Lavran

...

"Nejraději mám diváky, kteří mi říkají, že film mluví o nich anebo že pro ně měl nějaký význam, a takové, kteří mi říkají, že v jejich životě něco změnil. Potkal jsem v Berlíně na ulici jednu paní. Poznala mě, protože právě tehdy probíhala reklama na Film o lásce. Ta paní se rozplakala. Bylo jí padesát let. Řekla, že mi strašně děkuje. Měla se svou dcerou mnohaleté spory. Bydlely spolu v jednom bytě, ale nemluvily spolu. Den předtím byly v kině na mém filmu a dcera poprvé po pěti nebo šesti letech políbila svoji matku. Samozřejmě že se asi znovu pohádají a za dva dny to všechno nebude mít žádný význam. Ale kdyby jim bylo byť jen pět minut lépe, stačí to. Proto stojí za to tuhle práci dělat. Pro ten polibek, kvůli téhle jediné paní stojí za to natočit film.

 

Mnoho lidí se mě po filmu O zabíjení ptalo: „Jak víte, že je to přesně tak?" Mám mnoho dopisů od lidí, kteří mi napsali po Amatérovi: „Jak víte, jaké to je, být amatér?" Nebo: „To je film o mně." „Natočil jste film o mně." „Odkud mě znáte?" Takových dopisů jsem dostal strašně moc. Dostával jsem je po mnoha svých filmech. Například po Krátkém filmu o lásce. Mám dopis od jednoho chlapce, který tvrdí, že je to plagiát jeho života.

 

Anebo jedna dívka. Na jednom setkání ve Francii, někde u Paříže, ke mně přišla asi patnáctiletá dívka a řekla mi, že byla na Veronice. Šla na film jednou, podruhé, potřetí a chtěla mi říct jen jednu věc – pochopila, že duše existují. Předtím to nevěděla, ale teď už to ví. V tom je něco moc krásného. Pro tuhle dívku stálo za to Veroniku natočit. Stojí za to pracovat rok, ztratit spoustu energie, trpělivosti, trápit se a trpět proto, aby jedna malá dívka v Paříži pochopila, že duše existuje. To jsou nejlepší diváci. Není jich zrovna moc, ale pár se jich najde."

...