Jindrusa

Každému kdo píše, nebo se snaží psát o filmu, se to někdy stalo. Třetí hodina ráno, vy soustředěně hledíte na blikající kurzor a čekáte, že se třeba pohne i jinak než úpěnlivým protáčením vašich mozkových závitů a následných úderů do kláves. A ikdyž už ani pořádně nevíte, jestli píšete o tom utahaném filmu o depresivní matce, nebo o tom utahaném filmu o depresivním vztahu holky a kluka, a pak si uvědomíte, že to byl vlastně jeden film, akorát jste se u něj střídavě probouzeli a usínali.. V takové chvíli slabosti má člověk někdy nutkání, šáhnout pro slovo do seznamu otřepaných nicneříkajících frází. Pro větší čtenářskou ostražitost vám tu několik z nich odhalím.

meditativní exkurze (např. do subkultury sibiřských dřevorubců či čehokoliv)
(výborně se pojí i se slovy jako „procházka","esej", „výprava" a většinou dalších floskulí)
hodí se do komentáře k jakémukoliv filmu který byl pomalý a prostě se tam nic moc nedělo, přičemž ze sebe chcema dělat intelektuály a všem dát najevo, že si toho dění jenom nevšimli

je zrcadlem společnosti
on tak nějak film a umění celkově jsou zrcadlem společnosti né?
uhrančivý vizuál
ten film byl pěkně natočenej a chceme to říct nějak hustě, uhrančivý je vůbec tak hustý slovo, že může udělat hustým prakticky cokoliv
hlubinný ponor do..
když chceme říct, o čem ten film je, přičemž to téma je jen o něco slabší než pro „meditativní exkurzi"
hlubinná sonda do..
jen zdánlivě mělčí než ponor
stimulující esej

když už úvaha, tak proč né esej, když už esej, tak proč ne stimulující

naplnění lidské existence

dá se bezpečně používat u všech existenciálních témat
zádumčivý proud impresí
což mohou být třeba i Krtkova dobrodružství
podmanivá zvuková stránka
no dovedete si teď již představit kvalitní zvuk ve filmu jiný, než podmanivý?
psýčko, schýza
výborně se hodí do komentářů ve stylu čoko-voko připomínajích výstup generátoru náhodných slov

cinefilní pomrknutí

aneb jak ve dvou slovech vyjádřit přízeň skupině s kolektivně sdíleným zájmem a interně jim naznačit své doporučení

Před pár dny jsem měl možnost udělat rozhovor s Miro Remem, skvělým slovenským dokumentaristou. O tématech, které si vybírá, o způsobu natáčení a o vztazích z postavami jeho filmů.

„Vážení přátelé, když jsem na tomto jevišti, kde teď stojím, před třiceti léty začínal, nikdy by mě nenapadlo, že se sem vrátím, abych dělal, co tu dělám." Ozve se hluboký přátelský hlas z pódia Karlovarského divadla a mě se ihned vybaví mnou milované, zcela ohrané kazety s příběhy Medvídka pů. U jeho rozhovorů mě vždycky trochu dojme upřímnost, s jakou dává otázky a každou z nich trochu odhalí sám sebe, jde z něj dojem jistého pozitivního nadhledu nad světem. Slušňáctví, morálnosti, ale zároveň jakési neupjaté stylovosti a ironického odstupu. Člověk má dojem, že s tím, kolik sám položil otázek už musí znát odpověď úplně na všechno. On však často dává najevo svoji pokoru před vševědoucností. Číší z něj jakási hluboká lidskost a zájem, s kterým naslouchá svým hostům, humor kdy si nedělá legraci z ostatních ale především sám ze sebe. Kromě osazenstva v divadle jej na obrazovkách sledují statisíce lidí a on s ledovým klidem a přátelským hlasem dává filmové hvězdě svou první otázku.

