Gore

Filmové zhodnocení:
V 39. týdnu jsem viděl 8 filmů, z nichž 2 byly dokumenty (německý napůl fiktivní dokument o začátcích skateboardingu v NDR 80. let Tohle není Kalifornie, který je poměrně zajímavý, dobře natočený, jen zamrzí fiktivní postava prezentovaná jako legenda a celkově mi tam něco chybělo, co by ho vyzdvihlo nad podobné dokumenty; hůře však dopadl český dokument Cesta vzhůru, o horolezci Radku Jarošovi, kterému vaz strhávala celé polovina stopáže, ve které jeho děti pronášejí moudra a všemu se hihňají, což bylo nejen nezajímavé, ale doslova iritující); 2 filmy z polské kinematografie 80. let (psychologické drama Výslech, o uvěznění kabaretní zpěvačky v 50. letech v Polsku, jejím vyslýchání, mučení, ponižování, kdy film byl hodně na efekt a ukázání fanatismu a hlouposti komunismu, navíc mi přišlo, že hlavní hrdinka přespříliš přehrává, až divadelně a konec byl dost natahovaný až do absurdna; o něco lépe dopadl snímek Krzysztofa Kieślowskiho Náhoda, který je rozdělen na 3 příběhy, což později okopírovali němci s filmem Lola běží o život, ve kterých náhoda, jestli chytne vlak nebo ne, rozhodne o dalším dění a jeho postavení ve společnosti, kdy film stojí jednak na skvělém nápadu, zpracování a slušných hereckých výkonech); 2 hudební biografie (britské úsměvné drama Božská Florence, o velmi bohaté dámě Florence Foster Jenkins, která se rozhodne, že bude zpívat operu, ale postrádá talent a dojde tak daleko, že uspořádá velký koncert, neboť nemá žádnou soudnost a patolízalské okolí se jí neodváží říct, že zpívá otřesně, a tím se do historie zapsala jako nejhorší zpěvačka všech dob, kdy film se drží v typických životopisných mantinelech, s lehkostí a grácií odvypráví příběh, navrch je obsazen kvalitními herci, kteří podávají bezchybné výkony, ale nic víc film nenabídne; hůře dopadl částečně fiktivní snímek Miles Ahead, o slavném jazzovém trumpetistovi Miles Davisovi, který je koncipován spíše jako gangsterka a Davis jako fetující drsoň, který tasí kolt při každé příležitosti, a na druhou stranu jeho vzpomínky na dávnou lásku jsou natočený pomalou až uměleckou formou, a ještě sledujeme jeho vystoupení, tím pádem film totálně nedrží pohromadě, a neví jakou cestou se vydat, stejně jako Miles Davis neví, jestli se vrátí na pódia nebo ne, a herecké výkony, jinde dobrých herců, také extra nenadchnou); a 2 americké thrillery (v survival thrilleru Mělčiny bojuje Blake Lively o přežití se žralokem a osobně moc one (wo)man show nemusím ani filmy s plovoucími zvířaty, navíc, když hlavní hrdinka mi není vůbec sympatická, kdy zde to zachraňovala alespoň krátká stopáž a pár napínavých pasáží; o něco lépe dopadl sequelový thriller Očista: Volební rok, který je lepší než jednička a malinko pokulhává za dvojkou, zde jde také o přežití, ale více osob, neboť se i v tomto díle pořádá každoroční očista, kdy je na jeden den dovoleno beztrestně vraždit a páchat všechny ostatní trestné činy, a zde se opozice rozhodne zlikvidovat senátorku, která chce při volbách zrušit tento svátek, přičemž film má několik skvělých atmosférických momentů, ale jako celek se ztrácí v příliš černošských postavách a pár nesmyslech).

 

Nejlepší film týdne:
Náhoda – polské filmy moc nemusím, proto je Náhoda překvapením a malou rybkou v moři. Na filmu hlavně oceňuji jeho nápad, který je navíc skvěle a zajímavě zpracovaný, má uvěřitelnou atmosféru a civilní herecké výkony. Z dalších filmů nebyl špatný třetí díl franšízy Očista: Volební rok a hudební biopic Božská Florence.

