Lachtaan

Po osmi letech jsem se předevčírem vrátil na plátně našeho lokálního kina do světa utopistického Panemu v kdysi velmi věhlasné sérii Hunger Games. Ta přišla chytře v době, kdy se specifický subžánr "young-adult" teprve dral na výsluní a ač tu bylo mnoho pokusů (série Labyrint, série Divergence, Mortal Instruments), přijde mi, že jen "Hladové hry" dokázaly vytvořit takový otisk, že si mohly i po letech dovolit další díl a stále po něm leckdo štěkne.

Do té skvadry patřím i já, jelikož jsem prvotní trilogii i přečetl, příběh mám dost rád a zajímal mě návrat do minulosti tohoto světa. Nebudu ale vůbec chodit kolem horké kaše, že jsem do kina nakonec vyrazil zejména kvůli castu, kde mě nezaujal jen ústřední hrdina (viz můj komentář u filmu), ale především jeho filmová partnerka. Rachel Zegler má v sobě tak intenzivní kouzlo, že jsem dokonce začal uvažovat nad tím, že kvůli ní zkusím i doposud mnou relativně opovrhovaný remake West Side Story, stejně tak sequel šíleného Shazama, jehož dávno nejsem cílovkou. Když si ale zpětně promítnu, jak bylo kino plné mladistvých divaček jen kvůli vzezření Toma Blytha, je asi pochopitelné, proč si já chci nyní dohnat zrovna tyhle dva kousky.