Gore

Filmové zhodnocení:
I v 24. týdnu jsem viděl 6 filmů, z nichž 2 filmy byly dle autobiografie kontroverzních umělců (příliš nudný a nedivácký biografický snímek Pasolini, o posledních dnech a skonu skandálního režiséra Pier Paolo Pasoliniho v podání umrtveného Willema Dafoa; nenadchl ani snímek podle biografického románu Henry Millera Tiché dny v Clichy, o prostopášném životě začínajícího amerického spisovatele v předválečné Paříži v nevěstinci, který byl příliš monotónní); 2 české snímky (černobílý, depresivní artový biopic Já, Olga Hepnarová, o slavné české vražedkyni, který je kvalitně obsazen i natočen; a naopak barevný, rozjařený hudební Muzikál aneb Cesty ke štěstí, který je sice koukatelný, ale kvality moc nepobral); a 2 akční snímky z londýnského prostředí (britská akční nekorektní komedie Grimsby, o agentovi MI6 a jeho hulvátském dementním bratrovi, který děj moc nemá, ale nechutných vulgárních fekálních prasáren přehršle, čímž dost ztrácí na kvalitě celého snímku; a americký akční výplach Pád Londýna, který má kvalitní nonstop akční scény, málo nesmyslných dialogů a veze se na vlně první signální, kdy hodně připomíná lepší béčko s větším rozpočtem).

 

Nejlepší film týdne:
Já, Olga Hepnarová – český snímek o poslední české popravené ženě, která vejtřaskou v roce 1973 najela na chodník a přejela 8 lidí, má skvělou depresivní atmosféru, kvalitní výkon hlavní představitelky a nepůsobí vůbec trapně nebo televizně. Z dalších filmů zaujal jen akční Pád Londýna.

Nejslabší film týdne:
Pasolini – filmy režiséra Abela Ferrary se mi nikdy moc nelíbily, ale netušil jsem, že takhle zmrví i film o takovéto kontroverzní osobě, který jsem myslel, že se ani zmrvit nedá. O jednom z nejzajímavějších umělců vytvořil filozofický blábol o ničem, který nezachránil ani jinde skvělý Willem Dafoe.

Nejlepší herecký výkon týdne:
Gerard Butler (Pád Londýna) – trochu nečekaně se zde objevil akční hrdina z neambiciózního výplachu, ale to jen díky absenci kvalitních hereckých výkonů, přičemž charismatem zde házel dokonale, určitě více než v minulém týdnu viděném Bohové Egypta.

Michalina Olszańska (Já, Olga Hepnarová) – tato Polka předvedla skvělý výkon a českou vražedkyni ztvárnila naprosto dokonale, kdy člověk měl pocit, že sleduje skutečnou Olgu.

Nejslabší herecký výkon týdne:
Martin Písařík (Muzikál aneb cesta ke štěstí) – ve filmu nebylo moc kvalitních výkonů téměř u nikoho, ale Písařík svou postavu nezvládl vůbec, kdy jeho fotograf byl hodně neuvěřitelný a necharismatický.

Vica Kerekes (Muzikál aneb cesta ke štěstí) – občas má tahle Slovenka lepší chvilky, ale zde byla její postava velmi nezajímavá, nesympatická a svou českoslovenštinou iritující.

 

Hudební zhodnocení:
V 24. týdnu jsem slyšel pouhých 5 alb, které navíc více inklinovala k elektronickému stylu a byla z roku 2016, z nichž 2 alba byla žánru EBM (úžasné trojalbum This Is Where Death Begins americké aggrotech kapely Combichrist, kdy první CD bylo více rockové s příměsí industrial EBM punku, kdy místy připomínalo Marilyna Mansona, druhé CD již bylo čistě aggrotech EBM a třetí byl záznam živého vystoupení; a synth-pop EBM album A Dog and His Boy, od pro mě neznámé německé kapely Nova-Spes, kdy to byl pro mě příjemný zážitek, při kterém jsem si mnohdy vzpomněl na kapelu De/Vision); 2 alba kapel používající rap (americký bílý rapper Macklemore, tentokrát sólo vydal album Love Not War, na kterém je znát absence jeho parťáka Ryana Lewise, a jedná se o jeho nejslabší počin; příliš neoslnil ani mixtape Suck on This, jihoafrické rap-rave kapely Die Antwoord, ale vzhledem k tomu, že se jedná pouze o mixtape a ne plnohodnotné album, tak jsem ani zázrak nečekal); a 1 taneční album (norský DJ Kygo, hrající styl tropical house a deep house, vydal v květnu svůj debut Cloud Nine, který se dá zařadit ke kvalitnějším a vyrovnaným tanečním počinům, a plno hitů z alba již představil během posledního roku).

 

Nejlepší hudební album týdne:
Combichrist – This Is Where Death Begins = americká aggrotech kapela, založená Norem Andym LaPleguou, velmi překvapila svým osmým studiovým albem, které zaujalo hlavně svou první rockově-industriální částí, která se může vyrovnat Marilynu Mansonovi. Určitě se na kapelu a jejich předešlá alba podívám víc zblízka.

Nejslabší hudební album týdne:
Macklemore – Love Not War = americký rapper Ben Haggerty aka Macklemore překvapil v roce 2012 ve spolupráci s Ryanem Lewisem a jejich debutovým albem Heist, pak jejich práce již měla sestupnou tendenci, kterou nepozvedl ani Macklemore na sólové dráze tímto počinem.