad mou smrtí, protože mně to působí bolest; spíše řekni oběma mým bratřím, ať následují příkladu svého nejmenšího bratra, a Ty plň Boží vůli. Buď statečná a spolu s požehnáním mého otce i Ty mi dej své požehnání.
Pozdravuj ode mě naposledy všechny a přijmi nakonec láskyplné pozdravy od Tvého syna, který Tě tolik miluje a přál by si Tě, dříve než zemře, vidět.
José Sánchez del Río.

Hned příští den byli José ještě s jedním zajatcem vskutku převezeni z Cotiji do Sahuaya, kde byli uvězněni ve farním kostele, který však nyní, v době pronásledování Církve, jako kostel nesloužil. Místní federální poslanec Rafael Picazo Sánchez ho používal mimo jiné jako jakýsi kurník, neboť v něm choval několik svých kohoutů, cvičených pro kohoutí zápasy. Do rukou tohoto poslance, jenž byl dříve sousedem a přítelem rodiny Sánchezů del Río a dokonce i Josého „kmotrem" při prvním svatém přijímání, byl nyní svěřen další osud uvězněného chlapce.

Lázaro, mladík, který byl uvězněn spolu s Josém, se bál smrti. José ho utěšoval a připomínal mu, že jejich pozemské trápení co nevidět pomine. Z kostela se během těch dní, kdy v něm byl José uvězněn, často ozýval jeho zpěv. Obzvlášť často José zpíval známou píseň „Al cielo, al cielo, al cielo quiero ir" („Do nebe, do nebe, do nebe chci jít"), do španělštiny přeloženou francouzskou mariánskou píseň, jež byla mimochodem nejoblíbenější písní dalšího velkého mučedníka dvacátého století, totiž sv. Maxmiliána Mari Kolbeho.

Celá rodina Josého vyvinula nesmírné úsilí, aby nejmladší syn byl zachován při životě. Otec zašel za generálem Guerrerem a pokoušel se ho uplatit, generál však požadoval 5000 pesos, což tehdy představovalo celé jmění. Josého otec tak vysokou částku neměl; nabídl proto místo ní jako výkupné celý svůj dům i s nábytkem a veškerým dalším majetkem, ale ani to nedostačovalo. O tom, co Josému hrozí, vědělo veškeré obyvatelstvo Sahuaya, avšak také jeho přímluvy byly bezúspěšné. Rozhodující slovo měl poslanec Picazo, kterého neobměkčily ani prosby, ani peníze, ani vzpomínky na staré přátelství. Jeho zloba jen vzrostla, když José hned v první noc svého uvěznění zaškrtil tři jeho kohouty, rozhorlen při pohledu na takovéto znesvěcení chrámu. Poslanec, který se chtěl za každou cenu zalíbit vládě a netroufal si pomoci rodině, jejíž tři synové bojovali v řadách povstalců, byl ochoten darovat Josému život jen tehdy, kdyby José odpadl od Církve a zapřel víru v Krista. José se však již připravoval na smrt; když se dozvěděl o snahách své rodiny o jeho záchranu, prosil rodiče, aby za něj neplatili ani jedno centavo. Představa vlastní popravy ho neodstrašovala, říkal jen: „Copak to vadí? Smrt je pěkná."

Posledním dnem Josého života byl 10. únor 1928. Krátce před smrtí ještě napsal svůj poslední dopis, tentokrát adresovaný jedné ze svých tet (v dopise je připomenuta i druhá teta Magdalena). Tento dopis zní následovně:
Sahuayo, 10. února 1928.

Paní Maríi Sánchezové de Olmedo.
Drahá teto,
jsem odsouzen k smrti. V půl deváté večer přijde chvíle, kterou jsem si tolik přál. Děkuji Ti za všechny laskavosti, které jsi mně udělala, Ty i Magdalena. Necítím se schopen toho, abych napsal své maminečce; buď tak laskava a mé mamince i Maríi S. napiš Ty.
Řekni Magdaleně, že se mi podařilo dosáhnout toho, že mně dovolili, abych se s ní naposledy viděl; doufám, že se nebude zdráhat před mou mučednickou smrtí přijít [tj. přinést mu svaté přijímání].
Pozdravuj ode mě všechny a přijmi jako vždycky i teď nakonec láskyplné pozdravy od Tvého synovce, který Tě moc miluje... Kristus vítězí, Kristus kraluje, Kristus nade vše a s ním Panna Maria Guadalupská!
Podepsán: José Sánchez del Río, který zemřel při obraně víry.

10. února v šest hodin večer Josého vyvedli z kostela a přivedli do kasáren. Tam mu o osmé hodině teta Magdalena přinesla svaté přijímání jako viatikum. V jedenáct hodin pak popravčí četa i s Josém vyrazila na místní hřbitov, kde měla být provedena poprava. Mezi svědky Josého mučednictví byli i dva chlapci, jeden sedmiletý a druhý devítiletý, z nichž se později stali zakladatelé řeholních institutů. První z nich, tehdy devítiletý Enrique Amezcua Medina, zakladatel kněžského bratrstva Dělníků království Kristova, dnes přítomného v mnoha státech světa, vzpomíná na to, jak ještě stihl Josému vyjádřit svoji lítost, že nemůže podstoupit mučednickou smrt spolu s ním; José mu na to odpověděl: „Ty uděláš věci, které já už nebudu moci udělat." Toto setkání a tato předpověď rozhodly o budoucím kněžském povolání P. Amezcuy.

Druhý přímý svědek, P. Marcial Maciel, zakladatel Legionářů Kristových, tehdy sedmiletý rodák z Cotiji, ve své knize Mi Vida es Cristo („Mým životem je Kristus") takto vzpomíná na Josého cestu na hřbitov: „Tehdy mu odřízli kůži z chodidel a přikázali mu jít městem směrem ke hřbitovu. Plakal a naříkal bolestí, ale neustoupil. Chvílemi se zastavovali a říkali: »Jestliže budeš volat: Ať zhyne Kristus Král, darujeme ti život.« Ale on odpovídal: »Viva Cristo Rey!«"

Na hřbitov dorazili půl hodiny před půlnocí. Po příchodu na místo se José jen zeptal, který z hrobů bude jeho, a postavil se na jeho okraj, aby tak hrobníkům usnadnil práci s přenášením mrtvého těla. Příbuzným a známým byl vstup na hřbitov zakázán, takže mohli popravu sledovat jen zpoza hřbitovní mříže. Snad proto, že nechtěl, aby se hluk způsobený střelbou rozléhal po nočním městečku, nařídil velitel popravčí čety svým podřízeným, aby Josého ubodali dýkami. Na daný povel se tedy na Josého vrhli a bodali ho do prsou, do zad i do krku, zatímco José po každém bodnutí volal: „Viva Cristo Rey! Viva Santa María de Guadalupe!" Velitel se nakonec Josého ještě zeptal, co by měl vyřídit jeho rodičům, na což José odpověděl: „Že se uvidíme v nebi! Viva Cristo Rey! Viva Santa María de Guadalupe!" Když dozněly tyto poslední Josého výkřiky, velitel mu dal ze svého revolveru poslední ránu z milosti a Josého tělo se zhroutilo k zemi.

Mučedníkovo tělo bylo hned poté bez rakve pohřbeno do připraveného hrobu a teprve po letech byly jeho ostatky exhumovány a uloženy v podzemních katakombách místního votivního kostela Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, odkud byly později přeneseny do farního kostela sv. Jakuba Většího, ve kterém byl před popravou vězněn. Spolu se skupinou dalších mexických mučedníků byl José Sánchez del Río beatifikován 20. listopadu 2005. I poslanci Picazovi se dostalo odměny, neboť svět nikdy nešetří uznáním pro lidi jeho druhu – ulice v Sahuayu, v níž stál rodný dům blahoslaveného Josého, nese jméno poslance Picaza jakožto váženého místního politika.

Te Deum 4/2007 (P. Zahradník)

Není příliš známou skutečností, že sedm let před zjevením Panny Marie ve Fatimě převzalo v Portugalsku moc svobodné zednářství.
Nová „pokroková vláda" oznámila, že katolické náboženství je opium lidstva, a proto je třeba ho během dvou generací zničit. Začalo pronásledování církve a represe duchovenstva. Portugalský primas a nepohodlní biskupové i kněží byli přinuceni k emigraci. Lisabon byl roku 1915 prohlášen hlavním městem ateismu... (Král i následník trůnu byli zavražděni a královská rodina utekla do Anglie. Byla vyhlášena první portugalská republika.) Když se Panna Maria začala ve Fatimě zjevovat, vládní teroristé dělali všechno, aby Hyacintu, Františka a Lucii přinutili zapřít pravdu o zjeveních.

.
Aby mohli uvěřit v obsah fatimského poselství všichni lidé, přislíbila Maria na 13. října 1917 očividný zázrak. Přesně popsala jeho místo i čas a řekla, že tento zázrak je zvláštním znamením, které Bůh dá proto, aby každý mohl fatimskému poselství uvěřit. Ateistické úřady vynaložily ohromné úsilí, aby svou propagandou zabránily lidem dostavit se 13. října na místo zjevení. Dokonce byly vyslány oddíly vojáků s rozkazem zamezit tam davům přístup. Avšak nával lidí a jejich odhodlanost byly tak velké, že se veškeré snahy úřadů zcela minuly účinkem. 13. října 1917 se v místě zjevení shromáždil impozantní dav – přes 70 tisíc lidí. (Některé odhady říkají až 100 tis.) Mnozí museli překonat stovky kilometrů, převážně pěšky, ale také na oslech, na vozech nebo autem. Mezi shromážděnými nebyli pouze prostí lidé, ale také velmi skepticky naladění vědci, novináři a lidé nevěřící. Vojáci Národní gardy se bez úspěchu pokoušeli zadržet zástupy, aby nedošly do údolí Cova. Nedokázali však masu lidí ovládnout...

