Journal (347)
3x O POEZII
Být s dětmi, když jsou malé, není dobré jenom pro ně, ale i pro rodiče. Nejenom pro jejich pocit bezpečí a chráněnosti, ale i pro naši vytrhující radost nad jejich objevováním světa a s ním spojeným tázáním, na které není vždy snadné odpovědět a které už vůbec není radno odbývat. Být s dětmi, ale i být dětmi není důležité jenom proto, že se to „vyplácí“, ale především proto, že jde o základní nastavení vůči lidem, světu i Bohu, které v nás v pozdějších letech tak snadno okorává a rezaví. Pán Ježíš nás varuje: nebudete-li jako děti, nevejdete do Božího království. Proč? Nejsou totiž vážnější otázky než ty, které si děti kladou - i ono dítě, které se v nás schovává za několikerými slupkami dospělosti. Básník má navíc něco takového v popisu práce: vidět, tázat se a mluvit jako dítě. Kdosi slavný jednou napsal: dítě je v básníkovi otcem muže...
(Josef Mlejnek)
Jacques Borel správně ukázal, že podstata dnešní poesie počínaje Mallarmém je poznamenána tragickou zkušeností nemohoucnosti: nemajíc životní význam ani společenské poslání, poesie přestala mít živý styk se skutečností. Stala se mnohým jakousi nemocí dospívání, příznakem určité duševní choroby, alibismem před skutečností života, verbálním způsobem žití, jenž je odmítnutím existence. Můžeme se tedy ptát: má ještě poesie mezi námi místo anebo se podaří dnešnímu světu ji vyhladit? Svět bez básníků je svět bez mystiky, svět skrz naskrz positivistický, zcela upsaný organizování lidí a využívání věcí.
Poesie a náboženství se neomezují na nějakou praxi nebo na nějaký naukový systém. Přesahují každou rutinu, jsou v podstatě spíše způsob života než určitý názor na svět; zjevují existenci. Náboženský člověk a básník mají jistý způsob existence, způsob, který je pravděpodobně hlubší než všechny ostatní, ať už je poslední smysl, který se člověk rozhoduje dát tomuto svému hlubinnému rozměru, jakýkoliv. Řekli bychom, že je v nich trochu VÍCE BYTÍ než v ostatních. Básníci 19. století velmi dobře pochopili, že jejich umění není jen uměním, ale i výrazem jejich uvědomění, důsledkem jejich pronikání k bytí, že jejich osud je spjat s nejvlastnějším jádrem jsoucna.
(Jean Onimus: La Conaissance poétique, 1966)
Nic na tomto světě není zadarmo, ani básnické slovo, jež nám umožňuje žít a přežít a s pomocí Boží se nezbláznit a nakonec umřít.
(Pavel Švanda, Paměť esejisty)
Bohuslav Reynek: Pieta za zahradou, suchá jehla s monotypem, 1949
Čekala sam tebe dugo ja
Suzo jedina
Čekala sam tebe dugo ja
čekala sam mnogo godina
duge su mi bile noći
dugi dani u samoći
suzo moja, suzo jedina
Ref.
Želela sam da te ljubim
da sa tobom jutra budim
želela sam dušo moja
želela sam suzo moja
suzo jedina
Čekala sam tebe dugo ja
sumnjala i tiho plakala
čekala sam da se vratiš
čekala sam da mi kažeš
suzo moja, suzo jedina
Ref.
Želela sam da te ljubim
da sa tobom jutra budim
suzo jedina
Pitala sam tople vetrove
kišne kapi, hladne snegove
pitala sam duge noći
pitala sam kad ćeš doći
suzo moja, suzo jedina
Spinkej!
Spirituál kvintet
Pozvánka na 14.4.2012
Svatá Hora u Příbrami
J. V. Sládek: Své matce
Své matce
Těšilo tě žití,
jeho ruch a jas,
tam, kde jiný zoufal,
sílu nalezla's.
Těšilo tě slunce,
v sadu květů běl,
slyšela's v něm ráda
ptáče, bzukot včel.
Těšili tě lidé,
srdce, kde byl vznět,
i srdečná kniha
do posledních let.
Ráda měla's všechno,
i ten žití stesk,
do něhož ti zářil
smíru plný lesk.
Brala jsi to všechno,
jak to může být,
a teď vím, že v hrobě
ráda máš svůj klid.
Modlitba
Můj Pane a můj Bože,
vezmi mi všechno,
co mně od Tebe vzdaluje.
Můj Pane a můj Bože,
dej mi všechno,
co mne k tobě přitahuje.
Můj Pane a můj Bože,
dej, ať se ztratím sám sobě
a stanu se úplně tvým!
(sv. Mikuláš z Flüe)
Václav Hrabě: Ospalé něžnosti
Neony
zvoní klekání
v tvých očích vycházejí
hvězdy a květiny
padají na zem
mezi stíny
na břeh jezera kde roste rákosí a kmín
kde dřevaři po skončení práce pijí
kořalku z jeřabin
A mně se chce tak spát
Spát
ve stínu tvých vlasů
Spát na nic nemyslet
při zvuku tvého hlasu se probouzet
jak kuchař
v pohádkách kde spí se stovky let
a znovu usínat
s hrstí tvých vlasů na čele
a trochu žárlit
na slunce
které ti po těle kreslí
malé nepochopitelné obrázky
Je konec léta
Ukolébavka
Je březen Černé nebe nad městem
voní deštěm
Ještě jednou to všechno spočítám
Aspoň jednou ještě
Procenta ztrát procenta smutku
procenta štěstí
to co jsem dostal
to co jsem vyhrál
to co jsem propil
to co jsem ztratil po cestě
to co jsem získal poctivě i nepoctivě
Plnoletost i špatnou pověst
papírovou zlatku
po strýčkovi ve vestě
Strýček byl legionář válčil na Piavě
a byl tak poctivý
že když se vrátil neměl práci
Zato měl hodnou ženu na rukou tetování
a smysl pro legraci
A k stáří
rakovinu
Po celý život nenáviděl válku a všechnu její špínu
On byl z těch lidí kteří poletí do vesmíru
A já
nezdárný synovec
zrozený za války a vychovaný v míru
pod očima kruhy jak smuteční pásky
nemohu spát
v této černé promoklé noci
Počítám na prstech
metály života a šrámy z naší lásky
A ty spíš
a možná se ti zdá něco tak krásného
že na to do smrti nebudu mít
Dobrou noc
Jsi krásná i když spíš
Dobrou noc
Je slyšet jak přichází den
Pomalu jako by se vracel z flámu
Bloudí
ulicemi hospod a chrámů
Teď zívá
Zastavil se na rohu
Spi
Já nemohu