Urukhaj98

Já vím, já vím. Hned první téma a vůbec se netýká kinematografie. Když se nad tím ale zamyslíme, tak vlastně ano, neboť žijeme v době, kdy ze sebe Hollywood filmové či seriálové adaptace komiksů chrlí jak na běžícím pásu. A právě proto, že se považuji se velkého milovníka obrázkových sešitů (byť za znalce bych se úplně neoznačil), si myslím, že je na místě se ke komiksům obecně a k mému vztahu k nim nějak krátce vyjádřit, neboť mám v hlavě řadu nápadů, o čem budu psát dál a komiksů je v nich požehnaně. Tak mi tuto odbočku ti jediní dva lidé na světě, kteří si to možná přečtou, snad odpustí. Takže kde začít. Asi tam, kde se začínat má. Tedy na samém začátku.

Zdá se to tak dávno, a zároveň, když se nad tím zamyslím, jako by to bylo včera. Ten moment, kdy jsem poprvé otevřel tu macatou bichli, z níž čnělo slovo OMNIBUS. Stačilo pár chvil listování stránkami z křídového papíru zaplněnými naprosto kouzelnými kresbami zobrazujícími kvantum bezprecedentního, krvavého násilí a bylo jasno. Zamiloval jsem se.

Výše popsané se stalo někdy na přelomu nultých a desátých let tohoto století, takže je to už celkem dlouho. A řeč je o komiksové knize Predátor Omnibus: Kniha první, která u nás vyšla pod nakladatelstvím BB/Art, a to jako první (pokud si to dobře pamatuji) z celé řady těchto omnibusů, mimo jiné zobrazující příběhy ze světa Vetřelců, Terminátora či dnes již nekánonického Star Wars univerza. Zdaleka jsem je za ty roky nebyl schopen sesbírat všechny, ale mám jich dost. Tento odstavec má mimochodem poukázat i na to, že komiksy vážně nejsou jen devízou superhrdinů.

Ještě než budu pokračovat, dovolím si zde jeden drobný disclaimer. Komiksy, především ty pro děti, jsem samozřejmě znal a četl již předtím. Byl to vlastně Čtyřlístek, který mě na tento formát zaháčkoval, nicméně to byla až macatá Predátoří bichle, která mi ukázala úplně nový a oproti Myšpulínovi a spol. opoznání dospělejší svět komiksů.

A tím to samozřejmě neskončilo. Právě naopak to byl teprve začátek. Postupně jsem začal objevovat i žánr ten přímo nejkomiksovější, a to ten superhrdinský. Mou tehdy ještě spíš skromnou sbírku začala zaplňovat zásadní díla od Marvelu a DC Comics. Avengers, Spider-Man, Batman nebo Superman. A ani zde jsem se nezasekl na místě a má stále narůstající vášeň mě přiměla k prozkoumávání i těch bizarnějších či jen málo profláknutých končin světa obrázkových sešitů. Jakmile jsem na nějakém sebebizarnějším paperbacku spatřil nápis VERTIGO, věděl jsem, že ať je to cokoliv, musím to mít.

V tomto ohledu dodnes považuji za jednu z nejzásadnějších (a nejlepších) komiksovou sérii Preacher o texaském kazateli Jessem Custerovi, který s mocí božského hlasu kráčí světem ve snaze nalézt Boha a nakopat mu prdel za to, že se vykašlal na lidstvo. Díky této sérii (která se mimochodem dočkala výborné seriálové adaptace) jsem objevil Gartha Ennise, jehož jméno nyní zdobí nemalou část hřbetů knih z mé komiksové sbírky. Jako příklad mohu třeba zmínit série Hitman od DC Comics, Punisher MAX od konkurenčního Marvelu nebo Bandu AKA The Boys, kterou snad ani není třeba představovat. Ennis nikdy moc nemusel klasické superhrdiny a na jeho příbězích je to hodně vidět. Jsou plné brutálního násilí, sexu, vulgarit, morálně ambivalentních postav a nekompromisního černého humoru. Ennisovi superhrdinové bývají často vykresleni buď vyloženě nesympaticky nebo alespoň lehce zkaženě. Je o něm totiž známo, že za největší borce považuje vojáky a to především ty, kteří byli nasazení do bojů za 2. světové války. Za nesmírnou urážku jejich památky bere Ennis zapojení superhrdinů právě do tohoto konfliktu, jelikož největší síla dle něj tkví v tom "obyčejném člověku", který bez zvláštních schopností prostě jde a brání svou zemi a tím pádem i své blízké. Tento motiv, tedy adorace běžných lidí a jistá míra pohrdavosti či přímo nenávist vůči všemu "nadlidskému" se promítá celou Ennisovou tvorbou. Nezachází to až do takových extrémů jako u Alana Moorea, tvůrce Watchmenů, který superhrdiny považuje za fašistickou manýru, přesto je tam ta nelibost cítit. I ten Ennisův Hitman od DC Comics, byť obdařen jistými nadlidskými schopnostmi, je bývalý voják a ke klasickému pláštěnkáři má daleko. O Punisherovi od konkurenčního Marvelu se dá říct téměř to samé, jen ten pro změnu nemá superschopnosti žádné a jeho jednání už se dá pouze ztěží považovat za hrdinské. Ennis Franka Castlea sice nevymyslel, je však zřejmé, co ho na něm zaujalo a proč ho vydržel psát tak dlouho.