Trojice dětí, jež měly zjevení, stála blízko velkého stromu. Nebe bylo pokryto temnými mraky a hustě pršelo. Všichni byli promočeni na kůži, stáli v blátě a vodě. Náhle déšť ustal a vyšlo slunce, které se začalo točit jako ohnivé kolo, blížilo se k zemi a vrhalo na ni paprsky barevného světla. Zdálo se, že dojde ke kosmické katastrofě, že se Slunce se Zemí srazí. Lidé začali z úleku křičet. Někteří se hlasitě zpovídali ze svých hříchů v domnění, že je „konec světa". Mnozí stáli, ale mnozí klečeli, plakali a přitom se modlili. Tento neobvyklý jev trval 10 minut. V této krátké době se země zcela vysušila a promočené šaty na lidech uschly a vypadaly, jako by právě vyšly z čistírny. Při tomto očividném zázraku došlo k tisícům obrácení. Nejvzdělanější a nejinteligentnější lidé zůstali stát němí jako malé děti.

Zázrak se sluncem byl událostí, která se v dějinách lidstva nikdy předtím nestala. Bůh poprvé od chvíle Kristova zmrtvýchvstání učinil očividný zázrak v předem oznámeném čase a na předem určeném místě, aby potvrdil pravdivost zjevení. Přední zednářské síly vládnoucí tehdy v Portugalsku se soustřeďovaly v tajné organizaci „Carbonaria", jejímž zakladatelem byl ing. Antonio de Silva, a řídil ji Alfonso Costa a M. Lima. Památného 13. října 1917 spatřil de Silva zázrak se sluncem. Díky tomu se stal jedním z prvních zednářů, kteří se sklonili před zázrakem vzbuzujícím bázeň. Hned potom začal mluvit o smíření s církví, což se nelíbilo ostatním zednářům. Uráželi ho, stal se terčem pomluv a nakonec se ocitl v nebezpečí života. Poněvadž se mnoho ateistů obrátilo bezprostředně po zázraku, pokoušela se ateistická vláda očistit od těch elementů, které mohly zázraku „podlehnout". Sdělovací prostředky se snažily zesměšnit celou událost i desetitisíce jejích svědků. Zednářské lóže vymyslely ďábelský plán, jak zesměšnit katolíky a jejich víru. Organizovaly rouhačské slavnosti, na místě zjevení zněly projevy popírající existenci Boha a přitom současně bránily církvi organizovat jakákoli náboženská shromáždění a procesí. Vládní zednářské propagační misie neúnavně pracovaly na území celého Portugalska. Vydávaly buletiny a pamflety, v nichž zesměšňovaly a urážely zjevení, kněze a zejména jezuity, považované za hlavní viníky.

Avšak svatokrádežná kořist a všechny pamflety a urážky přinesly opačný výsledek než ten, který byl zamýšlen – přispěly k tomu, že Portugalci Fatimu přijali a posílila se jejich katolická víra. Zázrak se sluncem a fatimské poselství způsobily, že osud ateistické revoluce v Portugalsku byl už zpečetěn. Stále více rostl vzdor společnosti a ve vládnoucích kruzích se šířilo hluboké neporozumění. Během krátké doby revolucionáři připustili, aby se prezidentského úřadu ujal Sidonio Pais, konzervativec z jejich středu. Jenomže Pais byl v náboženských záležitostech stále liberálnější. Proto byl necelý rok poté, co převzal úřad, smrtelně postřelen. Zemřel na operačním stole s křížem na prsou. Po jeho smrti nadešlo období označované jako „doba absolutního teroru". V celém Portugalsku denně vybuchovaly bomby. Zastrašováním se zednáři pokoušeli za každou cenu udržet vládu.
Ale do Fatimy přicházely stále početnější zástupy poutníků, přestože tomu vláda tvrdě bránila a posílala na hranice oddíly republikánské gardy a armády. Lidé se však navzdory brutálnímu násilí zastrašit nedali. Protože davy poutníků ustavičně rostly, vládní agenti vyhodili roku 1922 do vzduchu kapli postavenou na místě zjevení. Další bomby explodovaly po celém Portugalsku, zvlášť v Lisabonu a v Porto.

Hluboká víra lidí však byla ještě silnější. Nepodařilo se ji zničit. V roce 1927 se zednářští revolucionáři ve vražedném boji s katolickou vírou sami vyčerpali a předali vládu do rukou Oliviera Salazara, věřícího profesora univerzity v Coimbra. Co se stalo s hlavními vůdci zednářsko- ateistické revoluce? Lima zemřel pln zklamání. Naproti tomu Costa emigroval do Paříže, kde se k údivu všech distancoval od ateismu, oddal se spiritismu a skončil život trápený obsesí nadpřirozenosti. Mocná protináboženská zednářská vláda, panující v Portugalsku s veškerým svým bohatstvím, silou a možností využívat teror, prohrála. A je paradoxem, že prohrála s trojicí malých dětí, analfabetů z venkova, kterým se zjevila Panna Maria.
Autorem textu je redakce časopisu "Milujte se"

Fatima – některá další svědectví 

Jestliže je, jak miliony zodpovědných katolíků věří, v třetím tajemství více než jen vidění „biskupa v bílém" odhalené 26. června 2000 bez jakéhokoliv vysvětlení ze strany Naší Paní Fatimské k tomu, jak jej interpretovat, co je potom obsaženo v chybějící části tajemství? Jako dodatek k již zveřejněným svědectvím [například na tomto blogu v sekci Fatimské tajemství] (včetně svědectví P. Fuentese, P. Alonsa, sestry Lucie, kardinála Ratzingera atd..) pomáhají tuto otázku zodpovědět i následující svědectví.

Msgr. Eugenio Pacelli (budoucí papež Pius XII.) (30. léta 20. století)
Státní sekretář za Pia XI., Msgr. Eugenio kardinál Pacelli, před svým vyzdvižením do úřadu papeže v roce 1939, učinil následující podivuhodné proroctví o nadcházejících otřesech v Církvi:
Dejme tomu, drahý příteli, že komunismus [jeden z „omylů Ruska" zmíněný ve fatimském poselství] byl pouze nejviditelnějším z nástrojů podvratné činnosti, který měl být použit proti Církvi a tradici Božího zjevení ... Jsem znepokojen poselstvími blahoslavené Panny Marie Lucii z Fatimy. Tato zarputilost Panny Marie, pokud jde o nebezpečí, která hrozí Církvi, je Božím varováním před sebevraždou změny Víry, v její liturgii, její teologii a její duši. Všude kolem sebe slyším novátory, kteří chtějí odbourat posvátnou liturgii, zničit univerzální plamen Církve, zavrhnout její ozdoby a přimět ji cítit výčitky za svoji historickou minulost.
Přijde den, kdy civilizovaný svět popře svého Boha, kdy Církev bude váhat, jako váhal Petr. Bude pokoušena věřit, že člověk se stal Bohem. V našich kostelích budou křesťané marně hledat červené světlo, kde je očekává Bůh. Jako Marie Magdalena plačící u prázdného hrobu, i oni se budou ptát: „Kam Jej odnesli?"

Otec Joseph Schweigl (září 1952)
V roce 1952 papež Pius XII. svěřil otci Josephu Schweiglovi tajné poslání, aby vyslechl sestru Lucii ohledně třetího tajemství. Ten následně uvedl:
Nemohu odhalit cokoliv o tom, co jsem se dozvěděl ve Fatimě, a co se týká třetího tajemství, ale mohu říct, že má dvě části: jedna se týká papeže; druhá logicky (ačkoliv nesmím nic říct) musí být pokračováním slov: V Portugalsku bude dogma Víry vždy zachováno.

Kardinál Oddi (březen 1990)
17. března 1990 kardinál Oddi, který byl osobním přítelem papeže Jana XXIII. a který s ním hovořil ohledně tajemství, vydal následující svědectví italskému novináři Luciu Brunellimu v novinách Il Sabato:
Nemá [třetí tajemství] co dělat s Gorbačovem. Blahoslavená Panna Maria nás varovala před apostazí v Církvi.

Kardinál Ciappi
V osobní komunikaci s profesorem Baumgartnerem v Salcburku kardinál Mario Luigi Ciappi, který byl osobním papežským teologem papežů Jana XXIII., Pavla VI., Jana Pavla I. a Jana Pavla II:, vyjevil:
Ve třetím tajemství je mezi jinými věcmi předpovězeno, že velká apostaze v Církvi započne od vrcholu.

Otec Malachi Martin (léto 1998)
Ve čtyřhodinovém rozhovoru v radiovém programu Arta Bella otec Malachi Martin uvedl, že v únoru 1960, když byl sekretářem kardinála Bey (který byl jedním z blízkých rádců papeže Jana XXIII., bylo otci Malachimu dáno k přečtení třetí fatimské tajemství. Protože byl vázán přísahou neodhalit tajemství, komentoval různé verze, jež mu volající v tomto programu citovali. Uvedl, že slova Naší Paní byla suchá a konkrétní. V odpovědi na citaci, že papež bude pod nadvládou Satana, odpověděl: „Ano, zní to, jako by četli text třetího tajemství." Uvedl, že odhalení třetího tajemství by vyvolalo silné reakce. Řekl, že kdyby bylo tajemství zveřejněno, zpovědnice a kostely by byly naplněny farníky na kolenou. Také řekl, že je v tajemství zmíněno něco velmi závažného pro Spojené státy. Uvedl, že ústřední prvek tajemství je strašný a že se týká apostaze.

