VictorMartel

Jsem reinkarnovaný Stalinův pyj.

Tak pij.

Až budu mít 3D tiskárnu, vytisknu si kurvu.

Bude plavovlasá, krásně árijská to modrooká žena, v životní velikosti.

Materiál hebký, realisticky reagující na dotek, řízený na pokyn, ale v případě potřeby simulující autonomii, tak akorát ještě hravě a sympaticky oponující, čerpající z výpočtů umělé inteligence. Bude mě mít přečteného, a nebudu jí tedy muset vysvětlovat, že:

1. jsem komouš, kurvo,

2. budeš mě jen rozjíždět, protože jsem zvyklý z továrny manuálně zakončovat,

3. vzrušuje tě počítačová hra Extermination camp a masíruješ si netopýra, když se v ní právě vyžívám bezprecedentním ponižováním kapitalistického zgarbu.

Pak si vytisknu nádhernou černošku a budeme spolu pěstovat hlubokou lásku k análnímu sexu, během kterého (z pochopitelných rasových důvodů) nebude k rozeznání maso od hoven.

Jenomže jak jsem tak nenažranej vším tím visuálním blahobytem pantáty internetu, ani ta černá paní mi nebude stačit a řeknu si, už nevratně zdeformován detailisticky ujetými kameramany v pornoprůmyslu, že mě nic tak nevzruší jako fragment.

A tu si vytisknu samotnou píču, navíc rasově neutrální, v transparentním provedení evokujícím průmyslový silikon, s nímž se už nyní tak rád laskám mezi montováním a čučením Ukrajince na zadek.

Život skončil, začal 3D tisk.

Dal bych si býčí ejakulát.

Nebaví mě honit, kurva.

A borka nabodávající se na řadící páku tomu taky nepomůže.

Jsem kurva Čech, jsem kurva v prasečáku.

Už to cítí i ten klacek.

Tak se tu hezky promořujeme, aby incestní synek Babiš a jeho zlodějská parta s podíly v průmyslu mohli dál vydělávat odíráním dělníků. Holt náboženství. Náboženství, že tyhle piče jsou autority, náboženství, že tyhle piče něco tvoří, náboženství, že tyhle piče mají nejen hodnotu dvojnásobku, desetinásobku, stonásobku našeho času, ale dokonce i hodnotu života našich příbuzných, za nimiž se musíme vracet z práce mnohem běžněji, než když tu byl diktát proletariátu, který dal vzniknout přes 2 milionům nemovitostí, jejichž průměrný provoz vycházel na 1/7 tehdejšího průměrného příjmu. Dál kuřte pyje pičám, dál jim prolizujte prdele, ano, i já se budu účastnit této fekální frašky jménem Stát, Spravedlnost, Pořádek, Poctivost a Bůh. Bůh. Bůh Pičus. Bůh Kuřbuřt. Bůh "Restituce" bez dokumentace. Bůh Kopnout do držky. Bůh Držku rozdupat. Bůh Nacpat do držky šutry a nachcat tam. Bůh Ještě jednou držku rozdupat. Nene, ty premiérská pičo, nezasloužíš si být zabit, jak tě "plánoval" zabít zoufalec, který to radši někde kváknul, než aby to prostě udělal. Zasloužíš si pojít třídenním bitím, flusáním a ponižováním, abys zaplatil, jako za falešné mesiášství zaplatil tvůj pánbíček, ty vychcaná příživnická kurvo a opice velebící práci tím nadrženěji, čím ochotněji ji ZA TEBE DĚLAJÍ DRUZÍ. PROCHCANÁ MRDKO.

Už jsem viděl ledacos, ale aby pornoherečka mrdala s dudlem v hubě, tos mě, Nikolko, dostala.

Brzo budu na tvé piči

utěšovat svoje čevapčiči.

Věřil jsem v komunismus.

Nedostavil se.

Věřil jsem v porno.

Nepostavil se.

