Una111

     Být s dětmi, když jsou malé, není dobré jenom pro ně, ale i pro rodiče. Nejenom pro jejich pocit bezpečí a chráněnosti, ale i pro naši vytrhující radost nad jejich objevováním světa a s ním spojeným tázáním, na které není vždy snadné odpovědět a které už vůbec není radno odbývat. Být s dětmi, ale i být dětmi není důležité jenom proto, že se to „vyplácí“, ale především proto, že jde o základní nastavení vůči lidem, světu i Bohu, které v nás v pozdějších letech tak snadno okorává a rezaví. Pán Ježíš nás varuje: nebudete-li jako děti, nevejdete do Božího království. Proč? Nejsou totiž vážnější otázky než ty, které si děti kladou - i ono dítě, které se v nás schovává za několikerými slupkami dospělosti. Básník má navíc něco takového v popisu práce: vidět, tázat se a mluvit jako dítě. Kdosi slavný jednou napsal: dítě je v básníkovi otcem muže... 

(Josef Mlejnek)

     Jacques Borel správně ukázal, že podstata dnešní poesie počínaje Mallarmém je poznamenána tragickou zkušeností nemohoucnosti: nemajíc životní význam ani společenské poslání, poesie přestala mít živý styk se skutečností. Stala se mnohým jakousi nemocí dospívání, příznakem určité duševní choroby, alibismem před skutečností života, verbálním způsobem žití, jenž je odmítnutím existence. Můžeme se tedy ptát: má ještě poesie mezi námi místo anebo se podaří dnešnímu světu ji vyhladit? Svět bez básníků je svět bez mystiky, svět skrz naskrz positivistický, zcela upsaný organizování lidí a využívání věcí.

Poesie a náboženství se neomezují na nějakou praxi nebo na nějaký naukový systém. Přesahují každou rutinu, jsou v podstatě spíše způsob života než určitý názor na svět; zjevují existenci. Náboženský člověk a básník mají jistý způsob existence, způsob, který je pravděpodobně hlubší než všechny ostatní, ať už je poslední smysl, který se člověk rozhoduje dát tomuto svému hlubinnému rozměru, jakýkoliv. Řekli bychom, že je v nich trochu VÍCE BYTÍ než v ostatních. Básníci 19. století velmi dobře pochopili, že jejich umění není jen uměním, ale i výrazem jejich uvědomění, důsledkem jejich pronikání k bytí, že jejich osud je spjat s nejvlastnějším jádrem jsoucna.

(Jean Onimus: La Conaissance poétique, 1966)

     Nic na tomto světě není zadarmo, ani básnické slovo, jež nám umožňuje žít a přežít a s pomocí Boží se nezbláznit a nakonec umřít.

(Pavel Švanda, Paměť esejisty)

Bohuslav Reynek: Pieta za zahradou, suchá jehla s monotypem, 1949 

Biljana Jevtic

Suzo jedina

Čekala sam tebe dugo ja
čekala sam mnogo godina
duge su mi bile noći
dugi dani u samoći
suzo moja, suzo jedina

Ref.
Želela sam da te ljubim
da sa tobom jutra budim
želela sam dušo moja
želela sam suzo moja
suzo jedina

Čekala sam tebe dugo ja
sumnjala i tiho plakala
čekala sam da se vratiš
čekala sam da mi kažeš
suzo moja, suzo jedina

Ref.

Želela sam da te ljubim
da sa tobom jutra budim
suzo jedina

Pitala sam tople vetrove
kišne kapi, hladne snegove
pitala sam duge noći
pitala sam kad ćeš doći
suzo moja, suzo jedina

Spirituál kvintet

Svatá Hora u Příbrami

 Své matce

Těšilo tě žití,

jeho ruch a jas,
tam, kde jiný zoufal,
sílu nalezla's.

Těšilo tě slunce,
v sadu květů běl,
slyšela's v něm ráda
ptáče, bzukot včel.

Těšili tě lidé,
srdce, kde byl vznět,
i srdečná kniha
do posledních let.

Ráda měla's všechno,
i ten žití stesk,
do něhož ti zářil
smíru plný lesk.

Brala jsi to všechno,
jak to může být,
a teď vím, že v hrobě
ráda máš svůj klid.

Můj Pane a můj Bože,

vezmi mi všechno,

co mně od Tebe vzdaluje.

Můj Pane a můj Bože,

dej mi všechno, 

co mne k tobě přitahuje.

Můj Pane a můj Bože,

dej, ať se ztratím sám sobě

a stanu se úplně tvým!

(sv. Mikuláš z Flüe)

Neony 

zvoní klekání 

v tvých očích vycházejí 
hvězdy a květiny 
padají na zem 
mezi stíny 
na břeh jezera kde roste rákosí a kmín 
kde dřevaři po skončení práce pijí 
kořalku z jeřabin

A mně se chce tak spát 
Spát 
ve stínu tvých vlasů 
Spát na nic nemyslet 
při zvuku tvého hlasu se probouzet 
jak kuchař 
v pohádkách kde spí se stovky let 
a znovu usínat 
s hrstí tvých vlasů na čele 
a trochu žárlit 
na slunce 
které ti po těle kreslí 
malé nepochopitelné obrázky 
Je konec léta

Ukolébavka

Je březen Černé nebe nad městem 
voní deštěm 
Ještě jednou to všechno spočítám 
Aspoň jednou ještě

Procenta ztrát procenta smutku 
procenta štěstí

to co jsem dostal 
to co jsem vyhrál 
to co jsem propil 
to co jsem ztratil po cestě 
to co jsem získal poctivě i nepoctivě 
Plnoletost i špatnou pověst 
papírovou zlatku 
po strýčkovi ve vestě 
Strýček byl legionář válčil na Piavě 
a byl tak poctivý 
že když se vrátil neměl práci

Zato měl hodnou ženu na rukou tetování 
a smysl pro legraci 
A k stáří 
rakovinu 
Po celý život nenáviděl válku a všechnu její špínu

On byl z těch lidí kteří poletí do vesmíru 
A já 
nezdárný synovec 
zrozený za války a vychovaný v míru 
pod očima kruhy jak smuteční pásky 
nemohu spát 
v této černé promoklé noci 
Počítám na prstech 
metály života a šrámy z naší lásky

A ty spíš 
a možná se ti zdá něco tak krásného 
že na to do smrti nebudu mít

Dobrou noc 
Jsi krásná i když spíš 
Dobrou noc

Je slyšet jak přichází den 
Pomalu jako by se vracel z flámu 
Bloudí 
ulicemi hospod a chrámů 
Teď zívá 
Zastavil se na rohu

Spi

Já nemohu