Kdo to nikdy nezkusil, možná si ani neuvědomí, jak je udělat dobrý rozhovor těžké. Máte v hlavě seřazené poctivě vymyšlené otázky, o kterých doufáte, že nejsou úplně stupidní, k osobě naproti vám, často tíhnete nekonečným respektem. Snažíte se jej zároveň poslouchat, otázky nezapomenout, navést ho jinam, když mluví od tématu, být zábavní, pohotově reagovat, do ucha dostáváte pokyny z režie, a ještě to vše musíte zvládnout do minutových limitů, být sví a tvářit se přirozeně. Eben to zvládá s lehkostí, jakou opravdu málokdo.

Když jsme včera takhle šli s kamarádem po shlédnutí Na Plovárně Varama, říkám mu: „Víš, zase je super, že když v životě uděláš cokoliv a nebudeš si jistej, jestli to děláš dobře, nebo špatně, tak se prostě zeptáš, co by udělal Eben? A hned víš. Že ho můžeš mít v hlavě jako takovou tu absolutní autoritu a seš pak vlastně úplně klidnej. Někdo má prostě boha a my máme Marka." A on na to: „Kdybych byl gay nebo ženská, tak bych ho, ty vole, určitě miloval."

Na prezentaci Bioskopu bylo představeno celkem pět českých filmů, které půjdou v tomto a příštím roce do distribuce. O Století Miroslava Zikmunda, Fotografovi a snímku Gangster Ka již psala v deníčku Vodnářka, já se zaměřím na zbylé dvě pohádky.

Tři bratři - Asi už většina z nás zaznamenala, že se po čtyřech letech opět blíží uvedení Svěrákova nového filmu, tentokrát pohádky o třech bratrech, „kteří se vypraví do světa a náhodou se stane, že jeden osvobodí Šípkovou růženku, druhý si vezme Marušku v dvanácti měsíčkách a třetí zaváže smlouvu o smlouvě budoucí s nezletilou karkulkou" popisuje děj filmu Zdeněk Svěrák, který je autorem scénáře. Tři hlavní postavy obsadili Klus, Dyk a Piškula, a celý děj bude protkán písničkami z pera Uhlíře. „My jsme se viděli naposled, jak jste natáčeli tu muziku a to je teda fakt paráda" dává o sobě z davu novinářů vědět Spáčilová. „Je tam tedy záporná postava, bába z mokřin, kterou hraje Jiří Lábus, to protože se nám zdálo, že nejlépe zlou bábu dokáže zahrát muž, ženy by takhlé zlé být nemohly. Tak ona si přeje aby to nedopadlo dobře, ale jak jistě víte, pohádky mají mít šťastný konec..a záporné postavy nemají šťastné konce." V duchu Svěrákových filmů to bude zajisté lidské, plné laskavostí, již z traileru snad můžeme soudit, že i chytré a originální. Rozhodně jeden z nejočekávanějších českých filmů tohoto roku. Premiéra se uskuteční 14. 8. 2014.

Druhou představenou pohádkou bylo Sedmero Krkavců Allice Nellis, jejíž předlouhou je klasická pohádka Boženy Němcové, ve které na sebe mladá dívka bere těžký úkol a musí se pokusit zachránit své bratry a zbavit je prokletí, které na ně uvrhla jejich matka. Snímek představila mladá režisérka Ester Honysová. „Lidé se ptají jestli to není temná pohádka, není to tak Krkavci jsou velmi milá zvířata. Temnou pohádku rozhodně neplánujeme." Temné pohádky asi nejsou v kurzu. V hlavních rolích se představí Martha Issová, Sabina Remundová, Zuzana Bydžovská a další. „Je to pohádka která nevypráví pouze o sedmi bratrech, je to pohádka která vypráví o síle slova, o tom jak velké zlo může udělat i pouhá jedna věta a zároveň vypráví o ženské síle." Na premiéru se snad můžeme těšit 26. 2. 2015.