Když jsme byli satelitním státem SSSR, nejenže jsme měli světově respektované výsledky v oblasti očkování a souvisejících oborů a asi by se hned tak nestalo, že by stát (tehdy poloviční!) očkovaným nijak neručil, ale nadto by nám sovětská parta vypomohla a ani by se neptala, jestli to potřebujeme. Prostě by tu pod dohledem vojáků postavila polní nemocnice a z vlastních uvolněných kapacit saturovala naše potřeby. V EU se s pomocí přihlásí na Sudety nadržený Němec a my, kterým ještě nezaplatil ani reparace, máme takové dementy ve vládě, kteří jsou schopni (a nechápu, že právně mohou) odmítnout tuto pomoc a rozhodnout za chebskou nemocnici, že problém přece zvládá a že jí lze případně ulevit rozvozem pacientů po státě. Prostě to je neuvěřitelné. Tady se papaláš rozhodne, že lidi s 200 a více odslouženými hodinami "zvládají" nával pacientů. A proč to všechno? Protože Babiš nemá čuráka, aby si držel toho kuřbuřta, který možná chodí po restauracích a stadionech a za restauraci měl zaplatit pokutu, možná má i rozjednané kšefty, ale virus zvládat uměl.

25,-. Taková byla moje dnešní cena (?!) toho zkurveného respirátoru. Dokud to šlo, principielně jsem odkládal jeho nákup, bez ohledu k tomu, že jsem nikdy nepatřil k popíračům nebo znevažovatelům koronavirové epidemie. Říkal jsem si, je to vis maior, platíme si zdravotní pojištění a řadu daní, jejichž výběrem stát přebírá zodpovědnost za naše bezpečí, bude-li v zájmu jeho občanů nosit respirátory, pošle nám je. Nejenže je neposlal (?!), jak bych po blamáži s opožděnými balíky roušek čekal, ale on to zaprvé nařídí a zadruhé v doplňku k tomuto nařízení nezastaví marže! Kupujeme snad nějaké okolkované respirátory? Jako se kupují okolkované cigarety? Ne, kupujeme respirátory s cenami podle štěstí. 25,- je přitom ta z lepších cen, protože balení po 5 ks síť drogerií prodává "po slevě" za skoro pětkrát vyšší cenu, než za jakou byly dostupné v lékárnách (337,-/Drogerie Teta vs. 75,-/Dr. Max, Pilulka...). Dobře, doplatil jsem na svůj odpor něco takového pořizovat z vlastního, ale celou dobu se tu pokrytecky počítá s nějakou záhadnou negramotností národa. Stát tím, jak kompenzuje/nekompenzuje výpadky v příjmech u covid-positivních, v situaci dvou milionů chudáků s příjmy na hraně otevřeně posílá děti zabíjet své rodiče chozením do práce, a nadto ještě lhostejností k vnitřní iniciativě firem vypořádat se s virem. Vždyť je to pokrytecké, po továrnách materiál několik hodin putuje, projde rukami třeba i desítek lidí, titíž lidé se musí v časově stísněné době na určeném místě najíst, provádět hygienu, vychcat se, převléct se, ale samozřejmě to není tak, že jsou dávno bez vyhlašování zaměstnanci a jejich příbuzní (v zemi, kde je dlouhodobě čím dál větší problém nežít s rodiči) promořováni. Neznám v současnosti člověka, při těch mrtvých, co jich denně je, který by v zaměstnání vyfasoval, konsekventně k zákoníku práce, respirátor nebo jinou ochrannou pomůcku, k nimž se zaměstnavatel zavazuje. Přece je záležitost bezpečnosti práce, kvůli níž jsem na pracovišti, jestli mě při jejím vykonávání ohrožuje epidemicky rozšířený virus. Kde je ten ústavní soud, kurva? Kde je ta piča "vyléčenej komouš"? Ale hlavně, že média zaostřila na toho transformačního kokota, protože chudáček dostal covid. Dělají z něho hvězdu, vypadá to, jako by snad nějaký velký starý herec onemocněl na smrt, a přitom jen latentní buzík, který tržního pánaboha v Česku prosadil, ochutnává vlastní variantu viru. Ať si, kurva, nikdo nemyslí - protože mně už nemá KDO umřít -, že tu těch 25,- budu točit častěji než zubní kartáček.