Dalším mým oblíbeným autorem, který sice nemá k superhrdinům tak nenávistný vztah, ale přesto se ve svých dílech nebojí dekonstruovat jejich idolizaci, je Mark Millar. Jeho drsná reimaginace Avengers v rámci Ultimate vesmíru, příhodně nazvaná Ultimates, patří dodnes k mé nejoblíbenější komiksové marvelovce. Jen si to vemte. Chlastající a na rakovinu umírající Tony Stark. Hipízácký pacifista Thor, u nějž si nikdo není jistý, jestli jeho "božství" pochází ze sémě samotného Odina, či jen z přehnaného užívání psychotropních látek. Lidožravý Hulk, který má k sebekontrole podobný vztah asi jako Kapitán Amerika k NSDAP. No a Steve Rogers? Ten je tu za největšího bad motherfuckera okolo a to i přesto, že Nick Fury doslova vypadá jako Samuel L. Jackson (což byla zase mimochodem inspirace pro teprve se na papíru rodící MCU).

Mohl bych tu jmenovat tucty dalších komiksů a sérií, které miluju a nedám na ně dopustit. Například správně "kingovsky" divná fantasy Zámek a Klíč (napsal syn Stephena Kinga, tudíž se není čemu divit), dále třeba Invincible od tvůrce The Walking Dead Roberta Kirkmana neboli ten nejúžasnější superhrdinský komiks, který však není ani od Marvelu či DC Comics, nebo Transmetropolitan (napsat ten název správně je vždy trochu oříšek) od Warrena Ellise o ujetém novináři Spideru Jerusalemovi černohumorně kritizujícím zvrácenou společnost blízké budoucnosti, či třeba kánonické i nekánonické Star Wars komiksy umně rozšiřující už tak bohatý kinematografický vesmír. A to jsem ani nenakousnul mangu.

O tom ale tenhle text není. Je to o tom, proč mám vlastně komiksy tak rád. Často vzpomínám na moment, kdy se mě na to někdo poprvé zeptal. "Thomas, why do you like comic books so much?" ptala se mě učitelka Angličtiny ve druháku na střední. V tu chvíli mi došlo, že jsem se nad tím nikdy reálně tolik nezamýšlel a jasnou odpověď na to tudíž nemám. Nicméně zraky spolužáků a mé oblíbené kantorky se v tu chvíli upíraly jen na mě dychtíc po smysluplné odpovědi, tudíž jsem musel velmi rychle nastartovat mozkové závity a alespoň improvizovaně vyplodit nějakou kloudnou odpověď. "Because they are like combination of books and movies," vyhrkl jsem nakonec ze sebe, aniž bych tušil jak tuhle myšlenku dál rozvést. Díky bohu jsem nemusel a konverzace přešla k dalšímu tématu.

Já se však nad tím poté, tentokrát pořádně, zamyslel a došlo mi, že jsem mluvil pravdu, aniž bych si to v tu chvíli uvědomoval. Komiksy jsou skutečně kombinací literárního a vizuálního umění. Jakýsi mezičlánek mezi knižním románem a filmem, který si od obou bere kus a vytváří tak něco zcela nového. Umění psaného slova má svůj daný základ především v představivosti toho kdo jej zrovna čte. Pokud kniha nemá k dispozici ilustrace, je skutečně každý čtenář odkázán pouze a jen na svou vlastní fantazii, čímž se ze čtení pro každého stává zcela unikátní a nereplikovatelný zážitek. Film má zase zcela jiná pravidla. Vizuál tu hraje prim, který každý divák sice vidí stejně, ovšem v kombinaci s hereckými výkony a zvoleným hudebním podkresem jej každý vnímá trochu odlišně, čímž se z toho díky individuálním dojmům opět stává jedinečná zkušenost. Komiks je v tomhle někde napůl cesty. Podobně jako film vám předkládá jasně danou vizuální stránku, nicméně je opět na každém čtenáři, jak ji vnímá. Dává totiž trochu větší svobodu než kineticky a zvukově pevně ukotvený film. Jednotlivé panely je třeba totiž pro správný požitek vnímat ve své hlavě jako rozpohybovaný obraz, přičemž každý si utváří své vlastní a sobě líbivé tempo. Nejlépe se dá tento princip pochopit na akčních scénách. Je čistě na vás, zda na papíře staticky naznačenou akci vnímáte jako "bayovské" či "woovské" zpomalovačky nebo to před sebou vidíte jako rychlou, plynulou a střihem nepřerušovanou sekvenci ve stylu Johna Wicka nebo Raidu. Pro ten správný zážitek je však opravdu třeba komiks vnímat ve své mysli jako živoucí scénu, ideálně i s vhodně zvoleným soundtrackem, jinak jde jen o čučení do sice hezkých ale jinak bezduchých kreseb.

Toť tedy k tomu, proč mám ke komiksům tak kladný vztah. Bylo to lehce vyčerpávající a snad jsem své jediné dva čtenáře neunudil k smrti. Co přijde dál? Jak jsem již zmiňoval na samém začátku tohoto zbytečně zdlouhavého a tématicky lehce rosztříštěného textu, pár nápadů již mám. To, kdy na jejich zpracování však bude čas, zůstává zatím ve hvězdách.

 

Zdroj fotografie: soukromá sbírka autora textu