Po vcelku rozpačité novinářské projekci (netleskalo se a všichni ti Filové, Spáčilové a Bláhové, se při odchodu ze sálu netvářili nijak nadšeně), se celá delegace přesunula na tiskovou konferenci. Zde vám přínáším přepis toho nejzajimavějšího:
 

moderátorka: Film je silně postaven na stylizovaných dialozích, jak se vám s nimi pracovalo?
Trojan: My jsme od Mirka dostali nahraná taková cdčka, kdy Mirek promlouval za všechny postavy svým hlasem , což bylo velmi zábavný, a ještě mezi těma replikama se tomu třeba sám smál.

Myšička: Já si myslím, že to často bývá trapné, když si Pražští herci hrají na nějaké nářečí a myslím, že v tomto případě k tomu nedojde..

Spáčilová 1: Jestli je film inspirován vašim dětstvím, tak se za tu dobu prostředí ve kterém se odehrává změnilo..nebo tedy nezměnilo?

Krobot: Proměnilo se asi v tom smyslu, že jestli znáte vesnici Stříbrnice, tak tam to vypadá tak, že tam žije 40 místních obyvatel, a ti nemají moc peníze, aby opravili svoje domy. Pak tam žije asi 60 lufťáku z Brna, nebo Olomouce, ti už mají peníze aby opravili svoje domy a asi před pěti lety tam Němečtí vysídlenci, pěkně opravili kostel na hřbitově. To je současný stav Stříbrnic a já k tomu nemám co dodávat dál.

Spáčilová 2: (Něco ve smyslu, jestli se filmem vrací ke stylistice "chcípáctví" z 90. let)

Krobot: Není to film o vyděděncích. Já si myslím, že je to spíš taková zvýrazněná, stížená situace pro ty postavy, ve kterém žijí. A vlastně spíš jsme sázeli na to, včetně toho prostředí ve kterém žijí, a my jsme vlastně nějak sázeli na to, že tu jedinečnost bude možno zvýraznit , že to jakoby z toho konkrétního místa, někde v Jeseníkách, lze třeba zobecnit do pocitu, nebo do stavu lidí, kteří žiijou v těchle podmínkách obecně, ať je to kdekoliv. Takže si myslím, že to není jakoby vyděděnství, nebo o zrátě iluzí, já si myslím, že ten film je docela optimistickej
Plesl: je to film „o moci a bezmoci"

Trojan: Já když jsem si přečetl ten scénář, tak mě překvapilo, že ty lidi co žijou ty svoje životy, a že to nejsou nějak významní lidi, a přestou můžou v lidech, divácích, zanechat takovou silnou emoci a silnej dojem, a myslím si, že to se v tomhle filmu povedlo
 

Trojanova historka z natáčení

Jeden renomovaný maskér mi řekl, že můj xicht je zajímavej tak od pusy nahoru, od pusy dolů že až tak zajímavej není. A že by bylo fajn, abych si nechal narůst vousy, do nějaký role. No já jsem před tím zrovna nic netočil, tak jsem si říkal, že tohle by byla taková vhodná příležitost, tak jsem přijel na natáčení s dlouhými vousy. Vzal jsem si sebou i kolo, protože Mirek trval na tom, abychom tam byli co nejdřív, tak jsem si vzal kolo a přijel jsem den před mým natáčením. Jel jsem se podívat na plac, měl jsem vousy, kšiltovku a to kolo a zastavila mě taková paní, která tam zastavovala dopravu a říkala mi, že dál nesmím, že se tam natáčí. A já jsem říkal, no to je zajímavý, a co se tam natáčí? A ona, no takovej film. A já se zeptal, a kdo to režíruje? A ona se tak na chvilku zarazila a pak povídá, no, víte, já nevím, nevím jestli ho budete znát. No já říkám, tak to zkuste, já mám filmy rád.. No on moc nefilmuje, ale hraje ve filmech. A kdo to je? Říkám. Mira Krobot. Aaha, tak toho neznám.. Mezitím se zastavil ten záběr a ona mě pustila dál, na to natáčení, a všichni se koukali na monitor, jestli ten záběr se poved, tak jsem se taky koukal..no, a trvalo ještě asi další minutu, než došlo teda k tomu prozření. Pak byla asi hodinová debata, jestli mám takhle zůstat, nebo se teda oholit, nebo se začernit. No, tak to je vlastně taková historka z natáčení.
 