Otec José Valinho (2000 a 2003)
Nakonec zde je synovec sestry Lucie, otec José dos Santos Valinho. Vylíčil svůj názor na obsah třetího tajemství v knize Renza a Roberta Allegriových s názvem Reportage su Fatima [Milan 2000], která byla díky Bohu publikována velmi krátce před odhalením vidění, které mělo údajně být třetím tajemstvím, a před zveřejněním brožury s názvem Fatimské poselství sepsané kardinálem Ratzingerem a arcibiskupem Bertonem. Otec Valinho uvedl:
Jsem přesvědčen, že (třetí) část tajemství se týká Církve uvnitř, možná věroučných problémů, krize jednoty, revolty. Poslední věta, kterou moje teta napsala, a která předchází části, která je stále neznámá, říká: V Portugalsku bude dogma Víry vždy zachováno. Lidé někde v Církvi tudíž mohou kolísat ohledně dogmatu. Je to však jen spekulace.
14. února 2003 otec Valinho také hovořil o třetím tajemství v programu ENIGMA. Ten byl celonárodně vysílán v hlavním vysílacím čase na stanici RAI, italské národní televizní síti. Při této příležitosti otec Valinho prohlásil:
Jsem přesvědčen, že existuje spojitost mezi tím, co je ohlášeno v první části tajemství, jež se týká válek a utrpení, která budou všude, a druhé části, jež se týká pronásledování a určitého zhroucení víry. Protože tam, kde byla umístěna výpustka (tři tečky, „"), to znamená „Zde je třetí část, která není odkryta" a pak závěr „V Portugalsku bude dogma Víry vždy zachováno atd." To mi naznačuje, že existuje vztah mezi vírou a třetí částí tajemství. Tudíž je to něco, co se vztahuje k Církvi. Je to nějaký druh všeobecné krize, která postihuje celou Církev a lidstvo.

Převzato:

http://rexcz.blogspot.cz/2016/10/fatima-nektera-dalsi-svedectvi-2003.html

Fatima 13. října 1917. 70 tis. lidí sleduje ohromeně sluneční zázrak

Sub olea pacis et palma virtutis conspicua orbi regia Bohemiae Corona – Melodrama de Sancto Wenceslao

Pod olivovníkem míru a palmou ctnosti Koruna česká nádherně září celému světu – melodram o sv.Václavovi, rozsáhlá skladba, napsaná českým barokním skladatelem Janem Dismasem Zelenkou v roce 1723

Rozsáhlý opus zkomponoval Zelenka k příležitosti korunovace císaře Karla VI. českým králem. Skladba byla objednána v roce 1722 pražskými jezuity (bývalými Zelenkovými učiteli), kteří byli pověření přípravou slavnostního programu události, uskutečněné v jejich sídle, pražském Klementinu. Skladatel posléze dílo nacvičil a dirigoval. Byla to jeho jediná návštěva Česka pod odchodu do Drážďan a pravděpodobně též jeho jediný obrovský pódiový úspěch, kterého se za svého života v Sasku nedočkal. Skladba byla provedena za přítomnosti královského páru 12. září 1723. Byla pojata grandiózně - kromě osmi vokalistů a orchestru na provedení hry participovalo 142 osob, včetně tanečníků a herců.

Skladba je monumentálním alegorickým dílem, kombinujícím prvky melodramu, oratoria, činohry a soudobé opery, oslavující památku největšího českého světce a patrona země, knížete Václava, jednoho ze zakladatelů českého státu.

Libreto napsal Matouš Zill, člen řádu Tovaryšstva Ježíšova v Praze. Dramatické zpracování začíná bojem mezi princem Václavem a knížetem kouřimským, ve kterém Václav zvítězí aniž by použil meče. Mnoho postav ve hře má alegorický charakter a není koncipována jako příběh.

Skládá se ze tří základních částí, jimž předchází orchestrální předehra Sinfonia, napsaná pro tři skupiny hudebníků: dvě trubky s tympány, dva hoboje s fagotem a smyčcový orchestr, doplněný continuem. Dílo disponuje jak principy soudobých koncertantních skladeb, tak nezbytné polyfonie, avšak v mnoha částech nacházíme celou řadu inovativních prvků, kterými jsou např. užití cella jako sólového nástroje (v části 28 - "Huc coeli Principes"), sólový part flétny (v části 33 - "En duplo sole Czechia") či závěrečná část č.36 ("Vos Oriens adoret"), kde jsou ve fuze kombinovány sbor s bohatou instrumentací orchestru. Ceremoniální charakter skladby je zdůrazněn na mnoha místech četnými fanfárami a bicími nástroji.

Dílo reprezentuje nejen vrcholné období barokní éry, ale přesahuje ji svou nápaditostí a novátorskými postupy, jak je pro Zelenkovu tvorbu typické i v mnoha jiných skladbách.

Obsazení orchestru je třeba chápat jako původní barokní nástrojové verze: 17 houslí, 7 viol, 5 violoncell 3 kontrabasy, 4 hoboje, 3 flétny, 2 fagoty, 2 přímé flétny, 2 trubky, 1 chalumeau a theorbo, tympány, cembalo a varhanní pozitiv. Vokální obsazení: soprány, 2 tenory, kontratenor, bas a chlapecký sbor.

Části:

Symphonia
I. Symphonia - Allegro assai
Prolusio
II. Chorus. Allegro (Fortitudo mea)
III. Aria. Allegro (Haec coeli)
IV. Recitativo (Hem ! Quoe ista ?)
V. Aria. Andante (En ! Pietatis adamas)
VI. Recitativo (Dura certamina)
VII. Aria. Allegro (Huc palmas deferte)
VIII. Recitativo (Haec summa Gloriae)
IX. Aria. Allegro
Akt I
X. Aria. Allegro (I. Phoebe, umbras pelle)
XI. Recitativo (En, en Fidei aemula)
XII. Aria. Andante (Huc Virtutes festinate)
XIII. Chorus. Allegro (Eja de sigmentis)
XIV. Recitativo (Eja Pietati)
XV. Aria (Jam calle secundo)
XVI. Ritornello. Piu andante
XVII. Recitativo (Nunquid non messis tritici est ?)
XVIII. Aria (Meto culmos, lego spicas)
Akt II
XIX. Recitativo (Quicinque glorificaverit me)
XX. Aria. Allegro (Angelicae mentes)
XXI. Chorus Angelorum (En prompti ad mandata)
XXII. Aria. Adagio (Ave Deus, ave redite)
XXIII. Recitativo (Proh ! quae aeris inclementia)
XXIV. Aria. Andante (Veni, lux perennis)
XXV. Recitativo (Per me Reges regnant)
XXVI. Aria. Allegro assai (Exurge Providentia)
XXVII. Recitativo (Corona Gloriae in manu Domini)
XXVIII. Aria. Andante (Huc coeli Principes)
Akt III
XXIX. Aria. Allegro (Reviresce, effloresce, pacisolea)
XXX. Recitativo (Aptate tympana)
XXXI. Aria and Chorus (Vive, regna)
XXXII. Aria. Allegro (Nova gaudia, nova jubila)
XXXIII. Aria. Allegro (En duplo sole Czechia)
Epilogus
XXXIV. Recitativo (Eja ! Eja votivi omnia)
XXXV. Aria. Allegro (Exsurge Martis Gloria)
XXXVI. Chorus. Vivace (Vos Oriens adoret)

(Zdroj: Wikipedie)

Školy prosazují sex dívky s uprchlíkem. Novináři žalují na obyčejné lidi kritizující imigraci. Multikulturalismus je státní ideologií. Švédský občan podává otřesné svědectví

20. 9. 2016 
Švédský novinář Björn Herstad popisuje situaci ve Švédsku. Učit o multikulturalismu jako o pozitivní hodnotě je přímo součástí švédského školského zákona. Média „odhalují" kritiky imigrace z řad veřejnosti a označují je za „nenávistníky". Každý, kdo se staví proti vládnoucí neomarxistické ideologii, může přijít o práci.

Kdo, které strany a jaké politické síly jsou podle vás odpovědné za masovou imigraci do Švédska?

Je to vlastně sjednocený establishment hájící masovou imigraci do Švédska. Levicové, zelené i takzvaně pravicové strany jsou všechny pro masovou imigraci. Důvod je diskutabilní, ale je faktem, že více než 80 procent imigrantů volí levici, takže není daleko od pravdy říci, že levice si dováží své voliče. Pokud jde o „pravici", tak v minulosti debatovali o imigraci s tím, že je to prostředek, jak rozbít sociální stát blahobytu. Bývalý premiér Švédska Frerik Reinfeldt právě napsal knihu „Det sovande folket", která tomu nasvědčuje.

Mainstreamová média v jednom šiku obhajují úzký směr levicově-liberálních postojů. Mezi novináři ve Švédsku je úplná dominance levičáků. Důvod je opět diskutabilní, ale je faktem, že máme velmi agresivní neomarxisty na univerzitách, a faktem také je, že hlavní média jsou vlastněna buď vládou, nebo víceméně jednou rodinou – Bonnier. (U nás je situace obdobná!)

Ale jak a díky komu k tomu Švédsko došlo?

Odpověď na otázku „jak" je, že došlo k úspěšné inkorporaci neomarxistické Frankfurtské školy, která podminovala přirozený řád – morální kolaps vede k politickému kolapsu. Je těžké říci, kvůli komu, ale například již v roce 1975 švédský parlament schválil návrh 1975:26 (Regeringens proposition om riktlinjer för invandrar- och minoritetspolitiken), který říká, že Švédsko by se mělo stát multikulturní společností.

A jací lidé a které síly chtějí bránit Švédsko proti masové imigraci a islamizaci?

Strana Švédští demokraté (Sverigedemokraterna), alternativní média jako Fria Tider a nacionalistické aktivistické skupiny jako Nordisk Ungdom. Lhal bych, pokud bych řekl, že jakákoli z těchto reálných sil zpochybňuje ideologické základy švédské společnosti s autoritou. Ačkoli rychle sílí a pravděpodobně budou mít dosah v budoucnosti, nyní jsou marginalizovány a není jim běžně dovoleno debatovat či si vyměňovat názory se zástupci jiných stran či s liberálními médii.

Jaký je váš názor na Švédské demokraty?

