vyfuk

Hudba je svým způsobem hned moje druhý doména. A nebo je i nastejno s filmy. V každém případě, ani nevím jestli je to tím, že bych sledoval hudební scénu letos nějak víc, ale přijde mi, že letos se toho v hudbě událo tolik, že bych ani nevěděl, co poslouchat dřív.

Bohužel, letos nás také upustilo spousta hudebníků. Lemmy nás sice opustil, již v roce 2015, ale přijde mi to jako by to bylo před nedávnem. Asi to jenom dokazuje jaký nesmrtelný velikán to byl. Poté ve velice krátkém intervalu následoval David Bowie, což je legenda alternativní hudby. Nikdy jsem mu nijak extra neprocitl, ale to taky neznamená, že bych ho nebral jako génia svého oboru. Také nás letos opustil Prince, kterého jsem upřímně neznal vůbec, ale jako in memorian ho zde uvést musím.

Nuže a nyní k neuvěřitelné náloží alb, které letos vyšli.

David Bowie stihl ještě posmrtně vydat své album Blackstar, u kterého jsem slyšel pouze pár písní a jenom to dokazuje, že bylo jako by se Bowie loučil se světem. Rozhodně jednoho dne poslechnu. Jako celou tvorbu tohoto velikána.

Letos vydali i velikáni alternativní hudby jako Radiohead a pro post-grunge labužníky vyšlo album kapely 3 Doors Down.

Své nové a očekávané album vydali i legendy v podobě Red Hot Chili Peppers. Jejich album Getaway vyšlo před letními prázdninami, takže se člověk mohl do jejich alba dokonale zaposlouchat. A to se taky v mém případě stalo. Asi bych si nevybavil v rámci hudby nic víc ikoničtějšího než jejich nové album. Jejich album bych hodnotil více než pozitivně. Jednoznačně jde o úžasné a skvělé album.

Na začátku prázdnin se vrátili blink-182 v novější sestavě. V jejich návrat jsem vkládal opravdu silné naděje. Cover alba vypadal umělecky a příjemně a první vydaná píseň Bored to Death slibovala opravdu úžasný comeback. Nicméně čím víc se o albu mluvilo a vydávalo se dalších věcí a nakonec vydání celého alba se nakonec ukázalo jako jisté zklamání. Album zní lehce nejistě a kluci asi moc nevěděli jak postupovat. Celkově se zde ale nenacházeli písně, které by dostali nějaký specifický a líbezný zvuk s dokonalým textem, který jsem od této kalifornské party čekal. Věčná škoda. Na celém albu se nachází asi pouze dvě dobré písně.

Do letošního roku také přispěli tvůrci jako Eric Clapton a nebo další alternativní tvůrci jako Pixies.

7. říjen byl velice speciální den. Byl to den kdy nejenom vyšly tři nová alba mých oblíbených kapel, ale dokonce vyšla tři alba kapel, která se proslavila hrajícím stejným nebo alespoň silně podobným herním stylem. A jde o kapely Green Day s albem Revolution Radio, Sum 41 s příspěvkem 13 voices a nakonec NOFX First Ditch Effort. No a já s láskou zhodnotím vítěze této taškařice. Asi nejvíce jsem se těšil na novinku od NOFX, hlavně asi protože, jejich hudbě jsem dokázal velice rychle propadnout a spousta jejich písniček a nebo rovnou i alb považuji za jedny z nejlepších, co mohli vůbec v historii hudby vyjít. Proto asi chápete moje neuvěřitelné zklamání, když jsem si jejich album poslechl. Zní velice unaveně a monotónně až ani nevíte, co se vám jaká píseň snaží říct. Je smutné, že ze všech alb, na které jsem se letos vyšly hodnotím First Ditch Effort jako jedno nejhorší z nich. Poté bych se přesměroval k albu od kapely Sum 41. Tahle kapela má pro mne velice zvláštní hodnotu. Přijde mi, že její tvorba balancuje někde mezi totální dokonalostí a neuvěřitelnou hromadou hnoje. Nicméně, v tomto ohledu mluvím o tom, že nové album dopadlo relativně dobře. Opět kombinuje pop punkový zvuk s metalem, což je mé věčné ječné zrno v oku. Ale na tomto albu mi to nějak kupodivu dává perfektní smysl. Neříkám, že jde o nějaký předokonalý kousek, ale jednoznačně mluvím o úspěchu. No a nakonec Green Day. Ach, ti Green Day. Jejich album Revolution Radio tomuto dni jednoznačně kralovalo. Jejich album se dostalo do vysokých výšin mého hodnocení. Asi hlavně protože každá píseň má charakter. Každá píseň zní ojediněle a i textově vzato dokáže dávat smysl a vzít vás za srdce nebo pocity. Je jedno za co vás vezme. Jde o to, že to celé album zní dokonale. Green Day vyhrálo nejenom bitvu o nejlepší album 7. října 2016, ale i nejlepší pop punkové album roku.

Pokud mluvíme o kvalitní hudbě, tak pro mne byl rok 2016 skvěle zakončen albem Hardwired... to Self-Destruct od legend zvané Metallica. Jejich návrat po osmi letech je úžasným přínosem do muziky. Jejich album sice neobsahuje nějaký ten skoro až akustický kousek, ale to mi upřímně ani tolik nevadí. Jejich album překypuje životem a láskou k muzice. Je to z toho cítit a celé to lze hodnotit jedině kladně. Já jsem spokojen!

No a poté byl rok vlastně oficiálně pro mne uzavřen EP od Nine Inch Nails. Věčná škoda, že to nedopadlo dle mých představ. Mohl to být dokonalý vánoční dárek a důstojné zakončení roku. Ale já už asi od NIN nedostávám to co očekávám. Je to věčná škoda, protože Trenta a jeho hudbu považuju za jednu nejkvalitnějších, nejoriginálnější a nejlepší vůbec. Asi bude muset nějaké další plnohodnotné album, které mi dokáže, že jsme stále naladěni na stejné vlně.

Ještě než to shrnu celé do nějakého žebříčku, tak se musím pozastavit nad tím co nás čeká v roce 2017. Na tento rok přislíbili svou účast tvůrci jako folkový král Ed Sheeran a moje favoritní Pearl Jam. Uvidíme, co s tím kluci udělají.

 

Finální žebříček:

1. Red Hot Chili Peppers - The Getaway

2. Green Day - Revolution Radio

3. Metallica - Hardwired... to Self-Destruct

4. Sum 41 - 13 voices

5. blink-182 - California

6. NOFX - First Ditch Effort

7. Nine Inch Nails - Not The Actual Events