Redaktor z novinek, (perla nakonec)

V tom filmu byla zřetelná snaha, aby ti herci vypadali hrozně, což je logický, a chci se zeptat, jestli to zvlášť dámám, bylo příjemné.
Krobotová: Já jsem si nepřipadala hrozně. Tak my jsme měli radost, že splýváme s prostředím.
Krobot: Bylo to docela náročný, ale jako mě se tam ty holky líběj.
Krobotová: Možná bych mohla podotknout, že tam hráli i taťkovi spolužáci z mládí.
Krobot: Ti se mi taky líběj.

Když potkávám davy lidí v kinosálech, s cigaretou v ruce šťebetající intelektuály o posledních artovinkách, promenádující se slečny na podpatcích v okolí párty stanů, zasmušilé novináře v press centru, říkám si, že se možná ti všichni, podobně jako já, zcela neuvědomují, že to co vidí, je jen málá část toho, co se ve Varech doopravdy odehrává. Že jen o patro víš od místa, kde oni právě čekají na projekci, se nějaký producent rozhodl dát svou důvěru režisérovi, který jej přišel žádat o peníze. Že takových setkání se zde uskuteční až desítky denně. A že někteří nenápadní lidé, kteří z vedlejšího sedadla soustředěně pozorují stejný film jako vy, jsou ti, díky kterým tento námi milovaný filmový svět existuje. Na panelu Conversation with Hollywood, jsem měl šanci do tohoto světa letmo nahlédnout. Mými průvodci byli například producent Greg Shapiro, který získal oskara za Smrt čeká všude, Kevin Iwashina, Milana Popelku, který je producentem společnosti, která například produkovala Královu řeč.

Všichni producenti mluvili, pro mě překvapivě, o filmech jako o určitých balíčcích tvůrců a herců, které u komerčního filmu mohou fungovat i univerzálně, ale pokud má vzniknout opravdu výjimečný film, existuje jen jedna specifická kombinace všech umělců. Výborný scénář je hledáním jehly v kupce sena, a každý z producentů jich musí pročíst stovky, než najde ten pravý k realizaci. Greg Shapiro se následně rozpovídal o natáčení Smrt čeká všude, kdy snímek původně nechtěli dokonce ani pustit do kin. Po výhře na malém festivalu se jim pak distributory podařilo přesvědčit a o několik měsíců později, film dostal oskara. Že jako producent se často pohybuje na hraně ohromného úspěchu, a zdrcujícího propadáku.

Několik přítomných „mělo skvělý nápad, který potřebují pomoci zrealizovat". Pánové z Hollywoodu tedy přítomným osvětlili, že takových nabídek dostávají denně desítky, a že bez referencí, či úspěšného filmu který autoři natočili se s nimi pravděpodobně nebudou mít čas ani bavit. Jedinou šancí je tedy prorazit s filmem nejdříve ve své vlastní zemi, a pak se s nimi snažit kontaktovat. Producenti taktéž prozradili, že tu ve Varech mají s různými tvůrci každý den asi 15 schůzek.

Debatu završil ambiciózní režisér z Africké Malawi, s otázkou, jestli by tam Hollywoodští tvůrci a herci přijeli točit. S tím, že tedy peníze pro ně moc nemají, ale i tak by byli moc rádi, kdyby nějaká spolupráce vznikla. Iwashina připustil, že se do Afriky právě chystají, ikdyž s jiným projektem.