Hysterické hádky plné výhružek a ukřivděnost vyjadřujících demolic na sebe opět nenechaly dlouho čekat, aby můj poklidný život introvertního asociála otrávily a vrátily zpátky do společnosti, jíž se pouhým nezájmem asi nevyhnu. Osoba jako jiné životem poněkud podvedená se ptá syna, kvůli kterému by zabíjela: „Platils to?“ A ta malá kurva jen řve a řve a řve. „Maminko!“, jako by ho vraždili. Snad porucha. Ženy tak obdarované láskou spíš lituji. Starší docela prudí mladšího, pořád se hádají o počítač. „Když jim nedám hry, jsou takoví agresivní, víte?“, mi tehdy řekla. Já bych mu řekl: „Nos jedničky, pičo, bude počítač. A neser, nechceš-li pít brčkem.“ Teď jde nahoru ta malá píča. Tu by počítač neuspokojil, nestačí jí vesmír. Asi se oběsím. Jako by po mně šel vetřelec. On ten hlas zvedá. Ta už je zoufalá. Nemá proti němu šanci. Ona už řve jak chlap. Nemá šanci. Je to jak National Geographic. Samice nezvládá mláďata. Mládě cupuje kořist a rozhazuje. Samice ho tahá vzteky za ocas. Samice ho tlamou přidušuje. Mládě sebou škube, kopne samici do tlamy, rozhází půl doupěte, ublíženě zavrčí a sedne na své místo u počítače. Teď věta jako od třicetiletého: „Já nemám právo něco říct?“ Hraje si s ní na politiku. Je mu dvanáct.

Chci vidět čapí orál. National Geographic klov klov.

Glorifikující portrét skrčka štěkajícího po Rusech neuvidím. Ve skutečnosti byl nejen nedočkavý postrašit sověty nukleární hrozbou, ale vyloženě nadržený spálit člověka na uhel. Že má dodnes zastánce a velebitele, chápu jako selhání ve výchově, ne-li přímo biologické dopuštění s incestními asociacemi. To jsem takhle slyšel naši jadernou expertku paní Drábovou obhajovat shození atomových bomb na japonská města v závěru války s nekriticky přejatým oficiálním odůvodněním, že by jinak umírali chudáci vojáci (relace Hyde Park Civilizace, 14. 6. 2014). Jako by proto bylo nutné pozabíjet vedle dělníků v podpůrných provozech i mnohem vyšší počty civilistů a nestačilo konvenčně vybombardovat strategické cíle. Zamindrákovaný jižanský punťa se navíc nechal slyšet, že by nemuselo být špatné nechat do sebe nacisty se sověty řezat a pak vykostit vítěze oslabeného totální válkou. Chtěl si prostě počkat a jako správný resident Bílého domu vyjadřoval názor nejednoho domácího kapitalisty, který s Třetí říší vesele obchodoval. / LITERATURA: Jan Slavík, Jaroslav Bouček - Válečný deník historika (Praha, Academia, 2008)

Ani nevíš, čím vším jsem ti vděčen, každopádně je to i tvoje zásluha, že v rámci proticovidových opatření se zdá úplně zbytečným mladým mužům připomínat ruční hygienu.

Objevil jsem s tebou velký svět s mnohem zdatnějšími ženami, než kdy já budu mužem, a leckterá mnou neznásilňovaná kolegyně s tvým odchodem jen proto nepřichází o anděla strážného, že tvé dílo žije a roste do bezprecedentních hodnot našeho globálního virtuo-šoustu.

