odpadlik123

A Sugar Colt, přes svůj název jediný z trojice, který má ve stěžejní roli hrdinu a nikoliv hrdinku. A to mně zrovna vůbec nevadí.
Ne, není to přímo osobně hrdina Hunt Powers (připomínající zde hodně podivného bratra Marka Damona), kdo mě k tomuhle filmu táhne. Je to neskutečný elán a optimismus, s jakým je (zvlášť první polovina) udělán. A ta spousta, spousta mladých a neméně nadšených starých známých.
Jenže co tenhle hrdina Sugar Colt dělá? Vlastní podnik, kde vyučuje střelbě mladé ženy. To bude humoru, jej. A to bude komedie, pane Giraldi, jej? Nebo ne? Naštěstí ne, a ve chvíli, kdy svou střílnu opustí, se všechno srovná. V sázce jsou životy spousty vojáků, kteří jednoduše zmizeli. Tahle kavalérie v čele se Nazzarenem Zamperlou má totiž něco, pro co je ochoten záporák jít přes libovolné množství mrtvol. Třeba i přes Coltova kamaráda. A tak se ten konečně rozhodne jednat. V převleku za výstředního doktora se dostane do snad lehce nepřátelsky se jevícího městečka, kde na něm při příchodu ulpívá zpytavý pohled, no, spočítáme to... José Canalejase. Víctora Israela. Paola Magalottiho. Franka Braña. Riccarda Pizzutiho. A dalších legend, majitelky baru a její dcery, a množství veselých maníků, kterých je doslova plný saloon (evidentně Giraldi nemá o peníze nouzi, klikař). A dost možná, že místní ví víc, než by se na první pohled mohlo zdát. A jelikož jde spíše o detektivku, není radno nic prozrazovat.
Lékař Hunt v cylindru či v podvlíkačkách nestačí bavit osazenstvo saloonu. Poctivě odrazuje veškeré ženy v místě. Jeho služeb si nežádají ani umírající. A všichni se tu k smrti bojí zvuku polnice... Tu a tam vstoupí do děje Zamperlova zajatá jednotka, která nárazově za volání Jsme volní! Už to začíná!, zjišťuje, že volní zatím rozhodně nejsou a nezbývá, než dále čekat na docela ok hrdinu Powerse podnikajícího zatím (ne)úspěšně svou přísně tajnou misi (do čehož ještě musí natěsnat svou milostnou kariéru, kdy o něj pořád nikdo nestojí, sakra). A v saloonu občas vybuchne rajský plyn, všichni ve spolek lezou po čtyřech (sic), Riccardo Pizzuti předvede stoprocentně nakažlivý záchvat smíchu a člověk se cítí jako doma. Ano, tušíme, že to nemůže trvat věčně a opravdu, bum bum, buď scénář a myšlenka trochu jako došla, zvážněla, ale v jedné hodině, ve chvíli, kdy člověk usuzuje v konec filmu, nás čeká ještě dalekosáhlé cestování, pomsta (dalšího) Coltova zesnulého přítele a zúčtování v jakési kravíně podobné stavbě i jinde.
Pokud se Giraldi nepustí přímo do komedie, evidentně se to dá. Pokud si tam natahá záruku spaghetti záporné kvality, přispěje dobré náladě. A pokud se jednou, tak, jako zde, Bacalov utrhne a stvoří extrémně praštěnou a chytlavou znělku, nač si vlastně stěžovat? Na debilní jméno hlavního hrdiny? Copak jsem suchar?

Odkaz zde