Phobia

Milý deníčku,

no co Ti budu povídat, nemám na Tebe čas. Ale jednu nedávnou událost bych Ti mohla svěřit. Začalo to 22.12. 2012. Tou dobou jsme byli jediná obec široko daleko, která se mohla pyšnit sněhem. Dědiny o kopec vedle na všechny strany měly stěží nesouvislý poprašek, my měli závěje. Večer jsem si všimla, že Denny pokojně pobíhá kolem plotu, za kterým má nějakého čtyřnohého kolegu. Když jsem šla fenku na noc zavřít do kotce (to se musí, aby nerušila spící lidstvo štěkotem, kdykoliv okolo prochází kočka, srna nebo jede auto), pes tam pořád byl. Taky ovčák, měl vyloženě Dickovský pohled - to znamená výraz hodného trouby. Občas se nám nějaký psí tulák na výpravě kolem zahrady ochomejtá, tak jsem mouloví doporučila, ať si oběhne revír a maže domů, že naše mladá jde spát. Neřekl nic, sedl si zadkem do pletiva a upíral na mě ty velké oči laskavého pitomečka. Ráno jsem vypleštila zrak, vytáhla žaluzie - a co nevidím: moula sedí u sousedovy branky. To už nebylo normální, žádný pes se nezdrží na cizím místě tak dlouho, pokud není ztracený (leda ještě kvůli háravky, což bylo v tomto případě vyloučené). Hodila jsem na pyžamo teplákovku, vyzbrojila se kapsou plnou piškotů a vyrazila sondovat situaci. Soused se právě vracel z práce a rád mi přenechal iniciativu. Houkla jsem na psa podbízivým tónem: "Hej, moulo, ke mně!" Hned přiběhl, schramstnul piškot a začal se lísat. Postupně jsem ho úspěšně otestovala na "sedni", "lehni", vstaň", "štěkej", "zůstaň" a udělala si naprosto jasno v tom, že tohle zvíře není vyhozené. Nikdo si nedá tolik práce s výcvikem, aby se pak na psa vykašlal. Naše mladá se za plotem mohla žárlivostí posrat, tak jsem otevřela branku a pozvala nečekanou návštěvu na zahradu. Moula nezaváhal, nakráčel dovnitř, popadl Dennin ohlodaný klacek a přinesl mi ho. Další vášnivý aportér z rodu ovčáků. Následovala chvíle nadšeného přetahování (to naší mladé moc nejde), házení klacku a kdykoliv jsem měla pocit, že by si měl moula odpočinout, náruživým štěkotem mě vyvedl z omylu. Zkoušela jsem najít jeho jméno a střídavě na ně něj volala "Dane, Done, Dicku, Kazane, Rexi, Maxi, Azore, Alíku!" Trochu škubl uchem při Azorovi, ale podruhé už nereagoval. Ani jako Azor nevypadal. Mezitím naše kočičí mňaudam nešťastně zírala z okna, jak se jí ta psí havěť na zahradě namnožila. Tou dobou už mi poněkud mrzly prsty a prdel, tak jsem štafetu v bavení psů předala svému drahému a vyrazila domů naplnit psí misky granulemi a obvolat psí útulky, jestli někdo nepostrádá vycvičeného ovčáka. Nepostrádal. Druhým krokem bylo vytvoření letáku, který jsem hodlala vylepit po okolních vesnicích, ale než jsem mohla zmáčknout tisk, zazvonil mi debil a v něm se ozval ustaraný ženský hlas. Záhada byla vyřešená: Igor z vedlejší obce při procházce prchnul za srnou a jelikož je to moula, nedokázal se vrátit. Na jednu stranu jsem byla moc ráda, že se Igorovi majitelé našli a na druhou stranu mi bylo líto, že Denny přijde o kamaráda tak krátce poté, co ho našla. Když Igorovi páníčci přijeli a navzdory protestům mě obdarovali dárkovou taškou s pochutinami, našli u nás velmi uhoněného a velmi spokojeného psa, kterému se od nás ani moc nechtělo. Nám od něj vlastně taky ne. Byla to radost, moct zas chvíli blbnout s vychovaným a vycvičeným psem... pravda, zvěř honí stejně jako ta naše nevychovaná a nevycvičená uličnice.