Byls nejlepší učitel a hlavně díky tobě mě měly za génia.

Jen se poněkud lekám, nelze-li hovořit o úchylce, poskytuje-li mi stále silnější potěšení defekace s křížovkou.

Naštěstí jsem dosud nevyměknul a věřím, že budu mít výdrž jako Douglas.

(Albert Camus, Le Mythe de Sisyphe)

HEREČKY

Lana Rhoades

Hannah Hays

Desirae Spencer

Carmen Fox

Nancy A / Jane F

Kimberly Moss

Jia Lissa

Penelope Cum

Veronica Rodriguez

Stacy Bloom

Anie Darling
Julia Rain
Lilly Peterson
Linet Slag (Linet / Maya)
Sweet Cat
Angel Piaff (Lenka Cherry)
Natali Sweets (a. k. a. Tonia, Jolana, Ramona)
Ana Bell Evans
Stacy Cruz
Kaylea Tocnell
Faith Lo
Emylia Argan
Florane Russell
Belle Claire
Lovita Fate
Anabel (gypsy)
Nicole Love
Kate Rich
Erica Black
Lady Bug
Amy Pink
Sunny Jay
Anastasia Devine
Nicole Vice
Antonia Sainz
Abigaile Johnson
Sarah Blue
Jessica Rox (aka Leony Aprill, Leony Dark)
Jessica Neight
Alexis Crystal
Sabrina Blond
Sonia Red
Cindy Dollar
Nancey (aka Mina; Miriama Kunkelova; Slovensko)
Krystal Boyd (aka Anjelica; Rusko)
Violette Pure (aka Violette Pink)
Tanya B (aka Niky Sweet)
Victoria Rose
Bella Anne
Katerina Szitkova (Kasia Linsey)
Sharka Blue
Jennifer Amton/Jenny N

HERCI

Jsem normální.

INSPIRACE
Vnitřní predispozice: Dělnický mindrák, neúspěch, nenávist, závist. A neměl bych opomenout napoleonský komplex, projevující se především při hodnocení všech takto nepostižených herců a hereček. Dodávám ještě trapnost, neumětelství a cynismus. Provází mě také nucený „humor“, lopotnost, asociálnost až sociopatie.

Osobnosti: Hérakleitos, Diogénés ze Sinopé, Fouché, Proudhon, Hitler, Stalin, Gottwald.

Fenomény: Porno.

VHODNÝ ČTENÁŘ
Nejspodnější 1 procento.

Pomníkový film pro Horákovou se proto nepovedl, že se povést nemohl. Musel by to produkovat Marvel, aby postava dostála pravičáckým pohádkám. S ambiciózním a nepovedeným filmem o Havlovi to mám stejně jako s Miladou/2017. Takže nehodnotím film, který jsem neviděl, ale odkaz, který jsem viděl a který za film financovaný z veřejných peněz nestojí (z celkových 66 milionů Kč evropský program Media pokryl 1,3 milionu Kč, Státní fond kinematografie 14,5 milionu Kč, Česká televize 10 milionů Kč). Havel totiž opravdu byl ňouma a vůbec nechápu, co je na tom k oslavování. Nedávno jsem si poslechl četbu pasáže Djokovićových pamětí (Serve to Win) a vesele mi z toho dunění bombardérů nad Bělehradem nebylo. A už vůbec mě nerozveseluje myšlenka, že když mi stát prodražuje takřka každý výdaj o DPH, vezme pak debila, strčí mu stotisícové kapesné a pošle ho hlídat francouzskému kapitálu uranové doly na Mali. V Mali i Nigeru jsou totiž velké zásoby uranu, které nevlastní místní obyvatelstvo, ale těžební společnost Areva a té NATO i z mé útraty zajišťuje klid v oblasti (Adam Elliott-Cooper, Blood for Uranium: France’s Mali intervention has little to do with terrorism, 17. 1. 2013; https://ceasefiremagazine.co.uk/blood-uranium-frances-mali-intervention-terrorism/). Takže vydělá debilní synáček debilního akcionáře, akcionářova šlapka, akcionářova puťka, debilní lempl v české armádě, a to proto, že si debilové zvolili za prezidenta debila. No a protože ti chudáci tam z uranu sami nebohatnou (třeba Niger je asi třetí nejchudší zemí na světě), zaplatíme tuhle debilitu ještě jednou, až se sem poženou.