Nejslabší film týdne:
Cesta vzhůru – tento týden se mi nejslabším jevil český dokument, ve kterém bylo strašně moc vaty a jak jsem již zmínil, otřesné vystoupení dětí hlavního aktéra, které tam neměly, co dělat.

Nejlepší herecký výkon týdne:
Hugh Grant (Božská Florence) – hezounek nám trošku zestárl, ale přesto neztratil nic ze svého šarmu a hereckého talentu, a roli oddaného manžela nejhorší zpěvačky všech dob zvládl na výbornou.

Meryl Streep (Božská Florence) – není pochyb, že je Meryl excelentní herečkou, a i přesto, že zde předvádí pouze svůj lepší standard, tak je bezkonkurenční. Chválím, že se jí z tragikomické postavy povedlo neudělat karikaturu.

Nejslabší herecký výkon týdne:
Kai Hillebrand (Tohle není Kalifornie) – nevím, co si s jeho výkonem počít, neboť má evokovat skutečnou postavu v dokumentu, ale je to pouze herec, který jí předvádí, a i přesto se mi jeho výkon nelíbil, resp. mi nic nedokázal říct.

Krystyna Janda (Výslech) – její výkon mi připadal přespříliš afektovaný, divadelní, přehrávající, nereálný, a nedovolil mi s ní nikterak soucítit.

 

Hudební zhodnocení:
V 39. týdnu jsem slyšel 10 hudebních alb, z nichž 4 alba byla zbytek diskografie od německé S/M avant-garde gothic rockového uskupení Umbra et Imago (výtečné Dunkle Energie z roku 2001, které bylo hodně do gothic metalu a dost znělo jako začátky kapely Crematory; následující Memento Mori z roku 2004 je již typickou ukázkou neue deutsche härte říznutou gothic rockem, které není vůbec špatné; ještě o něco lépe zní Opus Magnus z roku 2010, které by se stylem dalo označit za přímého nástupce předešlé desky; jejich poslední album Die Unsterblichen z roku 2015 je již dost táhlé a pomalé, a po předešlých výtečných deskách jde o menší zklamání); 2 rapové desky (teen hip hopové duo Kris Kross, autoři pouhého jednoho hitu Jump vydali v roce 1992 album Totally Krossed Out, které s odstupem času je příšerné, a kromě onoho hitu nabízí jen nudnou vatu; to více potěšil Eminem s albem z roku 2010 Recovery, kterého považuji za jednoho z mála rapperů, které se dají poslouchat a deska nabízí několik zajímavých songů, ale obstojí i jako celek); 2 alba autorských zpěváků (slovenský zpěvák a textař Richard Müller vydal letos v září ke svým narozeninám album 55, které nabízí několik málo zajímavých písní, ale jako celek se mi vůbec nelíbilo; to Američan Jack White, jehož poslední kompilaci jsem si poslechl předešlý týden, potěšil se svým sólovým debutem Blunderbuss z roku 2012, ke kterému jsem se dostal až teď, více a deska se nese v pohodovém duchu, bez slabého místa); a 2 novinková alba současných zpěvaček (americká zpěvačka Skylar Grey vydala letos svou v pořadí třetí desku Natural Causes, která je poslechová, ale nenabízí nic, co by bylo důvodem se k ní vracet, spíše se jedná o průměrný popový kousek, který si však své fanoušky najde; více do popu se uchýlila i Idina Menzel se svou letošní novinkou Idina., která je typická spíše svými muzikálovými skladbami a proslavená hitem Let It Go z animáku Ledové království, kdy její popové album není vyloženě špatné, ale jeden poslech bohatě stačil).

 

Nejlepší hudební album týdne:
Umbra et Imago – Dunkle Energie = toto album německé S/M avant-garde gothic rockového uskupení patří k tomu nejlepšímu z jejich pozdější tvorby už i kvůli tomu, že je směrováno k gothic metalovému stylu, a dá se tak zařadit po bok k jejich nejlepším deskám z 90. let.

Nejslabší hudební album týdne:
Kris Kross – Totally Krossed Out = toto album byl totální omyl, kdy jsem si ho poslechl jen proto, že jsem si z mládí pamatoval hit Jump, a tak mě zajímala kvalita celé desky, a teď jeho poslechu lituji, a doposlouchal jsem ho s totálním sebezapřením. Jedna z nejhorších desek vůbec.