Lucasion

Pamatuji si to jako včera, když vyšel Bloodborne v roce 2015 na Playstation 4 a já slintal nad nádhernými artworky ze hry. Když jsem viděl boží trailer, tak jsem měl jasno. Tohle já moc chci. Bohužel následující dva roky jsem pouze koukal. Pokud se nepletu, tak tento zmiňovaný trailer se ukázal na E3 v roce 2014 a mě to uchvátilo.

Nakonec mi konzoli PS4 prodal jiný titul, ale Bloodborne byl třetí titul, který jsem si odnesl z obchodu. Samozřejmě před rokem již byla vydaná GOTY (Game of the Year) edice a já se do ní s chutí ponořil.

O náročné hře, o hardcore rpg a nezvladatelné obtížnosti jsem slyšel mockrát. Ale vzal to čert, já se chtěl procházet po gotickém hororu ve stylu Lovercrafta a lovit démony. No... A pak to přišlo. Krásné intro, dělání postavy, vybírání hlasu... Probouzím se na klinice, i když vlastně nevím kdo jsem, kde jsem. Jen vlastně to, že přicházím do města Yharnam, protože toto město proslulo tím, že vyléčí cokoliv... Nojo, ale já (hráč) ani nevím, jak se to vlastně hraje. Tutorial chybí. Jak se to vlastně hraje, mi ukazují malý roztomilý mužíčci, co vyjíždějí ze země. A přichází první netvor, první potvora... A taky moje první smrt.

“You Died”

Probouzím se v “Hunter's Dreamu” a příběh začíná. Otvírám jednu bránu za druhou, sekám jednoruční mohutnou sekyrou a střílím hnusné obyvatele Yharnamu. Získávám Blood Echoes a potkávám prvního Bosse. A umírám. Znovu a znovu.
Systém souboje a princip hraní je dokonale promyšlen a já si uvědomuji, že hraji hodiny. Po mnoho hrách a asi čtyřech letech se dostávám ke hře, která mi vrací ten pocit “proč hry hraju” a mě to neskutečně baví. Ano, umírám, ano danou lokaci opakuji. Ale čím více jí opakuji, tím je snazší a i když někdy zakláním hlavu a plácám se do stehna, tak se bavím.

Masochismus

Člověk by mi mohl tvrdit, že hry od From jsou čiré zlo a forma masochismu. Já v tom vidím výzvu. A kromě výzvy si užívám každé vítězství a ten neodolatelný pocit, když se objeví nápis “PREY SLAUGHTERED”. Samozřejmě, že ne vždy to je jednoduché. Někdy mě dokázala potrápit jen samotná cesta k Bossovi. Někdy jsem naopak vytuhnul u Bosse na desátý pokus. A někdy... A to jistě každý hráč Soulsovek zná. “Nedoběhl si pro ,dušičky, a tím ztratil drahocenné platidlo v tomto světe.”

Herní principy fungují jednoduše. Odměňují za pomalý a pozorný postup a naopak hra trestá rychlost a zbrklost. Mnohdy se samozřejmě hra snaží hráče znervóznit a nebo se snaží hráče dostat pod tlak a tím hráč chybuje a znovu umírá. Hráč si může dovolit chybovat, ovšem při smrti se vytvoří hrobeček a veškerý postup je pozastaven. Blood Echoes, neboli “dušičky” zůstávají na zemi, dokud si pro ně hráč nedoběhne. Bohužel ale na to má jenom jeden pokus, pak drahocenná měna mizí navěky.

Ztráta mnoha tisíc Blood echoes zamrzí, ale jako mnoho smrtí, i toto patří k zážitku. Vždy se dají vydělat znovu.
Je tohle masochismus? Možná. Na druhou stranu Vám hra nabídne zážitek jako málokterá hra. Hry od Fromu Vám zpravidla vydrží mnoho desítek hodin a ještě rádi se do nich budete vracet.

Bloodborne a Old Hunters

Asi pro každého, kdo si tímto peklíčkem prošel, tak “nejkrásnější” je první zážitek. Pro mě to byl Bloodborne. Základní hra mi zabrala 32 hodin a hned jsem přemýšlel, že se do ní pustím znovu. Netrvalo dlouho a naskočil jsem do New Game + a obřího dlc Old Hunters. Tento přídavek považuji za nejlepší dlc, které jsem měl možnost hrát. Vydrželo mi zhruba deset hodin a Lovcova Noční můra pro mě mnohdy byla skutečně noční můra.

Ludwig, Maria a mnohdy i samotní moobové pro mě byly velmi obtížnou zkouškou trpělivosti. Obzvlášť když jsem toto absolvoval na NG+. Přesto byl pro mě průchod naprosto famózním zážitkem. Největší souboj, ale čekal skutečně na konci samotného DLC. Orphan of Kos - neboli jak jsem toto monstrum přejmenoval na “agresivní hovado” mi dalo pekelně zabrat. Tento boss mi zabral z celého dlc (i samotné hry) zdaleka nejvíce času a kromě pocuchaných nervů jsem mnohokrát vypěnil u absolutně nefér přístupu.

Po dlouhých hodinách a mnoha pokusech (Po třiceti jsem přestal počítat) se mi nakonec povedlo i toto monstrum srazit do kolen. “Nightmare Slain”

Není hra jako hra

Ano, je to obtížné. Nebudu říkat, že ne. Sám jsem mnohokrát vypěnil. Tyto hry zkrátka učí pokoře. Pokud totiž přistoupíte na pravidla této hry, tak se budete královsky bavit.
Nebudu říkat, že tyto hry jsou pro každého. Nejsou. Ale ten kdo do nich pronikne, tak už nebude chtít zpět. Je to jako nejsladší droga na světě. Mechanismy těchto her jsou vypilovány k dokonalosti. Fungují a odměňují. Zároveň trestají a jsou nemilosrdné.
Přesto jsou spravedlivé...

A to mluvím pouze o mechanismech. Připočtu k tomu krásnou grafiku, nádhernou hudbu a příběh vyprávěný skrz formu předmětů, popisků a krátkých cut-scén. Miluju styl jakým je vyprávěný příběh v těchto hrách. Miyazaki je v tomto mistr a podání jeho příběhů je zkrátka kouzelné. Z gotického hororu je v půlce hry najednou Lovecroftovská tragédie a ponurý svět popela a ohně je krásně melancholický a atmosférický. Zatímco grafika moc nezestárla a její styl je perfektní dodnes, soundtracky ze zmiňovaných her rád poslouchám i mimo hry. Dunivé, strhující, epické a pochodové motivy jsou zde každou chvíli.

Závěr

Zamiloval jsem se? Vlastně ano, zamiloval. Protože po Bloodborne jsem se zakousnul do Dark Souls III a netrvalo dlouho a šel jsem démony krotit znovu do DS II. Na Vánoce si plánuju pořídit i jedničku. V mezičase si cuchám nervy u Nioh.
Cíl je jasný, chci si tyto zážitky prožít znovu. U Bloodborne mě láká platinová trofej, u Dark Souls Remastered jsem nezasekl meč do démona ještě ani jednou a příští rok vychází Sekiro, další hra od studia FromSoftware. V emailu mi již svítí předobjednávka, protože bych nerad přišel o nějakou limitovanou edici. U Dark Souls III se mi povedlo sehnat po roce sběratelskou, ale u srdcovky Bloodborne je to již nesplnitelné přání.

A to nemluvím o tom, že se chci vrátit do světa Dark Souls III v Havlově brnění na NG+ a projít si celý příběh znovu. A jak, že se mi vlastně v Království Lothric líbilo? To už je jiný příběh...