Popsal bych Švédské demokraty jako liberální stranu s populistickými a konzervativními tendencemi podle toho, jaké politické postoje zrovna zaujali. Podle mého názoru potřebujeme více ideově založené lídry, kteří chápou, že máme civilizaci, kterou musíme chránit. Švédští demokraté jsou daleko nalevo například od Viktora Orbána a jeho Fideszu či Kaczyńského PiS.

Přes to, co bylo řečeno, se Švédští demokraté stali symbolem pro opozici vůči tomu, co se děje ve Švédsku, a jedinou stranou, která se proti tomu staví. Liberální média jsou velmi ostrá, když popisují tuto stranu, a této straně není dovoleno vyvíjet běžnou stranickou činnost. Jejich mítinky jsou někdy napadány levicovými aktivisty, můžete být vyhozen z práce či z odborů, pokud jste členem Švédských demokratů, často jim není umožněno, aby si pronajali prostory pro své konference a setkání a tak dále. Takzvaně pravicové strany dobrovolně přenechaly vládu levici, protože nechtějí vládnout s podporou Švédských demokratů. Kvůli této situaci mnoho lidí Švédské demokraty podporuje jako opoziční sílu; symbolizují vzrůstající odpor bez ohledu na jejich konkrétní pozice v různých otázkách.

U nás se v médiích uvádí, že Švédští demokraté jsou krajně pravicová strana...

Je pravda, že Švédští demokraté vznikali v krajně pravicovém prostředí po téměř třicet let a strana pak měla poněkud radikální program. Subkultura skinheadů byla v těch dobách ve Švédsku velká a lidé patřící k této subkultuře se běžně zúčastňovali stranických sjezdů a setkání. Ale není relevantní kategorizovat agendu strany podle historického pozadí. Stranu musíme měřit podle toho, co chce prosazovat dnes. Vezměte si například švédský institut pro rasový výzkum, jehož cílem bylo zachovat švédskou rasovou čistotu. Tento institut byl založen sociálními demokraty. Ačkoli je to historicky zajímavý fakt, není to relevantní při debatě o nynější pozici sociálních demokratů.

Dobře, ale můžete popsat některé z jejich postojů, které prosazují v dnešní době?

Jejich slogan je „Lagom is best". To je velmi švédský výraz, který může být přeložen, že „správné množství je nejlepší". To charakterizuje více či méně všechny pozice, jaké strana zaujímá. Často se odvolávají na něco jako evropský prostředek. Dokonce i v imigraci chtějí harmonizovat švédskou imigrační úroveň ke zbytku Evropy, ne ji zastavit; a chtějí zvýšit zahraniční pomoc. Nebo si vezměte otázku potratů. Jakkoli chtějí potraty omezit, ve švédském kontextu hájí možnost potratu do 12 týdnů. Pokud jde o ekonomiku, jsou centristy.

Jsou lidé a děti ve Švédsku indoktrinováni multikulturní výchovou ve školách?
Ano, kupříkladu multikulturalismus je součástí švédského školského zákona. Pro učitele je povinné vyučovat o multikulturalismu jako o pozitivní „hodnotě". V dnešní době školy hodně hovoří o hodnotách, ale ne tolik o faktech. Následkem toho Švédsko klesá v testech PISA (Mezinárodní šetření PISA – Programme for International Student Assessment – je považováno za největší a nejdůležitější mezinárodní šetření v oblasti měření výsledků vzdělávání, které v současné době ve světě probíhá. Výzkum je jednou z aktivit Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj – OECD); z dříve horních příček nyní jsme ve spodní části členských zemí OECD.

Podle neomarxistického pohledu, který ovládl švédské školství, zde učitelé nejsou od toho, aby učili, ale aby provázeli. (Tohla "nevinná", líbivá definice učitelské práce se dlouhodobě prosazuje také u nás!) Prý nejsou žádné rozdíly mezi pohlavími, neexistují kulturní rozdíly, všechno je normální, ať už je vaše sexuální orientace jakákoli. Toto jsou „demokratické hodnoty", které švédské školy musejí vyučovat.

Takže máte i povinnou sexuální výchovu ve školách?

Ano, existuje tu povinná sexuální výchova. Stejně tak máte zakázáno domácí vzdělávání svých vlastních dětí. Sexuální výchova je koncipována a provozována organizací RFSU, což je švédská sesterská organizace Planned Parenthood (globální nevládní organizace podporující potraty a popírající tradiční rodinu), ačkoli je ve Švédsku považována za víceméně vládní instituci pravděpodobně proto, že je financována vládou (!!!) a má přístup do všech oblastí společnosti.

Můžete mi říci pár příkladů, jak tato sexuální výchova vypadá?

RFSU produkuje pornografické kresby, které prezentují ve školách dětem, například „Sex på kartan" zobrazuje mladou švédskou dívku, která má sex s imigrantem. Učitelé mohou přinášet různé sexuální hračky a pomůcky a provádět volné asociace s dětmi a tak dále. Informují o „odlišných" způsobech, jak mít sex, a že všechny tyto způsoby jsou normální. A současně povzbuzují děti v těchto „odlišných" sexuálních praktikách, protože přece musíte objevovat svou sexualitu... (Bez komentáře!)

A jak to vypadá ve Švédsku s pochody gayů?

Jsou velmi velké a jsou podporovány všemi politickými stranami a segmenty společnosti. Podporují je i takzvaní křesťanští demokraté, dokonce i policisté a vojáci se účastní v uniformách jako součást gay parade. Svenska kyrkan, bývalá státní luteránská církev, se běžně také účastní těchto pochodů. V mém rodném městě prý i místní luteránský biskup s transparentem citující list Korinťanům: „Ale největší z nich je láska."

Společně s reprezentanty establishmentu a dětmi jsou v pochodu účastny osoby zastupující dekadentní směry. Míním osoby oblečené jako sadomasochisti a všechny různé druhy deviací, na které jen můžete pomyslet. Stačí se podívat na oficiální fotografie organizace, která to pořádá. 

http://www.stockholmpride.org/bilder-fran-pride-parade-2016/

Existuje ve Švédsku svoboda slova?

Během poslední Stockholm Pride nacionalistická aktivistická skupina Nordisk Ungdom uspořádala protest. Drželi transparent s nápisem „Chraňte rodinu". To bylo podle úřadů a médií extrémně provokativní a policie společně s davem, který se účastnil pochodu homosexuálů, je napadla.

Oficiálně máme podle práva svobodu slova, ale v praxi ji uplatňovat je obtížné. Pronajmout si místo pro konání konference, pronajmout si místo v restauraci pro politické hovory, vytisknout si své publikace a mít svůj postoj v těchto věcech je velmi obtížné a běžně to nemůžete dělat, pokud si nezarezervujete místo pod falešným jménem a tak dále. Můžete ztratit své místo v práci, když veřejně kritizujete neomarxistickou agendu, nebo můžete být napaden levicovými aktivisty.

Média „odhalují" lidi se „špatným smýšlením". Stalo se mnohokrát a nadále se často stává, že média zveřejňují fotografie a jména lidí, kteří napsali anonymně na internetové fórum kritiku imigrace či jiné věci, a odhalují je jako „hejtry" (nenávistníky).

Ale je zde mnoho dalších věcí, které jsou ilegální. Zákony jsou velmi „flexibilní" a každým rokem soudy považují více a více věcí za ilegální. Kritika konkrétní etnické skupiny či kritika homosexuálů může být považována za zločin, pokud je považována za povýšenou. Dokonce i umění může být ve Švédsku ilegální. Máme případy, kdy policie ve Švédsku konfiskuje obrazy. Známým případem bylo, když umělec a provokatér Dan Park byl uvězněn a jeho malby byly zabaveny v galerii umění uniformovanými policisty, protože byl obviněn ze zločinu z nenávisti.

Co byste poradil Čechům z pohledu své zkušenosti ve Švédsku?

Bez ohledu na své politické zařazení a společenské postavení vždy berte v potaz, co je v zájmu a co přinese prospěch a prosperitu vaší vlastní společnosti. Abychom toho byli schopni, potřebujeme debatu a fakta. Nepotřebujeme chránit pocity lidí či být „hezcí", ale musíme dělat to, co je správné. Politická korektnost musí zmizet.

Tendence vlády kontrolovat a ovládat své vlastní občany jsou problémem a musíme proti nim bojovat. Ve svobodné společnosti by občané měli být oprávněni vlastnit zbraně, aby se mohli ochránit, vláda by neměla mít právo unášet děti prostřednictvím juvenilní justice či nutit rodiče, aby nechávali děti ve škole. Vládě byste neměli dovolit, aby přijímala imigranty, kteří budou žít z bohatství, které akumulovaly celé předchoektnost musí zmizet..."zí generace. Není správné, abychom jim dávali své peníze. Tyto zmíněné pozice potřebujeme, abychom vytvořili rovnováhu moci.

Sledujte, co dělají pánové Orbán a Kaczyński. Oni vědí, že neomarxistická agenda je prosazována konkrétními lidmi. Tito lidé musejí být identifikováni a požádáni, aby opustili své pozice v médiích, na univerzitách, na úřadech a ve vládě.

Samozřejmě, že neomarxisté mohou mít svá vlastní média, nakonec vše, co chceme, je svobodná společnost, ale vezměte si vlastníka médií či vydavatele, který přijímá neomarxistické novináře. Ten podporuje neomarxistickou agendu na strukturální úrovni a měl by tím být hodnocen – ne však svými vlastními vyjádřenými názory. Podobně vláda by měla být posuzována podle toho, co konkrétně dělá, a nejdůležitější věc je, zda je vláda schopná odvolat z vládních institucí osoby, které pracují pro destrukci naší civilizace a společnosti.

Dnes sice můžete mít silného a kompetentního lídra, který přijímá rozumná rozhodnutí chránící vaši zemi. Ale pokud ve vládě a ve státních orgánech budou postupovat vpřed ve chvíli, kdy se objeví méně kompetentní či méně silný lídr... Dlouhodobě toto je asi nejdůležitější otázka, pokud chceme ochránit své země a svou civilizaci.