Propagandou odkojená filmově kritická inteligence hodnotí snímek nepříznivě z formálních důvodů. Film neuvidím. Mohl bych zírat přes dvě hodiny na tu opotřebenou modlu, jak epicky tam „trpí“? Chorobně urputné vymítání socialismu na mě nikdy nezabíralo. Zotročovat výčitkami politickou představivost nelze donekonečna a každé nutné řešení najde si svou cestu. Proto má mít český zaměstnanec o 26 procent nižší podíl na svém HDP než německý protějšek, že kdysi kdesi mordovali miliony? Proto mají z Česka různými kanály odcházet celé násobky toho, co je možné vyvádět ze zemí jeho nejbližšího okolí? Proto se marxista má omlouvat a stydět, že v historii jeho světonázoru trčí cena útlaku a exkluze, jako by netrčela jinde a mohla netrčet? Celá moje generace byla mediálně, politicky a pedagogicky vedena k víře ve vyvolenost západního kapitálu a jeho vojsk reprezentovat jakýsi univerzální ideál člověka. Hitlerjugend měla štěstí, že se toho nedožila. Mávat siderickým kyvadlem a demaskovat bolševiky mě naštěstí nenaučili. Kapitalismus a s ním ideologicky související geopolitika Pentagonu jsou nenávratně v invaliditě. Hlupák by se nezajímal o opuštěné cesty vývoje, etalony minulého projektování, nebo o úvahy zcela bezprecedentní. A tato prolhaná slátanina chce spíše, než podat příběh obětavosti a hrdinství, jen odrecyklovat už převážně nefungující horor socialismu proti idyle tržního fundamentalismu. V komentovaném záznamu Proces H se naproti tomu skutečná Horáková přiznává k velezradě a spolupráci s cizími silami, tehdy jistě nevolenými 40,5 procenty Čechoslováků. Skutečná Horáková je tedy obětí v závislosti na tom, považujeme-li její jednání za takové, s nímž souhlasíme. Nemluvíme o ní - zbyl pouze historický pojem a dojem -, totiž mluvíce o ní nevyhnutelně mluvíme o sobě. Nejsem a programově odmítám být slepý k milionům snadno identifikovatelných biografií, které sotva strádají čím více než existencí kapitálové profilace světového rozhodování. I beze vší té nedávno ještě chorobně všudypřítomné indoktrinační námahy samozřejmě víme, že reálný socialismus obětoval miliony svých sabotérů a kursu prosadivší se vůle dláždila se cesta likvidací méněcenného protivníka. Ale taková je přece dialektika, takové jsou dějiny i dnes. Popírat dialektiku v jejím banálním konstatování všudypřítomného konfliktu je, jako popírat trh, je vlastně totéž, co popírat trh, protože i politika je nakonec podřízena selekci podle dominantní vůle a platné hierarchie své vztahy uspořádávajícího druhu. Nadto, do disentního kontingentu jsou tam i u nás ve střední Evropě efektně započítávány kriminální živly, neúspěšné konsekvence životní, s nimiž se vypořádává také dnešní kapitalistická demokracie, čili ne pouze pária doby, množina vzpírajících se, na nichž právě tehdejší rozhodující třídě vůbec nemuselo záležet tak, jako přirozeně záleží dnes. Socialismus měl své strusky, jako je má kapitalismus. Nepovažuji miliony kapitalistou vycucávaných rodin po celém světě za menší oběti, než byl nacista nebo kapitalista poslaný do gulagu. V této rovnici odpovídá jeho hamižnost jejich neschopnosti nějaké positivní reprodukce: jde nahoru zpravidla tím, že jim chybí