Germanicvs

Lze zachytit mechanicky, tahem štětce vzdálený bod omega, odlesk univerza, nekonečno, boha, celý život člověka udělený nám v jedné tisícině vteřiny před smrtí na jediném plátně mistra? Takovou výchozí otázku si klade známý francouzský tvůrce Jacques Rivette (1928-2016) v bravurním snímku Krásná hašteřilka (1991).

 
    Přibližně jednou za deset let nastává vhodná konstelace k vytvoření jedinečného uměleckého skvostu. Předchozí nadějný pokus byl díky přerušení toku inspirace nevěrou manželky-modelky Liz s rodinným přítelem zastaven v půli cesty. Čas k novému (a zřejmě již poslednímu) pokusu právě nastává, a proto je třeba objevit novou adeptku, jež by se stala předobrazem Krásné hašteřilky. Proti své vůli byla mužským kolegiem vybrána Marianne, přítelkyně mladého perspektivního umělce Nicolase. Mladý pár je pozván na prohlídku skanzenu dávných děl kdysi věhlasného malíře Frenhofera. Impulsem k novému pokusu se stává náhlý kolaps (či epileptický záchvat) rodinného přítele (obchodníka s uměním) během idylky porcování domácího koláče před umělcovým sídlem. Člověk, jenž způsobil předchozí nezdar, tak paradoxně vyvolává pokus nový. 

 

     Ve všech předkládaných partnerských vztazích je patrné vnitřní pnutí a skryté tajemství, hodné odhalení. Náročný výrobní proces uměleckého skvostu náležitě prověří pevnost či nestabilitu dosavadních vazeb. Jednotlivé významy a dějové posuny jsou skryty v důmyslně propracovaných dialozích. Mnohé jsou záměrně vsunuty do jiných úst a do jiného načasování než by se dalo dle tradiční dramatické osnovy dedukovat.

 

     Zobrazení tvůrčí aktivity umělce představuje řada snímků, jež se staly učebnicovými příklady, jak si v takové situaci počínat. Příkladem geniálního zachycení geniality může být Formanův Amadeus či Kieślowského první díl trilogie Tři barvy: Modrá. Zkoumaný vzorek však vykazuje větší míru reálnosti vedoucí k dokonalému ztotožnění diváka s umělcovým záměrem. Každý tah a črta je nahlížena skrze malířovy oči a tvořivé prsty.

 

     Tvůrce se mění v boha-stvořitele, jenž v gejzíru toku tvůrčí energie modeluje netvárné (dosud statické) tělo figuranta a uděluje tak lidstvu nedosažitelný horizont – nesmrtelnost. K zachycení dokonalosti je nezbytná souhra obou partnerů, a tudíž je třeba překlenout dosavadní nadřazenost tvůrce i strnulost modelu-polotovaru a poskytnout modelce dostatečný prostor ke kreativnímu přínosu hašteřivého objektu.

 

     Čára střídá čáru, skica skicu a konečně plátno poskytuje základní platformu k zachycení finálního výjevu. Tisíce ohybů znaveného těla jsou postupně zavrženy, aby ustoupily tomu jedinému z variace možných. Využití původního torza obrazu odstartuje jiskřivou polemiku manželů o zmařeném uměleckém díle.

 

     Dokáže však nedokonalý tvor přijmout dokonalost? I na tuto otázku mistr bravurně odpovídá. Modelka Marianne je znepokojena nelidsky chladným dílem. Malíř a jeho manželka Liz (bývalý model schopný se vcítit do umění i manželovy duše) však dokáží v načrtnutém opusu objevit ony nepatrné odlesky dokonalosti a raději dílo „společně“ pohřbívají do dočasného hrobového přítmí. Také nevinný pohled dítěte (služčina dcerka) dokáže v uměleckém díle zachytit dokonalost. Manželka-model uděluje obrazu symbolické poslední pomazání načrtnutým křížkem na zadní část rámu obrazu a vyšle jej do temnoty provizorního hrobu. Tak jedinečné dílo musí zemřít, aby se v nové povýšené formě zmrtvýchvstání znovu objevilo na slunečním světle. Až lidský rod dozraje onoho vyššího bodu „darwinovské“ vývojové škály, bude mu obraz odhalen. Nebezpečná červená silueta díla je záměrně vystřídána nadějně poklidnou modrou náhražkou (v odevzdané póze klečícího pokorného služebníka páně). Nicolas ovšem tuto „náhražkovitost“ odmítá.

 

     Do popředí vystupuje duchovní rozměr uměleckého zobrazení. Úchvatná paralela tří obrazců – v hovoru vzpomínaná 33-letá  Ježíšova pouť za zvuků vzdáleného kostelního zvonu. Následná póza modelky stylizované do útrpného Ježíšova postavení ji dokáže ztotožnit s osudem tohoto věčného tuláka lidským svědomím. Tato triáda naznačuje přítomnost tří základních elementů křesťanské věrouky, a to otce (malíř-stvořitel), syna (Ježíš Kristus v řadě náznaků, údělu modelky a obrazy křížů) i ducha svatého (vzdálený hlas srdce zvonu).

 

     Snímek je téměř oproštěn od hudební kompozice (zmiňme jen nečetné úryvky ze Stravinského) a slovo dostávají koncertující cikády a jiné ruchy. Divák vtažený do proudu dějových pochodů si této zvláštnosti téměř nepovšimne. Vše je protknuto realismem, jenž netouží po jemu „nepřirozené“ zvukové kulise. Eliminace hudebního toku je pro Rivettova díla příznačná.

 

      Veřejnosti neznámý snímek by si zasluhoval větší pozornosti, neboť je to umělecký skvost vysvětlující či spíše naznačující nevysvětlitelné. Ukazuje namáhavou cestu umělce k vytvoření jedinečnosti přežívající věky. Obhajuje právo umělce ve světě plánování a předběžných rozpočtů na svobodnou tvůrčí existenci.