- - - - - - - - - - - - - - - -  

Björn Herstad je novinář švédsko-norského původu. V minulosti působil ve straně Křesťanští demokraté, kde byl jedním ze zakladatelů konzervativní mládežnické platformy Engelbrekt. Dnes je předsedou Dackeho institutu (dackeinstitutet.se), jehož cílem je vzdělávání a šíření sociálního učení církve. Žije se svojí manželkou a pěti dětmi ve Stockholmu.

Ve dnech 16. až 18. září 2016 navštívil Českou republiku biskup Mons. Athanasius Schneider z Kazachstánu. 

Celkem navštívil 5 míst, setkal se s cca 900 věřícími, třemi biskupy a zhruba 40 kněžími z českých a moravských diecézí. Všechny nás zároveň po čáslavské přednášce prosil, abychom se nebáli poznávat pravé učení Církve, nebáli se za svou víru jít na smrt, neustále se modlili a pravdy víry obhajovali!

Deo gratias za Jeho Excellenci!

Fotokoláž z návštěvy Velehradu

Španělský filozof Manuel García Morente (1886-1942) byl od roku 1912 profesorem etiky na madridské Universidad Central a roku 1930 podtajemníkem na ministerstvu osvěty v Berenguerově vládě. Od roku 1931 zastával funkci děkana na Filozofické fakultě, ale po vypuknutí občanské války byl zbaven vysokoškolské katedry a přinucen uchýlit se do exilu v Paříži. Tam v noci z 29. na 30. dubna 1937 bezprostředně po poslechu Berliozova oratoria Dětství Ježíšovo zažil mystické vidění Pána Ježíše a došlo u něj ke konverzi a hluboké duchovní proměně. Po návratu do Španělska v roce 1940 se nechal vysvětit na kněze. Byl svatým knězem navždy zamilovaným do Krista. Zemřel záhy, r. 1942.

Úryvek z jeho knihy Příběh konverze:
„Napadlo mě zapnout si rádio, abych se rozptýlil. Vysílali francouzskou hudbu, závěr symfonie od Césara Francka, potom na klavír Ravelovu Pavanu za mrtvou infantku a pak orchestr zahrál kousek z Berlioze nazvaný „ Dětství Ježíšovo". Pokud to neznáte, stěží si dovedete představit něco tak skvělého, nadmíru líbezného, tak křehkého a něžného, že nikdo to nemůže vyslechnout, aniž by se mu oči zalily slzami. Zpíval to výborný tenor, hlas měl lahodný, sametový, tvárný a hebký a dokonale jím nastínil čirou, nevinnou a vskutku božskou melodii. Když skončil, vypnul jsem rádio, abych nerušil stav slastného míru, do něhož jsem se tou hudbou ponořil. A v mysli se mi začaly vynořovat, aniž jsem tomu mohl zabránit, výjevy z dětství našeho Pána. Viděl jsem ho, jak kráčí a drží se za ruku Nejsvětější Panny nebo jak sedí na lavičce a upírá své velké oči k svatému Josefovi a k Marii. Pokračoval jsem a představoval jsem si jiné úseky Pánova života: jak odpouští cizoložnici, jak Magdaléna vlastními vlasy osušuje Spasitelovy nohy; představoval jsem si Pána Ježíše připoutaného ke sloupu, Šimona z Kyrény, jak mu pomáhá nést kříž, svaté ženy u paty kříže. A takto se postupně v mé duši umocňoval obraz Krista, Krista člověka přibitého na kříži, z výšiny panujícího nezměrnému okrsku, nekonečné pláni hemžící se lidmi, muži, ženami, dětmi, nad kterými Ukřižovaný Pán rozpínal své paže..."
(Manuel García Morente: Příběh konverze)

.

Předseda italské biskupské konference kardinál Angelo Bagnasco kritizoval katolíky, které pobouřilo pozvání muslimů, aby se 31. července účastnili katolických bohoslužeb. „Nevidím k tomu žádný důvod", tvrdil kardinál. Podle jeho mínění účast tisíců muslimů před oltářem představuje ze strany muslimů i nemuslimů odmítání každé formy násilí. Ve skutečnosti byla účast muslimů na liturgických obřadech v Itálii a ve Francii svatokrádežná a nesmyslná akce, jak uvedl mons. Antonio Livi v Nuova Bussola Quotidiana.

Svatokrádežná proto, že na rozdíl od mešit nejsou katolické chrámy shromažďovací a propagační centra, nýbrž svatá místa, kde se klaníme Ježíši Kristu, skutečně přítomnému se svým tělem a duší, lidstvím a božstvím. Pokud někdo potřeboval uspořádat setkání k odsouzení násilí, měl tuto politickou akci uspořádat na jiném vhodném místě, nikoliv v domě Boha, který je pro papeže i biskupy jediným pravým Bohem ve třech osobách, proti kterému v minulých stoletích islám manu militari bojoval.

V Římě v bazilice Santa Maria di Trastevere seděli tři imámové hlavního města v první řadě. Dva z nich, Mohamed Mohamed a Sami Salem promlouvali od ambonu a recitovali přitom Korán. K evangeliu a kázání kněze se obrátili zády a mumlali své muslimské modlitby, když katolíci vyznávali svou víru.

V katedrále v Bari recitoval imám zv. Sharif Lorenzini arabsky první súru Koránu, ve které se odsuzuje „nevíra křesťanů" těmito slovy: „Ukaž nám pravou cestu, cestu těch, které sis vyvolil, nikoli těch, kteří zasluhují tvůj hněv, ani těch, kteří zbloudili".

Co se zde dělo, je proti zdravému rozumu, protože nemáme žádný důvod k tomu, abychom zvali muslimy do katolického chrámu, aby se tam modlili a kázali. Iniciativa italských a francouzských biskupů vyvolává dojem, jakoby islám jako takový nenesl žádnou odpovědnost za strategii teroru, jakoby fanatičtí muslimové po celém světě nemasakrovali křesťany ve jménu Koránu. Popírat, že probíhá náboženská válka, jak to činí papež František, je totéž, jako popírat že Rudé brigády v 70. letech vedly politickou válku proti státu.

Motiv teroristů Islámského státu (IS) je náboženský a ideologický a živí se určitými verši z Koránu. Ve jménu Koránu jsou v současné době pronásledovány desetitisíce křesťanů od Blízkého Východu přes Nigérii až po Indonésii.

Zatímco aktuální vydání Dabiq, oficiálního časopisu Kalifátu, vyzývá své bojovníky, aby strhávali kříže a zabíjeli křesťany, zbavuje biskupská konference Mohamedovo náboženství veškeré odpovědnosti a připisuje masakry z minulého měsíce několika málo extrémistům. Úplný opak je pravdou.

Je to jen menšina, oněch údajně 23 000 z více než dvou milionů oficiálně registrovaných muslimů, kteří následovali nesmyslnou iniciativu biskupských konferencí. Proč nesouhlasit s většinou, která toto pozvání odmítá, a nevinit z přetvářky ty, kteří je přijali? Proč by měli muslimové, kteří vyznávají náboženství od katolického nejen zcela odlišné, ale přímo diametrálně protichůdné, chodit do katolického kostela nebo zvát katolíky, aby se modlili a kázali v jejich mešitách?

To, co se 31. července stalo, je v každém ohledu závažnou urážkou víry a náboženství.

Roberto de Mattei

(Lumen de Lumine)

"Muslimům nesmíme nikdy dovolit, aby se modlili v katolickém kostele, neboť v jejich očích je to jasný důkaz našeho odpadnutí od víry." - Mons. Germano Bernardini (42 let žil v Turecku, 16 let byl arcibiskupem ve Smyrně v Malé Asii)

„Svatý otče, Vaše Eminence,
již 42 let žiji v Turecku, zemi, která je z 99,9 % muslimská, a 16 let jsem arcibiskupem ve Smyrně v Malé Asii. Téma mého příspěvku lze tedy snadno předvídat: problém islámu v Evropě v současnosti a v blízké budoucnosti. [...] Pro stručnost a jasnost nejprve uvedu tři případy, které jsou doložené a skutečně se staly.

1) Při jednom oficiálním setkání v rámci islámsko-křesťanského dialogu řekla jedna přední muslimská osobnost [podle spolehlivých zdrojů šlo o Anwara Sadata (1918–1981), od roku 1970 prezidenta Egyptské republiky], v určité chvíli klidně a sebevědomě křesťanům: ‚Díky vašim demokratickým zákonům k vám pronikneme; díky našim náboženským zákonům vás ovládneme.'

Můžeme si myslet, že toto ‚ovládnutí' již začalo pomocí petrodolarů, které se nevyužívají na vytváření pracovních míst pro chudé v severní Africe a na Blízkém Východě, ale k budování mešit a kulturních středisek v křesťanských zemích s islámskými přistěhovalci, včetně Říma, srdce křesťanstva. Jak je možné v tom všem nevidět jasný program expanze a opětovného dobytí Evropy?

2) Na jiném islámsko-křesťanském setkání, které jako vždy pořádali křesťané, se jeden křesťanský účastník veřejně zeptal přítomných muslimů, proč nikdy ani jednu schůzku tohoto druhu nezorganizovali oni. Neomylně autoritativní přítomný muslim odpověděl doslova: ‚Proč bychom to dělali? Vy nás nemáte co naučit a my se od vás nemáme co dozvědět.'
Skutečností je, že termíny jako ‚dialog', ‚spravedlnost', ‚vzájemnost', nebo pojmy jako ‚lidská práva' a ‚demokracie' mají pro muslimy naprosto odlišný význam než pro nás. Domnívám se, že to už teď vědí a uznávají všichni.