na školy, vodovody, příbytky, klid. Hlavně mě ale musí prostě iritovat ten blahobytný exoskeleton pravicového liberála ke hnilobnému rázu ekonomických externalit: tlak na státní rozpočty způsobený odíráním pracujících, znečištěné prostředí, závazek dotovat o sobě bezprizorní podnikání (recyklační poplatky nestačící veřejným výdajům na rekultivaci, dotacemi vydržovaná pracovní místa…), zneužívání jak sebedestruktivních, tak veřejně škodlivých patologií (gambling), hroutící se továrny (Indie), privatizace strategických surovin (Dienstl, Fohler, Tykač rozdávali si každý v průměru po 118 milionech měsíčně po dobu 4 let) či nevýhodné pronajímání inženýrských sítí (Veolia)… Pozoruji jen působením objektivní patologie zmařený život, ne binárně: zabitý, nezabitý, poslaný na Sibiř, či pouze „svobodně živořící“. Nevěřím v model viníka, jaký si vynalezne hierarchie té které doby; vidím, co vidím. Nakonec nemůže mi ani záležet na obětech kapitalismu jinak, - než jako na důkazu pro své vlastní ego… Člověk-individuum je svůj zájem, svá pýcha, svá vášeň, svá biologie, jasně ohraničená tělem. Mírové prostředky jsou zase jen prostředky, konsensus je pouze výhodnější volba vzešlá z kalkulu v zásadě, jen zastřeně dobyvatelského, posičního, okupačního. Probíhající pokrok navrátí moc po jistých peripetiích, troufám si věřit, tomu typu konsensu a té variantě pragmatického výpočtu, která upřednostňuje rozmanitost relativně izolovaných, jak jen možno nezávislých forem redistribučních, doprovázených jim odpovídajícími formami politického spolurozhodování, - protože se vytratily, propadly dějinami, podmínky umožňující schematický dualismus nakonec zase jen vysněného a nikde čistě nefungujícího pravolevého střetu. Dítě hned vidí, že kde dochází ke střídání polarit jakožto libovolně představitelných protikladných situací, nemůže se ustálit žádná orientace, což je fyzikálně logická banalita. Sociální dávka je dlouhodobě viděno ten nejurážlivější a nejvýbušnější koncept sociálně-demokratického prodlužování životnosti kapitalismu. Vyrostla do hodnot 42 procent u nás a 50,5 procenta v Německu jako kompenzace nedostatečných příjmů ekonomicky aktivních občanů. Ještě k obětem. A naprosto definitivně. Jen sem s těmi 40 miliony, stavím proti nim nacismem tři sta tisíc zabitých Čechoslováků, stavím proti nim třeba jen úhrn evropských periferií a účtuji po svém, protože na nějakou „objektivní“ matematiku si odmítám hrát. Takže sem s těmi 400 miliony a klidně s miliardami, bude-li je jednou někdo chtít tvrdit a dohledávat v archivech liberálně demokratické ukřivděnosti. Nedojímám se, nerozněžňuji, nefunguje to. Tuto emoci již nekonsumuji. Vidím fyziku skomírajícího organismu, vidím, jak doufá načerpat promrhanou legitimitu odkazy na „horšího“. Tak zoufalému žebrání předpovídám brzký konec nezávisle na tom, čím to bude a bude-li to k duhu paleokomunistům, neonacistům či neofašistům, anarchokapitalistům, úspěšným individualistům, tyranům, oligarchům, zkrátka všem vyhladovělým cynikům.

Za několik málo let se utahaní Češi s 4 dekády trvajícím zpožděním začnou překvapeně ptát, přitom aniž by se styděli, kam až to nechali zajít: Kde je všechna ta práce?