Nemusíte se však vůbec bát, že popíráte vaši cinefilní náturu. Pár kroků od naši Forrestovské kavárny se ocitáte na náměstí, kde se svého času proháněl a svůdné pohledy vrhal Daniel Craig, jakožto James Bond, či všechno obklopující hradby obývali hrdinové z Johanky z Arku. Když zapadnete ještě hlouběji do křivolakých pevnostních uliček, objevité řadu bizardních míst..Třeba domky, tvářící se, že v nich nikdo nebydlí, ale se zásobou dřeva tak na 20 let dopředu. Uličky připomínají mnohoúrovňový labirint, díky lucernám s atmosférou Malé strany.
Úměrností duchu městečka, se zde pravděpodobně nachází i množství různých ártérů, a tak při jeho průzkumu narazíte na zajímavé kousky street artu. Výplně vysklených oken polorozpadlých domů tvoří kresby s výhružně vyhlížejícími postavami a jiná díla. Když se nabažíte výhledů na údolí, kterým se po Ohři plavili třeba Rafťáci, před návratem do Varů rozhodně nemůžete minout Svijany za 23, na vyhlídce ve schované hospůdce ve stejné ulici jako Forrestova kavárna (viz foto níže). Kombinace zahradních sedátek, umělých a živých květin pod slunečníkem, nám přišlo jako ideální místo na čekání před odjezdem. Cesta na zastávku vám pak zabere asi 10 minut, a za půl hodiny jízdy už můžete osvěžení opět sedět v sále ve Varech.

Pompa, sláva, všude krásní a úspěšní lidé, velká část z nich tu přijela dělat všechno, jen ne dívat se na filmy. Zmatení Rusáci, kteří se snaží dojej festivalovým autobusem do Glóbusu. Securiťák u vchodu na koleje, který mi za přislíbení šňůrky z akreditace zařídil všechno co mi na očích viděl (vynesl batoh, sehnal nesehnatelné heslo na wifi a snažil se mi se vším poradit ikdyž absolutně nic nevěděl) a jiné absurdity. (Viz. foto) Takhle nějak jsem si tu nádheru představoval!

První den, ambice stihnout ty nejdepresivnější filmy hned ze začátku. Kino Drahomíra se pro ně ukázalo jako ideální prostor, protože hned po jejich skončení si zde člověk může dát panáka. (V případě Violet to bylo i přes veškerou empatii spíše kafe) Vůbec je to takový svět sám pro sebe, zmenšenina Varů bez červeného koberce a hvězd. Nekonečná sbírka filmových časopisů, skvělá čočkovka, večer se hraje Jazz, mezitím filmy.  Zde mě uchvátil divadelně laděný Kreuzweg, zážitek takové intenzity, který už následně nechcete přebít žádným dalším filmem, aby ve vás co nejdéle rezonoval. 

Ale už za pár hodin mě čeká zajímavě tvářící se Charlies's Country!

Již za působení umělecké ředitelky Evy Zaoralové dostávaly ve Varech prostor snímky z filmové historie, Karel Och pak tímto směrem pokračoval, a již několik let tvoří časem zaprášené filmy důležitou protiváhu filmům novým.

V rámci projektu Nadace české bijáky bude po Markétě Lazarové a Všech dobrých rodácích uveden v restaurované verzi další český klenot Ostře sledované vlaky. Znovuoživení křehkého příběhu Miloše Hrmy na velkém plátně, a za účasti Jiřího Menzela a Květy Fialové, by mohl být i pro ty, kteří tuto klasiku minutu po minutě znají, výjimečným zážitkem.

Z české klasiky budou ve Varech letos dále uvedeny dva snímky našeho snad nejosobitějšího animátora a experimentátora Jana Švankmajera. Snímky Možnosti dialogu a Šílení jsou záplavou šokujích a metaforických obrazů, o neochotě a neschopnosti naslouchat druhému, agresivitě v komunikaci, či duchovní vyprázdněnosti v důsledku absolutní svobody v rámci druhého snímku. Následná diskuze s takto originálním tvůrcem bude jistě velmi obohacující záležitostí. Dalším zajímavým exkurzem do české filmové historie budou němé Milenky starého kriminálníka s Vlastou Burianem. Dosud téměř neviděná, zrestaurovaná kopie, plná gagů tohoto geniálního komika, bude uvedena v doprovodu s živou hudbou.

