Gore

Filmové zhodnocení:
V 37. týdnu jsem viděl celkem 9 filmů, z nichž 3 filmy byly evropské artové (francouzské drama Noci šelem z roku 1992, které autobiograficky vypráví příběh začínajícího filmaře, který žije nezávazným bisexuálním životem, a to i poté, co zjistí, že je HIV pozitivní, jehož autor, režisér i herec hlavní role Cyril Collard zemřel ihned po premiéře na AIDS, kdy film hodně staví na hereckých výkonech jeho, ale zejména skvělé mladičké Romane Bohringer, jako do něj zamilované osmnáctky; ještě lepší byl italský snímek Paola Sorrentina Následky lásky, kde exceluje Toni Servillo jako muž, kterému plyne život mezi prsty ve švýcarském hotelu a jeho nudnou rutinu naruší láska, kdy film, ve kterém se toho většinou neděje, dokáže vtáhnout svou atmosférou; skvělé snímky narušilo až britské podivné drama Ztráta sexuální nevinnosti, které je přespříliš artové a samoúčelné, až se v celé své artovosti totálně ztrácí a nic nudnější jsem dlouho neviděl, nezaujmou ani jinde zajímaví herci, neboť se plácají od ničeho k ničemu); 2 americké komiksové sequelové filmy (již několikátý snímek z univerza nadaných mutantů X-Men: Apokalypsa pod taktovkou jejich filmového zakladatele Bryana Singera, kdy film je kvalitně natočen s řadou dobrých hereckých výkonů, triků a postupů, i kvalitním scénářem, ale přesto se často dostavuje pocit, že se stále díváme na to samé, jen v jiném balení a po tolika filmech to není již tolik lákavé, aby se člověk na další dobrodružství mutantů tolik těšil; překvapil i sequel zmutovaných želvích bojovníků Želvy Ninja 2, kdy jednička byla příšerná a strašně infantilní, ale s dvojkou se dostavil ucházející humor a lepší atmosféra, a trapnost jedničky zmizela); 2 animované filmy (již páté dobrodružství prehistorických zvířat Doba ledová: Mamutí drcnutí, které si udržuje stále tu svou lehce nadprůměrnou kvalitu, která je spíše pro menší děti, i když v tomhle díle je dost temného, neboť se zde setkáme s hrozbou konce světa a vyhynutím, kdy se hrdinové navzdory strachu ze smrti postaví čelem meteoritu, který má dopadnout na zemi; zhruba na stejné úrovni je i francouzský animák Proč jsem nesnědl svého taťku, který vypráví o mladém slabém předchůdci pračlověka, který se ukáže jako jeden z nejgeniálnějších, který vymyslí všechny možné vychytávky pro svůj lid, kdy na film je ze začátku těžké si zvyknout, ale poté se z něho vyklube neškodný, nevšední a do jisté míry i zajímavý animák); a 2 úžasné indické filmy s Preity Zintou a Shah Rukh Khanem (vynikající romantická dramedie Zítřek už možná nepřijde, ve kterém oba excelují jako milenci, kteří nikdy milenci nemohou být; a skvělé romantické drama Nikdy neříkej sbohem, kde hrají manželé, kterým se vztah rozpadá, stejně jako druhému manželskému páru, který vstoupí do jejich životů, kde jsou oba skvělí, ale filmu dominuje hlavně úžasná Rani Mukherjee, která nejen, že odzbrojí svou nadlidskou krásou s nejkrásnějšíma očima, ale hlavně svým výkonem, navíc film obsahuje úžasně vypilované dialogy a tunu emocí).

 

Nejlepší film týdne:
Zítřek už možná nepřijde – romantická komedie s prvky smutného dramatu s vynikajícím Shah Rukh Khanem, který zde hraje vtipného, charismatického a oblíbeného mladíka, který si všechny kolem sebe získá svou bezprostředností a spravedlivostí, a do kterého se zamiluje i kráska Preity Zinta, jenže je zde ještě ťunťonoidní sukničkář Saif Ali Khan, kterého chce Shah, aby se do něj Preity zamilovala místo něj, kdy se roztáčí kolotoč vtipných situací a romantických chvil, kdy vše skvěle funguje a nevadí ani délka přes tři hodiny. Z dalších filmů týdne kvalitního na filmy zaujalo indické romantické drama Nikdy neříkej sbohem, italské artové romantické drama Následky lásky, ale i komiksové sci-fi X-Men: Apokalypsa.

Nejslabší film týdne:
Ztráta sexuální nevinnosti – druh filmu, který se snaží být tak strašně artový, že se v něm totálně utopí a ani sám autor neví, co tím chtěl říct a nastolil jen hroznou a nekoukatelnou nudu. Film totálně mimo, který ani nešokuje svými explicitními odhalenými full frontal scénami zrzky a černocha, představující Adama a Evu. Nedokážu pochopit, že jsem ho 17 let usilovně scháněl, aby mě pak takto zklamal.

Nejlepší herecký výkon týdne:
Shahrukh Khan (Zítřek už možná nepřijde) – jednoznačně nejlepší výkon z filmů, které jsem s ním viděl, kdy mu role vtipného, zamilovaného a výmluvného sympaťáka skvěle sedla. Zaujal ale i ve filmu Nikdy neříkej sbohem, kde hrál spíše nesympatického pajdavého kripla, který nemiluje svou ženu. Z dalších herců se mi líbila i trojice herců z filmu X-Men: Apokalypsa - James McAvoy jako profesor Xavier, Michael Fassbender jako Magneto a Nicholas Hoult jako Beast.

