Ryuuhei

V první řadě bych rád na svém profilu oficiálně přivítal, býval bych řekl nové fanoušky, ale raději použiju „odběratele mého obsahu“. Ať už jste mi udělili bod či si mě jen přidali, vážím si toho a snad se vám mé recenze a pohledy na kinematografické kousky budou líbit. Teď už se ale vrhnu na tento deníčkový zápis, byť bych ještě před měsícem neřekl, že se k podobnému psaní kdy vrátím.

Začátek nového roku pro mě byl i začátek nových méně, či více hloupých předsevzetí. Jedním z nich byla myšlenka kouknout se denně na alespoň jeden film. Však jde o pouhé 2-3 hodiny času denně, které bych byl schopen jinak strávit klidně dlouhým a bezcílným projížděním sociálních sítí. S vervou jsem se do tohoto nápadu již dopoledne prvního dne roku pustil. Abych si brzy uvědomil, že to bude těžší, než jsem si myslel. Ale popořádku. Jak jsem sledování filmů bral předtím dost laxně a kolikrát se i dlouhé roky nedokopal ke zhlédnutí něčeho oslavovaného, tady jsem prvně získal motivaci. Plně jsem taktéž využil potenciálu svého výběru hromady televizních programů a denně si z nich vybral to, co mi zrovna přišlo pod ruku, či doslova k chuti.

Paradoxně tím největším překvapením měsíce se pro mě stala nejnovější filmová inkarnace Mortal Kombatu. Rovnou říkám, že nemám rád podobné bojovky, nebaví mě se jakýmkoliv způsobem ve hrách mydlit v omezené aréně. Hru Mortal Kombat jsem vždy bral jako takovou nouzovku na festivalech, když jsme neměli s partou do čeho píchnout. Spolu se Soul Caliburem byl tím jediným, co jsem byl ochoten hrát - naopak třeba k Tekkenu chovám extrémní averzi. A co tedy film? Překvapivě zábavná jízda! Příběh byl jednoduchý, ale exceloval ve ztvárnění soubojů, neměl žádná hluchá místa a zkrátka bavil i mě, jen člověka lehce políbeného původní hrou. Samozřejmě bych si býval film asi užil mnohem víc, kdybych byl fanoušek, ale přesto jsem se rozhodl nešetřit na hodnocení a dokonce se i těšit na nadcházející pokračování. 

Filmových překvapení bylo samozřejmě víc. Velice se mi také zavděčil film Lola, který pojednával o komplikovaném vztahu otce a jeho transsexuálního… syna? Dcery? No, v tomto případě těžko říct. Film dokázal vykreslit nejen atmosféru, ale lidsky přiblížit problematiku transsexuality a jejího přijetí. Plus nezapomenu na okamžik, kdy jsem si u jedné scény z interiéru jedoucího auta říkal, že by hudba vycházející z autorádia mohla postupně přejít v hudební pokres této sekvence a zapojit záběry zvenčí, což by vypadalo i působilo dobře. Jako by mi režie četla myšlenky, protože se tak přesně stalo!

Co mě naopak velice nemile překvapilo, byl Monster Hunter. Ne, že bych od něj něco očekával, ale ne až tak špatný film. Úvodní sekvenci s mariňáky, kteří se dostali do onoho světa, kde běžné střelné zbraně nic nenadělají proti obřím monstrum, bych ještě bral, to mělo něco do sebe. Zbytek filmu se odehrával převážně v poušti, kde dal prostor dost hloupému sbližování hrdinky a divocha z onoho světa (aneb servou se jak koně a pak hrdinka prohlásí, že není jeho nepřítelem). I když později představil řadu dalších postav, udělal z nich jen bezduché karikatury, které akorát naběhly do boje a víc už se o ně děj nezajímal. Nejvtipnější byl ovšem závěr, který vše doslova utl uprostřed souboje. Myslím, že se s materiálem dalo pracovat dost, ale tvůrci se z toho rozhodli udělat břečku.

Zbytek filmů se plácal v podprůměru, max. lehkém nadprůměru. Sem tam se našly další klenoty (viz Kapitán Phillips), ale jinak musím říct, že jsem často viděl i to, co jsem vidět vůbec nechtěl. Vlastně jsem za tento měsíc rozdal mnoho extrémně nízkých hodnocení, jako někdy ne za celý rok. A tady narazím na problém, který se projevil už po prvních týdnech mé zběsilé filmové jízdy. Ze začátku to bylo fajn, i jsem kolikrát viděl denně 2-3 další filmy, ale stalo se to pro mě takovou ne vždy vyhovující rutinou. Denně jsem musel myslet na to, abych si něco z programu vybral a koukl. Ať jsem měl či neměl náladu, ať jsem byl extrémně unavený, nebo bych raději čas věnoval úplně jiným věcem. Jeden si řekne, že přece není problém denně zhlédnout film. Vskutku není, pokud má člověk denně chuť na něco koukat, což já rozhodně nemám. Vyhovovalo mi předešlé volnější tempo. Takhle jsem sice viděl opravdu mnoho zajímavých snímků, na něž bych se možná nikdy nepodíval, ale za cenu neustálého nucení se a mnohdy překvapivé časové tísně. A to jsem původně plánoval tohle vést celý rok. Teď už vím, že ani náhodou.

Mé filmové šílenství tímto končí, ale to neznamená konec všemu. Dál se budu filmům i seriálům náležitě věnovat. S tím souvisí i má ne vždy shovívavá hodnocení. Zavedl jsem navíc takové „pravidlo první epizody“, kdy se už nechystám případné seriály hodnotit po dílech a zanášet si tím seznam. Budu to dělat tak, že se vždy vyjádřím k první epizodě, podám tím první dojmy a až po dokoukání vyřknu jasný verdikt.

To je k mému zápisu vše. Nejspíš nebudu takto psát na pravidelné bázi, ale kdyby mě náhodou políbila múza, opět si tu něčeho ode mě počtete. Děkuji za pozornost!