3) V jednom katolickém klášteře v Jeruzalémě měli – a možná dosud mají – zaměstnance, arabského muslima. Řeholníci si ho velmi vážili jako poctivého a laskavého člověka a on si myslel totéž o nich. Jednoho dne jim smutně řekl: ‚Sešli se naši vůdci a rozhodli, že všechny ‚nevěřící' je třeba zabít. Ale nemusíte se bát, zabiju vás tak, abyste netrpěli.'
Všichni víme, že je třeba rozlišovat fanatickou a agresivní menšinu od poctivé a pokojné většiny, avšak tato většina půjde vždy jako jeden muž a bez váhání do boje, dostane-li k tomu rozkaz ve jménu Alláha či koránu. Historie nás koneckonců učí, že odhodlaná menšina je vždy schopna se prosadit vůči tiše defétistické většině.

Tři příklady, které jsem uvedl, by bylo naivní podceňovat nebo ještě hůře, usmívat se nad nimi. Domnívám se, že dramatické poučení, které z nich plyne, že třeba brát vážně.
Přese všechno nejsem pesimista. Křesťan nemůže být pesimista, protože Kristus vstal z mrtvých a žije. On je Bůh, na rozdíl od kteréhokoli jiného proroka či údajného proroka. Konečné vítězství bude patřit Kristu. Boží čas ale může být dlouhý a obvykle takový i bývá. Bůh je trpělivý a čeká na obrácení hříšníků: než se tak stane, vyzývám Církev, aby se přesto celým svým působením snažila příchod Jeho království uspíšit.
[...]
Skončím napomenutím, které vychází z mých zkušeností: muslimům nesmíme nikdy dovolit, aby se modlili v katolickém kostele, neboť v jejich očích je to jasný důkaz našeho odpadnutí od víry. Děkuji vám."

Tento projev přednesl mons. Germano Bernardini, arcibiskup ze Smyrny v Turecku, na druhé synodě evropských biskupů 13. října 1999. Písemný text projevu byl předán sekretáři synody. Text je uveden v mírně zkrácené podobě. Po synodě se arcibiskup Germano Bernardini vrátil do Smyrny, v 75 letech odešel na odpočinek.

Papež má pravdu, když již rok tvrdí, že třetí světová válka již propukla, ale je třeba dodat, že se jedná o válku náboženskou, protože důvody těch, kteří ji vyhlašují, jsou náboženské, a jejich rituály jsou dokonce vraždy, které jsou jejím jménem páchány.

František označil masakr v Nice za akt slepého násilí, ale zběsilé vraždění, které řidič náklaďáku spáchal, aby rozséval smrt na nábřeží v Nice, není aktem iracionálního šílenství; rodí se z náboženství, které podněcuje k nenávisti a násilí. Stejné náboženské důvody vyprovokovaly masakry v Bataclanu v Paříži, na letišti v Bruselu a Istanbulu a v Dháce. Všechna tato gesta, jakkoliv barbarská, nejsou „slepá", ale jsou součástí jasného plánu, který jasně předkládá ISIS ve svých dokumentech.

Mluvčí ISIS Abu al-Adnani v poselství z konce května vyzval k vraždění v Evropě ve jménu Alláha těmito slovy: Rozbij mu hlavu kamenem, pobodni ho nožem, přejeď ho autem, shoď z výšky a udus ho nebo otrav.- Nejinak se vyjadřuje Korán, pokud jde o nevěřící. Je jistě znamením slepého šílenství nadále to ignorovat.

Děláme si iluze, že probíhající válka není válka vyhlášena islámem Západu. ale že je to vnitřní válka, která se odehrává uvnitř islámského světa, a že jedinou cestou, jak se zachránit, je pomáhat umírněnému islámu, aby zastavil islám fundamentalistický.

Ale umírněný islám je kontradikce, protože v míře, v jaké se muslimové sekularizují a integrují do západní společnosti, přestávají být muslimy, nebo se stali muslimy, kteří nezachovávají Korán a jsou špatnými muslimy. Pravý muslim se může z oportunismu zříci násilí, ale vždy je pokládá za legitimní vůči nevěřícím, protože tak to učí Mohamed.

Probíhající válka je válka proti Západu, ale je to také válka proti křesťanství, protože islám chce Kristovo náboženství nahradit Mohamedovým. Proto objektivním cílem dobytí není Paříž ani New York, ale město Řím, centrum jediného náboženství, které islám od svého zrození usiluje zničit. Válka proti Římu sahá k samotnému vzniku islámu v VIII. století. O Řím usilovali Arabové již v roce 830 - 846, zpustošili jej, ale nakonec museli Věčné Město opustit. Řím měli na mušce i muslimové, kteří v Otrantu popravili 800 křesťanů v roce 1480 i ti, kteří podřezali naše souvěrce v Dháce 2016.

Jedná se o náboženskou válku, kterou vyhlásil ISIS západnímu bezbožectví a náboženství Západu, tj. křesťanství. Ale v míře, v jaké se křesťanství sekularizuje, upravuje cestu svému protivníkovi, který může být poražen pouze společností se silnou náboženskou a kulturní identitou. Jak říká historik Christopher Dawson, je to náboženský impulz, který utváří silně sepětí společnosti a kultury. „Velké civilizace nevytvářejí ze svého lůna velká náboženství jako druh kulturního produktu, nýbrž velké kultury spočívají na bázi náboženství". Společnost, která ztratila své náboženství, je určena, dříve nebo později, ke ztrátě své kultury.

Tato náboženská válka je evropskou občanskou válkou, protože se odehrává uvnitř národů a měst kontinentu, do kterého vstoupily miliony migrantů. Slyšíme stále, že místo zdí máme vůči této invazi stavět mosty, jenže obležená pevnost se brání tím, že mosty zvedá a nikoliv spouští.

Někdo už to začíná chápat. Francouzská vláda předvídala explozi nebo občanskou válku odehrávající se především uvnitř velkých městských celků, kde multikulturnost znemožňuje soužití odlišných etnických a náboženských skupin. 1. června bylo oznámeno vytvoření vojenské síly (COM TN) určené k boji proti džihádu na francouzském území. Nový strategický model zahrnuje dvě divize a další útvary pod jediným velením; celkem 77 tis. mužů povolaných čelit hrozbě islámského povstání uvnitř země.

Proti této hrozbě jsou nezbytné především materiální zbraně, které se používají v každém konfliktu ke zničení nepřítele, ale potřebné jsou také zbraně kulturní a morální, které spočívají především na uvědomění, že jsme dědici velké civilizace, která právě tím, že potírala islám, definovala v průběhu staletí svou identitu.

Žádáme s úctou a naléhavostí papeže Františka, Kristova náměstka, aby byl hlasem naší historie a naší křesťanské tradice proti nebezpečí, které nám hrozí.

Roberto de Mattei, Corrispondenza Romana

http://www.lumendelumine.cz/index.php?page=nice-nabozenska-valka-pokracuje

Dnes, kdy se nám ne nabízí, ale přímo vnucuje poživačnost a změkčilost a kdy se dennodenně setkáváme s hesly typu "nevaž se, odvaž se", "užij si to", "ty si to zasloužíš", "rozmazluj se" a j. zní slova kardinála Roberta Saraha o tom, jak je nadřízení v semináři vedli k přísné kázni, jako hudba z jiné planety!

Z knihy kardinála Roberta Saraha "Bůh nebo nic":

"Když si zpětně promítám svá léta v semináři, vzpomínám si na spoustu pravidel a příkazů, kterými nás učili ovládat naše pudy. Striktně se například zakazovalo něco jíst mimo snídani, oběd a večeři. Pro naše představené to byl jasný signál, že kdo se neumí podřídit určenému stravovacímu režimu, není způsobilý ke kněžské službě; neprojevil totiž potřebnou sílu ovládat své přirozené potřeby.

Rozlišujícím kritériem při posuzování vhodnosti kandidátů byla jejich schopnost zdržet se jistých úkonů spojených s uspokojováním tělesných potřeb. Vzpomínám si ještě na to, že bylo naprosto vyloučené, aby se seminarista odebral do ložnice v jiný čas, než který byl určen vnitřním řádem semináře. Náš program byl promyšleně naplánovaný tak, aby podporoval náš růst v disciplíně vnitřní i vnější. Askeze nám měla pomáhat na naší cestě ke svatosti, abychom byli podobnější Ježíši.

Jednou z příčin současné morální krize je bezpochyby vypuknutí hedonistické sexuální revoluce v sedmdesátých letech minulého století. V nové situaci osvobození potlačované tělesnosti, tedy liberalizace pudového jednání, měla Církev zareagovat větším důrazem na hloubku duchovní formace kandidátů kněžství."

