Gore

Filmové zhodnocení:
V 6. týdnu jsem viděl pouhé 4 filmy, z nichž 2 byli německé s heist tématem (jednozáběrové heist drama Victoria odehrávající se převážně během jedné noci v Berlíně, kde vítězí forma nad obsahem a bídným hereckým obsazením; a nijak objevná, dva roky stará, heist komedie Den blbec, o upjatém úředníkovi, který skončí jako rukojmí lupiče, kdy podobných filmů jsme již viděli spousty v minulém století a v lepším provedení a tento kousek hodně rychle zapomeneme); a 2 satiry (klasická a hodně přeceňovaná válečná satira Hlava 22, která mě moc nenadchla, zejména se mi snad poprvé nelíbil Alan Arkin a celé mi to přišlo, že se tvůrci snažili do filmu nacpat příliš mnoho a ve skutečnosti skoro nic; a britská komedie Pride o gayích a lesbě podporující horníky ve Walesu, u kterého jsem měl vyšší očekávání, ale přišlo mi to příliš teplé a neskutečné, druhé Do naha! se bohužel nekonalo).

 

Nejlepší film týdne:
Victoria – vzhledem k tomu, že v tomto týdnu nebylo z čeho vybírat a celá čtveřice filmů se držela v průměrných vodách, tak nejlépe vyznělo toto německé drama o nesympatické Španělce, která se na cestě z klubu seznámí s německými ožralými a zfetovanými trotly, kdy se do ní jeden zamiluje a ona, aby mu oplatila své city, tak přistoupí dělat jim řidičku při vloupání do banky. Vcelku banální příběh ozvláštňuje, že je stejně jako např. Birdman natočen na jeden záběr, za což klobouk dolů, ale to je to jediné, co dělá film zajímavým.

Nejslabší film týdne:
Den blbec – německá komedie o bankovním úředníkovi Tillovi, který vede nudný podpantoflový život, do jehož života vstoupí lupič Nappo, který si ho vezme jako rukojmí, a následuje všemožné klišé včetně setkání s mafiány, alkoholové jízdě, a rodinného usmiřování. Ničím výjimečný film, který na jedno shlédnutí neurazí, ale ani nepotěší.

Nejlepší herecký výkon týdne:
Paddy Considine (Pride) – ze začátku jeho kariéry mi tento Brit nebyl moc sympatický, ale postupem času se vypracoval na opravdu dobrého herce a v poslední době jeho herecká přítomnost zahřeje. Ne jinak je tomu i v roli sympatického Velšana Daie.

Imelda Staunton (Pride) – tato britská veteránka již v minulosti v několika filmech překvapila a měla i lepší role než je sympatická Velšanka Hefina bojující za homosexuály, ale tento týden byla slabá konkurence.

Nejhorší herecký výkon týdne:
George MacKay (Pride) – jako dvacetiletý gay, který neví, co doopravdy chce mi byl dost nesympatický, hlavně i proto, že ani nevěděl jak herecky vyjádřit to, že neví, co chce.

Laia Costa (Victoria) – od titulní postavy filmu jsem čekal víc než jen zmatečné, nepřítomné a nesmyslné koukání. Ono celé jednání postavy bylo dost zmatečné a nesympatické, což měl být zřejmě záměr.

 

Hudební zhodnocení:
V 6. týdnu jsem slyšel celkem 6 hudebních alb, mezi nimiž byla většina opravdových novinek z roku 2016, kdy 2 alba byla pro mě objevení nových zajímavých kapel (poměrně nová londýnská noise rocková kapela Savages, ženského složení, vydala letos své teprve druhé album Adore Life, které je ze začátku super syrové a dostatečně noise, ale ke konci alba jim už trochu začíná docházet dech, přesto stále výtečné; a zajímavě znějící švédská hard rocková formace Witchcraft, jejíž novinka Nucleus, je úžasnou směsicí klasicky progresivního psychedelického rocku s tvrdým novodobějším hard rockem, mixnutý doom/gothic metalem); 3 alba uznávaných muzikantů (někdejší člen skupiny The Velvet Underground a pak i úspěšný sólový muzikant John Cale vydal letos album M:FANS, přičemž se nejedná o nic jiného než upravené a s novým zvukem nahrané skladby z alba Music for a New Society z roku 1982, které bych ale nazval prapodivnou disco příšerností, která se nedá poslouchat; při té příležitosti jsem si poslechl i ono originální album Music for a New Society, a je to opravdu obrovský rozdíl a klasické album zní mnohem, ale mnohem lépe; o něco mladší muzikant Steven Wilson vydal letos takové spíš minialbum, nazvané 4 ½, na kterém jsou skladby, které se nevešly na jeho předchozí Hand. Cannot. Erase a na výsledku je to i znát, kdy skladby by spíš měly zůstat v šuplíku a tento progresivní rocker se měl poohlédnout spíše po nějakém novém materiálu); a posledním albem je kompilace Bravo Hits Vol.92, které obsahují hitparádové hity z přelomu roku 2015/2016 a nabízí přesně toto, proto je pouze na vkusu každého, zda ho nové a moderní, ve většině případech popové a taneční hity zaujmou.

 

Nejlepší hudební album týdne:
Witchcraft – Nucleus = páté studiové album této švédské rockové partičky, zaujme především svou neuchopitelností napříč rockovými žánry a desetiletími. Již se těším na opakovaný poslech a jejich předchozí alba. Objev a překvapení poslední doby.

Nejhorší hudební album týdne:
John Cale – M:FANS = M:FANS se nedá považovat za klasické album, ale spíše experiment, který nevím komu je určený, neboť dle názvu byl měl být pro fanoušky, což je zavádějící, protože fanoušci milují jeho klasickou tvorbu a určitě nemohou vzít na milost tuhle disco příšernost, která by je strašila i po smrti.