Do filmové historie se můžeme vydat nejen po dílech z dané doby, ale i jaksi nepřímo, dvěma dokumentárními filmy sestříhanými z dobových materiálů. Bertolucci o Bertoluccim, je netradičním portrétem nejslavnějšího italského žijícího režiséra. Tvůrci se dva roky probírali třemi sty hodinami materiálu s Bertoluccim, aby poslepovali tento osobitý medailon génia. Život Rogera Eberta je pak portrétem, nedávno zesnulého, nejslavnějšího amerického kritika.

Solaris (na obr.) je filmovými teoretiky uznáván jako Tarkovského mistrovského dílo. "Zádumčivý proud impresí, filmová meditace o podvědomí, víře a smysluplnosti vědeckého poznání." Veřejností je pak často odmítán pro svou délku a náročnost. 167 minut meditativních záběrů je výzvou pro pravé cinefily.

Z dalších filmů se můžeme těšit na Lety ve snu a ve skutečnosti, sovětský hit z raných 80. let, který je „palčivou výpovědí generace, která směla snít a nedokázala žít". Takoví jsme byli, s tématem ženské angažovanosti v rušném období 30. až 60. let amerických dějin. Mzdu strachu, napínavou roadmovie se dvěma náklaďáky naplněnými nitroglycerinem, jejíž autor je režisérem kultovních filmů Francouzská spojka a Vymítač ďábla. Či Edwarda II., který je postmoderní adaptací divadelní hry Christophera Marlowa.

Na 28 minut jsem se ocitl v diskuzi s panem géniem, a skoro jako bych se na chvíli stal jedním z jeho úchvatně trhlých kamarádů, kteří s ním podnikají jeho filmová dobrodružství. Kdo jsou Dick Pfeifer a Paul D. O'Brien kterým Dead mana věnoval, jsem se však tady ani po dalších dvou hodinách pátrání nedozvěděl. Jestli se s ním někdy setkám, na tohle se ho určitě zeptám!

To si takhle předevčírem hraju na jedné právnické narozeninové párty, docela snobárna. Bílé límečky, kostýmky, půlka těch lidí má známé ve vládě. Já soustředěně loudím ze saxofonu tóny, zatímco kolem zajídají Roast beef Parmskou šunkou.  Jsme zrovna tak někde mezi 2. a 3. sólem v Satin doll, když se na mě otočí oslavenec, jestli bychom nezahráli "něco normálního", když v tom se to stane. Velká část osazenstva se se zájmem otáčí ke vstupu, kde se noří dozadu načesaná ofina vrchního státního zástupce. Nechávám své spoluhráče v hudebním opojení a energicky se vrhám kupředu, abych se s ním nechal seznámit. K právníkům mám všeobecně vlažný vztah, tenhle člověk je pro mě však osobnost. Neznám nikoho kdo by si v porevoluční historii dovolil zažalovat Rittiga, Janouška, Nagyovou shodil Nečasovu vládu, Tluchoře, Čunka.. Nikoho kdo by tak tlačil na hranici mezi tím, jaký podvod se ještě toleruje, a co už je zločin.

Večer pokračuje a mě napadá spousta otázek. To se nebojíte, že se někde na dovolené v Itálii prostě ztratíte a už vás nikdo neuvidí? Věříte si na Nagyovou? A kam až to povede? Ještě pořád jsme nedohráli Satin doll a já už vím, že o něm musím zkusit natočit film..

Na co kapela, když stačí looper? Úchvatné. Navíc z toho sága loudí úplně nové zvuky!

NEUSPĚL :(

Hurá! Změnu už to potřebovalo..

Objevuji taje a zákoutí nového ČSFD a tento deníček mě velmi potěšil! Zatím psaní všech mích deníků skončilo selhalo díky mé lenosti lenosti, tak třeba tento bude konečně první, který uspěje. :) Dneska už to sice na žádný filmový zážitek nevidím, ale aspoň  jsem právě díky novému ČSFD objevil "The Matrix Revisited" a už se na něj moc těším! :)