Více zde: https://blog.postoj.sk/15750/poznat-kardinala-saraha-zblizka

LITANIE K NEJSVĚTĚJŠÍMU SRDCI PÁNA JEŽÍŠE

Pane, smiluj se nad námi!
Kriste, smiluj se nad námi!
Pane, smiluj se nad námi!
Kriste, uslyš nás!
Kriste, vyslyš nás!
Otče s nebes Bože, smiluj se nad námi!
Synu, Vykupiteli světa, Bože, smiluj se nad námi!
Duše svatý Bože, smiluj se nad námi!
Svatá Trojice jeden Bože, smiluj se nad námi!
Nejsvětější Srdce Ježíšovo, smiluj se nad námi!
Srdce Ježíšovo, svatostánku Božství, smiluj se nad námi!
Srdce Ježíšovo, chráme nejsv. Trojice, smiluj se nad námi!
Srdce Ježíšovo, hlubokosti moudrosti Boží, smiluj se nadnámi!
Srdce Ježíšovo, schránko veškeré dobroty, smiluj se nad námi!
Srdce Ježíšovo, trůne milosrdenství, smiluj se nad námi!
Srdce Ježíšovo, nevyvážitelný prameni milostí, smiluj se nad námi!
Srdce Ježíšovo, plnosti darů Božích, smiluj se nad námi!
Srdce Ježíšovo, vzore všech ctností, smiluj se nad námi!
Srdce Ježíšovo, školo tichosti, smiluj se nad námi!
Srdce Ježíšovo, s věčným Slovem nerozlučně spojené, smiluj se nad námi!
Srdce Ježíšovo,, nejsvětější a nejtišší, smiluj se nad námi!
Srdce Ježíšovo, nejpokornější a nejtrpělivější, smiluj se nad námi!
Srdce Ježíšovo, nejčistší a nejlaskavější, smiluj se nad námi!
Srdce Ježíšovo, nejdobrotivější a nejposlušnější, smiluj se nad námi!
Srdce Ježíšovo, na hoře Olivetské úzkostí naplněné, smiluj se nad námi!
Srdce Ježíšovo, pro nás potupené a zneuctěné, smiluj se nad námi!
Srdce Ježíšovo, pro naše nepravosti raněné, smiluj se nad námi!
Srdce Ježíšovo, kopím probodené, smiluj se nad námi!
Srdce Ježíšovo, oběti smíření za hříchy naše, smiluj se nad námi!
Srdce Ježíšovo, posilo slabých, smiluj se nad námi!
Srdce Ježíšovo, útěcho zarmoucených, smiluj se nad námi!
Srdce Ježíšovo, sílo duší nábožných, smiluj se nad námi!
Srdce Ježíšovo, spáso všech v Tebe doufajících, smiluj se nad námi!
Srdce Ježíšovo, ochrano umírajících, smiluj se nad námi!
Srdce Ježíšovo, radosti blažených, smiluj se nad námi!
Beránku Boží, jenž snímáš hříchy světa, odpusť nám, Pane!
Beránku Boží, jenž snímáš hříchy světa, uslyš nás, Pane!
Beránku Boží, jenž snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi!
Kriste, uslyš nás! Kriste, vyslyš nás!
Pane, smiluj se nad námi!
Kriste, smiluj se nad námi!
Pane, smiluj se nad námi!
V. Ježíši, tichý a pokorný srdcem,
R. učiň, aby srdce mé Tvému Srdci podobno bylo!

Modleme se!
Nejdobrotivější Ježíši, jenž jsi náš život, vzkříšení naše, Tebe prosíme, neopusť nás ve strasti a zármutku, nýbrž pro smrtelnou úzkost svého nejsvětějšího Srdce a pro bolesti neposkvrněné Matky své přijď ku pomoci služebníkům svým, jež jsi předrahou krví svou vykoupiti ráčil.

Zásvětná modlitba Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu:

Ježíši, Vykupiteli lidského pokolení, shlédni na nás, pokorně klečící před tvým oltářem,

jsme tvoji a tvoji chceme i zůstat.

Abychom se s tebou ještě vroucněji mohli spojit,

proto se dnes každý z nás dobrovolně zasvěcuje tvému Srdci.

Mnozí lidé tě dosud nepoznali, mnozí tvými přikázáními pohrdli a odmítli tě,

smiluj se nad nimi, dobrotivý Ježíši a přitáhni je všechny na své svaté Srdce.

Buď, Pane králem nejen svých věrných, kteří tě nikdy neopustili,

ale i marnotratných synů, aby se vrátili brzo do otcovského domu a nezhynuli hladem a bídou.

Buď, Pane, králem i těch, které od tebe oddělily mylné názory a rozkol,

povolej je k bezpečí pravdy a k jednotě víry, aby byl jeden ovčín a jeden pastýř.

Daruj své Církvi pokoj a svobodu, propůjč všem národům mír a jistotu. Ať ze všech končin země zaznívá jeden hlas:

Sláva buď božskému Srdci, které nám přineslo spásu. Jemu buď čest a chvála navěky.

Amen.

Malá ukázka ze závěru knihy:

... Blížil se nyní rychleji než kdy, dědic věků a Vyhnanec věčnosti, poslední bídný Kníže vzpurných, to stvoření - odpůrce Boha - slepější než zesinající slunce a třesoucí se země, a jak se hnal, procházeje posledním stupněm hmotným v jemnost osnovy duchů, plující kolo vířilo za Ním, kmitajíc se jako vidinoví ptáci za vidinovou lodí...

... Blížil se a země, ještě jednou drásána ve své manské věrnosti, chvěla se a vrávorala v úzkosti rozdělené úcty...
... Blížil se - a už se svezl stín s roviny a zmizel, a bledá síťovaná křídla už se zdvihala, aby zarazila; a velký zvon se ozýval, a táhlý lahodný hlas sirény se rozezvučel - pouhý šepot v tom hřímavém neskonalém chvalozpěvu...

... GENITORI GENITOQUE
LAUS ET JUBILATIO
SALUS HONOR VIRTUS QUOQUE
SIT ET BENEDICTIO
PROCEDENTI AB UTROQUE
COMPAR SIT LAUDATIO...

a ještě jednou

PROCEDENTI AB UTROQUE
COMPAR SIT LAUDATIO...

Pak zašel tento svět a jeho sláva.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Dočetla jsem a vřele doporučuju! 

Buď k poslechu na stránkách http://www.stjoseph.cz/pan-sveta-dil-prvni-dil-druhy/ nebo v podobě tištěné pro ty, kteří raději čtou.

Pane, smiluj se nad námi!

Pane, smiluj se nad námi!
Kriste, smiluj se nad námi!
Kriste, smiluj se nad námi!
Pane, smiluj se nad námi!
Pane, smiluj se nad námi!

Kriste, uslyš nás!
Kriste, vyslyš nás!
Otče s nebes Bože, smiluj se nad námi!
Synu, Vykupiteli světa Bože, smiluj se nad námi!
Duše svatý Bože, smiluj se nad námi!
Svatá Trojice, jediný Bože, smiluj se nad námi!
Svatá Maria, Královno panen, oroduj za nás!

Svatá Filoméno, která jsi už v mladosti našla u Boha zalíbení, oroduj za nás!
Svatá Filoméno, která jsi svoje panenství zasvětila Ježíši Kristu, oroduj za nás!
Svatá Filoméno, jejíž srdce zůstalo odolné vůči marnosti světa, oroduj za nás!
Svatá Filoméno, která ses chtěla zalíbit jen Ježíši Kristu, oroduj za nás!
Svatá Filoméno, která jsi přemohla hřích a svět, oroduj za nás!
Svatá Filoméno, která jsi velkodušně přinesla Bohu oběť svých nejmilejších citů, oroduj za nás!
Svatá Filoméno, která jsi zůstala neochvějnou vůči svým mučitelům, oroduj za nás!
Svatá Filoméno, plná důvěry v Boží milost, oroduj za nás!
Svatá Filoméno, která jsi velkodušně nabídla svou hlavu meči kata, oroduj za nás!
Svatá Filoméno, mocná v nebi, oroduj za nás!

Před neštěstím ztráty víry, chraň nás, Svatá Filoméno!
Před zaviněnou lhostejností k náboženství, chraň nás, Svatá Filoméno!
Před opuštěním Boží služby, chraň nás, svatá Filoméno!
Před láskou k světu a marnivosti, chraň nás, Svatá Filoméno!
Před duchem pýchy, chraň nás, Svatá Filoméno!
Před duchem nečistoty, chraň nás, Svatá Filoméno!
Před nezřízenou sebeláskou, chraň nás, Svatá Filoméno!
Před nebezpečím zlých příkladů, chraň nás, Svatá Filoméno!
Před nebezpečím upřednostňování služby světu nad službou Bohu, chraň nás, Svatá Filoméno!

Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, slituj se nad námi, Pane!
Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, vyslyš nás Pane!
Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi!

Oroduj za nás, svatá Filoméno, abychom hodni učiněni byli zaslíbení Kristových!

Modlitba

Ó slavná panno, neporazitelná mučednice, svatá Filoméno! Ty jsi snášela z lásky k Ježíši, svému snoubenci, tolik utrpení, prolila jsi svou krev a vydala jsi svůj život na potvrzení víry, kterou mám i já to štěstí vyznávat. Vypros mi prosím živou víru, pevnou naději, vroucí lásku a milost, abych našemu Pánu Ježíši Kristu celý svůj život věrně sloužila a abych měla to štěstí mu patřit po své smrti. Amen.

aneb jak pracují média
aneb jak pracují levičáčtí aktivisti
aneb jak je na tom Polsko?

Končia katolíci v Poľsku s kostolom? Podľa videa, ktoré sa dostalo na sociálne siete, to tak mohlo vyzerať: počas svätej omše v Kostole svätej Anny odchádzali z lavíc ženy von z kostola, očividne protestne.

Celé sa to udialo pri čítaní pastierskeho listu, ktorý veľmi pokojným tónom vyzýval k dodržiavaniu piateho Božieho prikázania. Ochrana života od počatia po prirodzenú smrť je v Poľsku po škandále v Nemocnici Svätej rodiny spred niekoľkých týždňov, kde došlo k potratu dvadsaťštyritýždňového dieťatka (po zistení, že má Downov syndróm), témou dní. Dieťa síce prežilo pokus o potrat tabletkou, po následnom vyvolaní predčasného pôrodu však bez pomoci personálu o hodinu zomrelo v plači. Už len táto situácia bola hraničná a vyvolala v Poľsku množstvo diskusie, či je zákon o potratoch, povoľujúci aj takýto extrémny prípad z dôvodu „poškodenia" plodu bez ohľadu na jeho gestačný vek, v poriadku. Reakcia biskupov bola teda primeraná situácii s prosbou o zmenu tohto zákona a o uzákonenie ochrany života nenarodených. Bolo by zle, ak by neprehovorili.