Rani Mukherjee (Nikdy neříkej sbohem) – bezkonkurenčně tento týden vyhrála tato indická kráska, jejíž bravurní výkon mám stále před očima. Z dalších hereček zaujala i Preity Zinta v obou indických filmech, kde ji více slušela role zamilované studentky v Zítřek už možná nepřijde, ale i Romane Bohringer v dramatu Noci šelem, jako mlaďounká holka, která miluje HIV pozitivního bisexuála.

Nejslabší herecký výkon týdne:
Brian Tee (Želvy Ninja 2) – zde byl Trhač velmi nevýrazným záporákem, který hrál až někde třetí housle, že si člověk málem nepovšimne, že to je záporák. Velmi upozaděná postava i hlavně kvůli nevýraznému hereckému projevu.

Megan Fox (Želvy Ninja 2) – jeden z důkazů, že hezká tvářička nestačí a herečka musí mít i trochu toho hereckého talentu, což je typický příklad pro tuto krásku, která toho talentu nikdy moc nepobrala.

 

Hudební zhodnocení:
V 37. týdnu jsem slyšel celkem 13 hudebních alb, přičemž všechna až na jednu výjimku byly novinkami z roku 2016 a z nichž 3 byla EP (americká extreme metal kapela Skeletonwitch vydala v srpnu EP The Apothic Gloom, které neznělo úplně špatně, ale ani mě nenadchlo; stejný pocit jsem měl i u alternative rockové partičky Art of Dying s jejich EP Nevermore; a vyloženě zklamaný jsem byl z party Prophets of Rage, která vznikla ze zbylých členů kapel Rage Against the Machine, Cypress Hill a Public Enemy, kdy na svém prvním EP The Party's Over měli 2 nicneříkající skladby a zbytek záznam ze živáků coverů domovských kapel); 2 orientální alba (písničkový soundtrack k indickému filmu Gunday z roku 2014, který zaujal zajímavými a dobře zkompovanými skladbami známých moderních indických interpretů; a spojení dvou izraelských progressive metal kapel Orphaned Land & Amaseffer, kteří vydali desku Kna'an, inspirovanou biblickými příběhy, kdy jak je u obou kapel zvykem, vytvořili vysoký standard, kdy spojili metal s izraelským folkem a některé skladby se doslova zaryjí pod kůži); 2 popová alba (kdysi slavná, a stále se marně deroucí na vrchol, zpěvačka Britney Spears vydala na konci srpna nové album Glory, které se mi doslova nelíbilo, a to ani zpěvem ani umělým soundem; lépe dopadl druhý počin od ještě stále nováčků, britských Bastille a jejich deska Wild World, sice nedosahuje kvalit úspěšného debutu, ale i tak se jedná o zajímavý počin s několika silně znějícími skladbami); 2 alba kapel libujících si v syntezátorech (na nové album německé synth-popové kapely Diorama, která patří k mým nejoblíbenějším, jsem se vyloženě těšil, ale jejich novinka Zero Soldier Army mě doslova zklamala, a je jejich nejhorší deskou za sedmnáctiletou kariéru; nadšen jsem nebyl ani novinkou švédské electro-industrial-metalové kapely Pain, jejíž frontman Peter Tägtgren, známý i z kapely Hypocrisy si nedávno odskočil do projektu Lindemann, kapely stejnojmenného zpěváka kapely Rammstein, jejich již osmou studiovku Coming Home, která patří k těm horším počinům kapely a jejich skladby jsou na hony vzdálené hitům jako On & On, End of the Line nebo Follow Me); 2 kompilační best of výběry (velmi plodná industrial a EBM kapela KMFDM, jejímž frontonem je multi-instrumentalista Sascha Konietzko, vydala novou desku Rocks-Milestones Reloaded, která je výběrem a remixem jejich nejlepších skladeb včetně živáku We Are the KMFDM, kdy album drží v celku pohromadě a fanouška určitě neurazí; finská power metalová kapela Stratovarius vydala letos svůj Best of na 3CD, kdy bylo z jejich 16 zatím vydaných alb opravdu z čeho vybírat a na výběru je to znát, že obsahuje opravdu to nejlepší z jejich tvorby); a 2 alba rockových veteránů (svérázný Australan a jeho slavná partička Nick Cave and The Bad Seeds vydali letos již šestnáctou studiovkou Skeleton Tree, během jejíhož nahrávání došlo k úmrtí Nickova syna a na desce je to dost znát, neboť je ještě depresivnější než předchozí počiny, ale ne kvalitnější; americký romantic rocker Meat Loaf vydal letos již svou třináctou desku Braver Than We Are, která je však obrovským zklamáním a na předchozí počiny zdaleka nedosahuje, sice asi 3 songy jakžtakž zaujmou, ale zbytek je doslova příšerný).

 

Nejlepší hudební album týdne:
Orphaned Land & Amaseffer – Kna'an = spojení dvou slavných izraelských metalových kapel je funkční, a i když je zde slyšet typický rys kapely Orphaned Land, tak se mi zdá, že Amaseffer jejich hudbu zjemňují a vytváří tím zajímavější kulisu, která se pro ony biblické skladby náramně hodí.

Nejslabší hudební album týdne:
Britney Spears - Glory = devátá studiovka této Američanky je na míle vzdálené jejím rozpustilým popovým, ale chytlavým popěvkům z konce 90. let, kdy zde chtěla vytvořit dospělejší zvuk, který je ale podle mě překombinovaným a obsahuje příliš až roboticky neumělých zvuků a hudba ani zpěv vůbec nezaujali, a to ani u jedné skladby.