Rimsy

Tenhle příběh zná snad každý. I k těm, kteří nesledují vášnivě novinky ze světa filmu, se možná donesl dokument Ztracen v La Mancha, který pro mě dodnes patří mezi nejsilnější zážitky o něčem vlastně trochu banálním – totiž že nevznikl film. Dokumentární tvorba je plná zásadních témat, která se dotýkají podstaty lidskosti a ukazují nám svět z mnoha úhlů; a člověk by měl být smutný jen proto, že se nějaké umělecké dílo nepodařilo dotáhnout do konce? Absurdní. Ale je to tak. Terryho Gilliama, Jeana Rocheforta, Johnnyho Deppa i všech dalších zúčastněných mi bylo upřímně líto a říkal jsem si, že tolik ran osudu si zrovna Gilliam vážně nezaslouží.

 

Poznal jsem ho jako člena Monty Pythonů, pro mě stále nejúžasnějšího gejzíru absurdního humoru všech dob. Navzdory tomu, že se před kamerou objevoval nejméně, jeho přínos je neoddiskutovalný a šílené animace posouvaly bizarnost Létajícího cirkusu o další úroveň výš. Kreace, které si tam nacvičil, následně využil v polovině 80. let v orwellovské metakomedii Brazil a v tu chvíli bylo jasné, že z vod avantgardního humoru se rodí velká osobnost světového filmu.

 

Následovala série vynikajících filmů a pro mě osobně je třeba 12 opic či Král rybář ve zlatém fondu devadesátkové kinematografie. První jmenovaný ohýbá žánr sci-fi až na dřeň a je v mnoha ohledech inspirací dodnes. No a Král rybář vyráží vrcholný výkon z Jeffa Bridgese a nepřekvapivě i další z mnoha famózních kreací Robina Williamse. Citečky, no, já vím, ale v tak suverénní podobě, že ani moje oči nezůstaly suché.

 

Poslední více než dekádu už má tvorbu této geniální mysli klesající kvalitu a jeho snímky pro mě nejsou takovou událostí jako dřív. Jenže Don Quijote, srdcové téma, které se podařilo konečně dotlačit do zdárného konce? Údajně nezfilmovatelná látka? Ať si v Cannes říkají, co chtějí, u toho prostě musím být…