Zvláštnosťou je, že práve do Kostola svätej Anny vo Varšave sa dostali (s povolením na náhodné nakrúcanie, čomu dnes už nik neverí) kameramani nemeckej televízie ZDF v čase svätej omše, na ktorej sa čítal tento pastiersky list. Nik z bežných veriacich, ba ani čitateľov netušil, že tento náhly záujem médií nie je bez „šrámu". Nik netušil ani to, že mnohé ženy, ktoré prišli do kostola a prisadli si na kraj lavíc, nie sú v kostole kvôli stretnutiu s Bohom. Až následné video, ktoré sa objavilo na webe silne protikatolíckeho denníka Gazeta Wyborcza, poskladalo všetky indície dohromady. Tento denník, ktorého náklad padá pre jeho úroveň, stál aj za organizáciou udalosti cez Facebook s cieľom na protest opustiť omšu vo svätej Anne počas čítania pastierskeho listu. Jedna z návštevníčok dokonca pridala hlasný slovný prejav, ktorý narušil liturgiu. Skôr, než by sa mohlo týchto žien dotknúť akékoľvek slovo z listu, sa začali dvíhať – medzi prvými bola identifikovaná Anna Zawadska, jedna z top predstaviteliek poľského LGBTI. O pár hodín robila Gazeta práve s ňou rozhovor o celej akcii vo svätej Anne a o jej postoji – aký bol, nie je ťažké uhádnuť.

Celá „inscenácia" mala vyvolať zdanie, že katolíci v Poľsku nesúhlasia s postojom proti interrupciám – a čítanie diskusie pod videom na stránke Gazety bolo skutočne búrlivé. Podľa mnohých čitateľov vychádzali ženy z kostolov aj inde v Poľsku – i bez kamier a dohodnutého scenára.

Interrupcie sú ťažkou témou nielen v Poľsku – ale postoj Cirkvi a tých, ktorí skutočne vnímajú Boží zákon, je nemenný. Nemožno vziať život, a to ani v prípade, ak ide o „poškodený plod" (už len napísať to je náročné), ani v prípade, ak ide o znásilnenie – čo sa pod celkové percento interrupcií podpisuje minimálnou cifrou. Vidieť toto video – bez ohľadu na propagáciu Gazety – znamená zamyslieť sa nad niekoľkými vecami: Čo by v takomto prípade urobili slovenské katolícke ženy? Odišli by – z presvedčenia? Či by sa cítili vinné a znovu zranené? (A možno aj neprijaté...?) A koľko by ich bolo? Čoho všetkého je schopná partia LGBTI...  

Katolícke Poľsko bolo a je považované za baštu, kde sa takéto veci – ani potrat, ani odchod z kostola – nemajú čo stať. Bez ohľadu na to, či bol, alebo nebol odchod vo svätej Anne zinscenovaný, máme byť v pozore a na kolenách v krajine, kde na referendum nedošlo ani zďaleka oných sedemdesiat percent veriacich. Ak kdekoľvek začnú ľudia pre pravdu a nepohodlné Božie prikázania opúšťať nielen chrám, ale aj Cirkev, znamená to vyberanie si liberálnych hrozienok z koláča viery. Ale ten sa je celý, aj s tmavou kôrkou. Žitie každého človeka je chránené piatym Božím prikázaním: „Nezabiješ!" Preto je stanovisko katolíkov v tomto ohľade jasné a nemenné: život každého človeka je potrebné chrániť od počatia až do prirodzenej smrti. ...

Znenie pastierskeho listu poľských biskupov

Pokiaľ ide o ochranu života nenarodených, nie je možné zhodnúť sa na obecnom kompromise vyjadrenom v Ústave z dňa 7. januára 1993, ktorá v troch prípadoch povoľuje interrupcie. Preto v jubilejnom tisícpäťdesiatom výročí krstu Poľska upíname sa k všetkým osobám dobrej vôle, k osobám veriacim i neveriacim, aby sa podujali na úplnú právnu ochranu nenarodených. Prosíme poslancov a vládu, aby prijali legislatívne zmeny a spustili programy, ktoré by dali konkrétnu pomoc rodičom detí chorých, nesvojprávnych a počatých v dôsledku znásilnenia. Všetkých Poliakov prosíme o modlitbu v plnom zámere ochrany žitia človeka od počatia až po prirodzenú smrť, ako v našej domovine, tak aj za jej hranicami.

© Copyright www.cestaplus.sk

Pověstí o vzniku ikony Panny Marie, Matky ustavičné pomoci existuje více. Toto je jedna z nich:

Dostala sa ku nám malá knižôčka z roku 1945 – o obraze Matky ustavičnej pomoci. Aj keď je malá, predsa obsahuje 170 strán. Chceme sa o túto knižku s vami postupne po kapitolách podeliť, pretože nám odhaľuje úctu k Panne Márii a jej obrazu z čias, kedy ľudia svoju vieru veľmi vážne brali.

DEJINY OBRAZU

Keď vidíme starý, krásny obraz, chceme vedieť, kto ho maľoval a z ktorých čias je. Pri väčšine zázračných obrazov to nevieme. Preto si zbožná myseľ ľudu rozpráva o ňom povesti, aby si vysvetlila pôvod obrazu. Tieto povesti majú vždy niečo pravdy v sebe. Tak je tomu aj s obrazom P. Márie, Matky Ustavičnej Pomoci. Počujme, čo nám hovorí povesť o jeho vzniku.

Koncom 12. storočia žil na ostrove Kréte maliar, ktorému zomieralo dieťa. Otec, vari 25-ročný, sedel pri postieľke dieťaťa a smutné myšlienky mu tiahly hlavou. Pred troma rokmi sa^ oženil. Manželka mu však zakrátko zomrela a zanechala mu malé dieťa. Na toto preniesol všetku svoju lásku. Teraz i dieťa zomieralo. Nemohol pozerať na bolesti dieťaťa, a preto nechal pri ňom slúžku a odišiel z domu. Išiel bez cieľa cestou, až prišiel k morskému brehu a odtiaľ ku kaplnke P. Márie. V kaplnke bol kedysi starý obraz. Maliar ho odstránil a namaľoval iný. Vyobrazoval P. Máriu, ako sa veselo hrá s Ježiškom. Po sobáši zaniesol obraz do kaplnky a často sa pred ním modlieval so svojou manželkou. Pozerá na obraz a vtedy mu prišla na um myšlienka: „Božia Rodička, tebe je tak dobre, si šťastná, s tebou sa hrá tvoje Dieťa. A ja? Aký som nešťastný! Moje dieťa zomiera. Poznáš moju bolesť? Ó, uváž, ako by to bolo, keby tvoj Synáčik zomieral! Mohla by si Ho nechať bez pomoci?" A dal sa do plaču. Po chvíli pozrie na obraz a hľa, aká zmena! Vidí prichádzať dvoch anjelov s nástrojmi umučenia. Ukazujú Ježiškovi, čo naň čaká. Ježiško sa obzerá, a keď vidí kríž, kopiju, klince a špongiu, túli sa k svojej Matičke a oboma rukami kŕčovite sa drží jej ruky, ako by u nej hľadal pomoc. Poľakaný skrčí nôžky, až remienok na topánke povolí a táto padá. I P. Mária je zarmútená. Skláňa hlavu k božskému Dieťaťu a vinie Ho k sebe. Jej oko už nehľadí veselo, ale vážne a smutne do diaľky, ako by chcela hovoriť: „Či je bolesť, ako moja bolesť?"

Keď videnie pominulo, presvedčil sa maliar, že P. Mária dobre vie, čo je bolesť, a že od tých čias, čo.sa stala Matkou Božou, stala sa i Matkou Bolestnou. Preto hovoril: „Odpusť, Bolestná Matka, ak som ťa urazil. Uzdrav mi moje dieťa. Keby však Boh žiadal odo mňa tú obetu, aby dieťa zomrelo, nech sa stane Jeho svätá vôľa." Sľúbil, že namaľuje, čo videl. Tak vznikol obraz P. Márie, Matky Ustavičnej Pomoci.

Obraz nie je vynálezom maliara, ktorý ho maľoval. Dávno predtým bol uctievaný na východe obraz P. Márie pod názvom „Hodegetria" — Vodkyňa. Tento obraz vraj maľoval sv. Lukáš evanjelista. Uctievali ho v Carihrade, kde sa jeho prostredníctvom stály mnohé zázraky. Keď roku 1453 Turci dobyli Carihrad, obraz janičiari zničili. Po obraze Panne Márie „Vodkyne" ostalo mnoho kópií, napodobnenín. Najlepšia kópia je náš obraz P. Márie, Matky Ustavičnej Pomoci. Azda preniesla P. Mária, ako nám skúsenosť dokazuje, i svoje požehnanie s pôvodného obrazu na nás.

Žiaľbohu nevieme, kedy bol namaľovaný a kto ho maľoval. Po dlhých výskumoch môžeme povedať toto: Obraz P. Márie Ustavičnej Pomoci vznikol asi v 13. až 14. storočí na ostrove Kréte. Namaľoval ho vynikajúci a veľmi nábožný maliar, rodom Grék. Že bol nadaný maliar, dokazuje sám obraz. Aký živý, aký krásny to obraz, koľko jednoty a súladu je v ňom. Oči Matky sú síce inde obrátené ako oči Syna, to však bolo treba, aby obraz mal živý vzťah ku kresťanom, ktorí sa pred ním modlia. Z nástrojov umučenia, ktoré archanjeli nesú, prechádza na božské Dieťa, ktoré má krížom vykúpiť svet, celá rieka najhroznejších bolestí a s Neho na Jeho najslabšiu Matku, ktorá trpela so Synom. Ovocie tohto veľkého utrpenia prechádza na nás prostredníctvom Božej Rodičky, Matky Ustavičnej Pomoci. Ona, ktorá pozerá na nás takými smutnými očami a pritom takými dobrotivými, javí sa nám tu nielen ako Kráľovná nebies a Božia Matka, ale i ako verná sprostredkovatelia diela vykúpenia, a preto ako naša matka, orodovnica a pomocnica.

Že maliar bol nábožný človek, musí uznať každý človek, ktorý vidí obraz alebo zbožnosť ľudí pred týmto obrazom. Bol by mohol maliar vliať do obrazu zbožnosť, keby ju nebol sám mal?

(pravykatolik.sk)

Takhle jsme v maminčině bříšku ve 12. týdnu vypadali všichni.
Kdo by se odvážil tvrdit, že tohle není člověk?